Nedory, slyšels někdy tuhle píseň, hranou na lidský srdce?

/ Filip Topol

"Věděl jedno, že nikoho nechce vidět,bylo toho moc, vždycky, myslel na samotu, ale když přišla tak se jí vyděsil, normálně se z ní zesral, ale Nedory, neber to tragicky, dyť je eště vítr."  Soubor textů Filipa Topola o jeho legendárním a tajemném "příteli" Kiliánu Nedorym, které ve valné většině nebyly publikovány. První část knihy tvoří novela Jámy a vítr, druhá pak konvolut črt, písňových textů, básní a próz. Kniha vychází jako první svazek zamýšlené třísvazkové edice Archiv Filipa Topola.
"Věděl jedno, že nikoho nechce vidět,bylo toho moc, vždycky, myslel na samotu, ale když přišla tak se jí vyděsil, normálně se z ní zesral, ale Nedory, neber to tragicky, dyť je eště vítr." Soubor textů Filipa Topola o jeho legendárním a tajemném "příteli" Kiliánu Nedorym, které ve valné většině nebyly publikovány. První část knihy tvoří novela Jámy a vítr, druhá pak konvolut črt, písňových textů, básní a próz. Kniha vychází jako první svazek zamýšlené třísvazkové edice Archiv Filipa Topola.

I.

Dívám se z okna. Ráno je zalité sluncem. Dívám se z okna na hospodu Na Rozcestí, ve které jsem se minulý týden ožíral rumem a myslel, že zas pro mě něco nádhernýho, posvátnýho začíná. Poslouchám Laurie Anderson, jak si tropí šašky z chlapů svým mužským hlasem, a přemýšlím o záhadné lávě, která ve mně vyvřela a pak začala tuhnout, což byl a je velmi překvapivě bolestný proces.Už jí nezavolám, protože mučí, a stejně když jsem jí v noci opilej pod vobraz, a přesto chladnej a myslící, podivně neosobně vzrušený a ochotný zabíjet nebo brečet volal, tak tam nebyla, nikdy tam není, když jí mám volat, protože na ni stejně nemám právo, jako v podstatě nemám právo na nic.

Zkrátka jsem ráno otevřel oči a zjistil, že ve mně něco umírá, a byla to bolest doprovázená pachutí vzteku a orlím odhodláním něco udělat, něco zničit, rozbít nebo vytvořit, vyhnat to ven, ať se stane, co se stane. Začalo to už včera. Pak den běžel, dělal jsem určité úkony, tak jak je lidé dělají, a odpoledne agónie, krutá a chladná, a nepostrádalo to půvabu, jako když umírá velryba, někde sám kolos v prostoru moře a nebe. Jak ve mně vybuchovala ta láva, tak vzápětí tuhla a já věděl, že je konec, že šla do háje, že to nemá smysl a že ji miluju, a napjal jsem se jako saxofon a zchladnul, umřel, zapotácel jsem se a byl jsem z mramoru, slunce zapadalo a hospoda Na Rozcestí je ozářena prudkým peruánským světlem.

Rozhodl jsem se – nebo mě k tomu něco potichu navedlo a nesnažil jsem se bránit, naopak jsem z toho měl chladnou radost – že půjdu do města, do centra, do podniku s hudbou a mladými zkaženými lidmi, ne tak zkaženými jako já, protože já za svou zkaženost trpím, ale oni z ní maj podivný pocit zadostiučinění, a budu balit holky, velmi chladnokrevně se skelnejma očima a vtipama o páteři smrti, anebo vyvolám rvačku a nechám se zbít. Jenže jsem zároveň věděl, že nic se z toho neuskuteční a já se jen ožeru, určitě potkám nějaký známý, což jsem nechtěl, a ty se se mnou budou bavit o věcech, o kterejch se spolu bavíme, a nepoznaj, že jsem mrtvej muž, nebo to poznaj a nedaj to najevo, nebo si řeknou, že jsem ožralej, a řeknou si normálka, a nebudou tušit, že mě to opravdu všechno zabíjí, dobíjí, oddělává.

Tak jsem vyrazil. Šel jsem rovně, pomalu jako pistolník, a hodně jsem kouřil. Na všechno jsem se díval jako poprvé, na strom, kámen, člověka, na všechno. Chtěl jsem ji v sobě gilotinovat, a jak jsem ji víc a víc strkal pod tu gilotinu, tak mi bylo hůř a hůř, láva vytékala a vzápětí tvrdla, bylo to jako střemhlavá štuka, a stejně jsem ji pod tu gilotinu nedostal, jen jsem ji k ní přiblížil a rozbolel mě z toho zub.V první hospodě jsem potkal kupu známých. Byli velmi milí a vtipní a inteligentní, dal jsem si s nima pár piv, ale hrála ve mně trubka na poplach a vyli ve mně vlci, tak jsem žertoval a pil a kouřil a slyšel jsem v sobě mečet dudy a chvět se pohoří. Pak jsem se odtrh, stejně zavírali, a vyrazil jsem do centra, do toho lákavého příslibu, který mi (jak jsem věděl) vůbec nebude připadat laskavý a stejně mě zklame, a budu se vracet opilej a tvrdej s podivně barevnou chutí někoho zavraždit nebo brečet. V Praze totiž centrum neexistuje, Praha je nádherná poušť, která člověka drží na přesně dlouhé uzdě, kdy si myslíte, že už už byste se mohli vyřádit, ale chybí k tomu určitá potřebná délka, důležitý předěl. Je posetá ostrůvky, kde si člověk může dělat iluze, že se baví a že je ve velkoměstě a že to jede, než mu dojde, že je na matějský.

