Ukázka:

Asi jste si mě s někým spletla. Bylo to zvláštní, slyšet znova jeho hlas. Byl to on, tak proč dělal, že není? uvažovala Julie, když usedala v kavárně u Morettiho a u otráveného číšníka si objednala kávu.

Do téhle kavárny chodívala před válkou. Jméno zůstalo stejné i za nového majitele. Kavárnička byla malá a trochu ošuntělá, červenobíle kostkované ubrusy nikdy nebyly docela čisté. Personál se neustále měnil a Julii nikdy nikdo nepřivítal ani nedal najevo, že ji poznává, což jí bylo spíš po chuti. Popravdě řečeno, byl to hrozný podnik, ale ona ho měla ráda. Byla to nit v labyrintu, po které se mohla vrátit do doby před válkou, k sobě samé před válkou. V mastném dusnu Morettiho kavárny na sebe narážely nevinnost a zkušenost. Když po návratu do Londýna zjistila, že kavárna pořád ještě funguje, skoro se jí ulevilo. Tolik jiných věcí bylo pryč.

Zapálila si cigaretu a čekala na kávu. Kavárnu hodně navštěvovali cizinci nejrůznějšího druhu a Julie ráda jen tak sedávala, naslouchala a snažila se rozluštit původ jejich přízvuku. Když sem začala chodit, vedl kavárnu pan Moretti osobně. Choval se vždycky pozorně, říkal jí „Signorina“ a ptal se na její matku. („A jak se má vaše mamma?“) Pan Moretti se sice s její matkou v životě nesetkal, ale to jsou prostě Italové. S matkami nadělají víc než Britové. Vždycky odpovídala: „Výborně, díky, pane Moretti,“ – nikdy si netroufl a říct „Signor“ místo pane. Připadalo jí, že na takový vpád na cizí lingvistické území nemá právo.

Bezejmenný muž, který momentálně stával u Morettiho za barem, tvrdil, že je Armén, a nikdy se Julie na nic neptal, na matku už vůbec ne. Tenkrát to pochopitelně byla lež. Její matka se neměla výborně, vůbec ne. Její matka umírala v Middlesexské nemocnici, jen kousek od téhle kavárny, ale Julie se raději tvářila, že je zdravá.

Matka před svým onemocněním pracovala jako dámská krejčová. Julie slýchávala její „dámy“, jak si stěžují, že do jejich bytečku v Kentish Town musejí vyšlapat tři patra po schodech. Balancovaly v korzetech a napěchovaných podprsenkách na nízké třínožce a nechávaly si na sobě špendlit oblečení. Julie je občas pro jistotu přidržovala a matka zatím lezla kolem po kolenou a zakládala lem sukně. Potom matka onemocněla tak, že už nezvládla ani nejjednodušší šev, a dámy přestaly chodit. Julii se po nich stýskalo – poplácávaly ji po ruce, dávaly jí bonbony a zajímaly se, jak se jí daří ve škole. (Vy ale máte chytrou dceru, paní Armstrongová.) Matka škudlila a šetřila a pracovala od rána do večera, aby Julii náležitě vypulírovala, aby ji připravila pro skvělou budoucnost. Platila jí lekce klavíru a hodiny baletu, dokonce ji posílala k jedné ženě do Kensingtonu na výuku řečnictví.

Julie byla stipendistkou v soukromé škole, plné odhodlaných žákyň a ještě odhodlanějších učitelek. Ředitelka jí doporučovala, aby šla na univerzitu studovat moderní jazyky nebo právo. Ostatně, mohla by dokonce zkusit dostat se na Oxford nebo Cambridge. „Dívky jako vy tam hledají,“ prohlásila ředitelka, neupřesnila však, jaký typ dívky má na mysli.Julie přestala chodit do školy, přestala se připravovat na skvělou budoucnost, aby mohla pečovat o matku  –  odjakživa byly samy dvě – a po její smrti se tam už nevrátila. Připadalo jí, že to nejde. Ta vzorná, pilná dívka z šestého ročníku, levé křídlo v pozemním hokeji, hvězda dramatického kroužku, která skoro denně cvičila ve škole na klavír  (doma  na  něj  nebylo  místo),  ta horlivá skautka milující divadlo, hudbu a umění, ta dívka osiřela, proměnila se a nikdy se už nevrátila, aspoň jak se Julii zdálo. Julie si zvykla chodit k Morettimu, kdykoli musela matka na nějakou proceduru do nemocnice, a byla tam i tenkrát, když zemřela.

Podle doktora, který ji to ráno přijímal do Middlesexské nemocnice, to byla „otázka dní“. Julii řekl: „Už je čas,“ a zeptal se, jestli mu rozumí. Ano, rozumím, odpověděla tehdy. Znamenalo to, že už brzo ztratí jediného člověka, který ji skutečně miluje. Bylo jí sedmnáct a sebe samé jí bylo líto skoro stejně jako matky.Otce neznala a nic k němu necítila. Matka o něm mluvívala neurčitě a jediným důkazem, že vůbec existoval, byla sama Julie. Býval prý námořníkem v obchodním loďstvu,  přišel o život při nějaké nehodě a pochovali ho na moři ještě před jejím narozením. Občas si sice představovala jeho perleťové oči a kosti prorostlé korály, ale k němu jako k člověku necítila nic.

Matčina smrt si naopak žádala poetiku. Když na rakev dopadly první hroudy, Julie nedokázala popadnout dech. Napadlo ji, že její matka se pod tou spoustou hlíny udusí, ona sama se však  dusila také. Vybavil se jí obraz mučedníků umačkaných váhou kamení, jež na ně navršili.  To jsem já, pomyslela si, drtí mě ta ztráta.  „Nehledejte složité metafory,“ napomínala ji učitelka angličtiny nad školními pracemi, ale po matčině smrti se ukázalo, že pro žal není žádná metafora příliš pompézní. Žal je strašlivá věc a žádá si ozdob.