Chodil jsem po Národní třídě, kde je jenom jeden strom, u kostela sv. Voršily, a díval se na ty lidi a chápal jsem, že i kdybych nakrásně nějakou holku sbalil, tak mě bude za chvíli srát, i když bude milá – a kdybysme spolu spali, že celým mým tělem bude prostupovat propastná marnost a budu se strašně litovat a k ránu se opiju, abych usnul, a pak to ráno, že jo. Ale co, třeba to tak nebude, říkal jsem si, ty holky, co chodily po Národní třídě, byly krásný, mladý a rozesmátý, jenže já je nenáviděl, to byla ta potíž.Vlez jsem do Slavie. Ten podnik hrozně nemám rád, choděj tam mladí lidé, kteří se baví o Sartrovi a Beckettovi, daj si pár dvojek a pak se mezi sebou pářej jako hmyz, jako na povel, ale nechtěj o tom mluvit, protože to přece neexistuje. Anebo jsou zkažený skrznaskrz a dělaj orgie a pijou drahý pití, myslej si, že jsou high, ale jsou to trubci a trubkyně, protože se bojej krve, bojej se ponořit za hranici ponoření, tam kde se vracíš zpátky k sobě, do sebe. Vůbec jim to nezazlívám a přeju jim to, tak jako přeju každýmu, ať se má velmi velmi dobře.

Tak jsem si sednul, dal jsem si bílej střik a vodku, poslouchal ničemnýho pianistu, kvůli kterýmu jsem připlatil pět korun, i když podváděl to krásný zvíře, ale byla ve mně ztuhlá láva a bolest, takže mi vzápětí nevadil, nebo jsem ho přestal vnímat a díval se po těch lidech. Ach ten kavárenskej šum, jak je to hnusný, odporně graciézní, vykastrovaný, a zatoužil jsem po podniku Trash v Západním Berlíně, kde jsem tančil do sedmi do rána na rap. Okamžitě mě napadlo, že bych stejně do Trashe nešel, protože ve mně vybuchla sopka a jsem plnej lávy a bolesti, takže vlastně mi v tý Slavii bylo dobře a vodka ušla. Bylo tam pár známých z koncertů, kejvli na mě, já jsem na ně taky kejv, ale seděl jsem sám, chtěl jsem bejt sám, vřel ve mně ledový vztek, kterého jsem se děsil, byl jako nějaká prahmota, která se chvěje, vibruje, jen vybuchnout, zgejzírovatět, ale někde hluboko pod ním jsem tuhl a tuhl, kameněl, umíral, a přesto jsem se třás jako pes.

Cítil jsem se zrazen a podveden, okraden a zavražděn. A říkal jsem si: Do prdele se vším, do prdele se vším, do prdele. Ti mladí lidé byli obklopeni mladými dívkami, které mě taky zřejmě znaly, protože ke mně vrhaly pohledy, které něco sdělovaly, ale já nebyl schopen je šifrovat, udušen vlastní lávou, v chvění, kdy se ve mně měnily nálady a pocity rychlostí světla, od surové soulože až k lásce, k pocitu lásky, přes pole a pohoří vražd, jízd v autě, hraní na klavír, čtení a bohapustých myšlenek na veškeré věci v dosahu, nad kterými panovala ta pyšná marnost v závoji. Byla ve mně chvějící se tětiva, věděl jsem, že když se mě někdo dotkne, tak se roztříštím jako výloha. Proto jsem nemohl reagovat na jejich šepoty v tichu, ani nic k nim vysílat, díval jsem se na ně, ale díval jsem se skrz ně, což je trochu uráželo, ale zároveň trochu vzrušovalo, což jsem vnímal, ale plynulo to kolem mě.Nicméně moje rigor mortis začala opadávat a probou-zel jsem se s lehkým údivem, jako se asi probírá epileptik nebo člověk z bezvědomí. Barvy v kavárně se zakulatily a zvuk se trochu rozestřel. Zbyla jen prázdnota a zase ta drtivá odhodlanost a nad ní marnost se závojem. Ale už jsem byl na zemi, už by mi nevadilo, kdyby mě někdo oslovil, opět bych byl schopen žertovat, nicméně v sobě sledovat svoje sebeoddělávání.

Zaplatil jsem a uvědomil si, já ji miluju. Od začátku jsem věděl, že padám, že ji v té natemnělé střemhlavosti chápu, ale neměl jsem na ni právo, tak jako nemám právo na nic. A zase vztek a zase pokora a zase láska a zase touha destrukce a zase strach a zase touha strachu.Vyšel jsem ze Slavie, byl jsem už trochu namazanej. Bylo léto, zvláštní léto, léto uvědomování si věcí, léto umírání, léto pocitů, ale léto samoty, léto trpkosti v dásních, léto svírání. Slyšel jsem v hlavě tóny klavíru a měl jsem olovo v ústech. Mladí lidé opět chodili po Národní třídě, mířili do voňavých bytů na večírky, kde budou vesele povídat, a pak se umrdají k pocitu zodpovědnosti.

Šel jsem po nábřeží a připadal jsem si rovný a chladný. Poslouchal jsem, jak spí rackové a labutě, občas kolem mě přejelo auto, černoch, poldové a neznámí lidé. Před Orlíkem kupodivu nebyla žádná fronta, bolel mě zub a změnil se tam vyhazovač. Čekal jsem asi pět minut, kouřil jsem a říkal si: co tu děláš? Proč nespíš, nebo o tom nepíšeš? Proč nejseš s nějakou krásnou mladou holkou? A vzápětí: Drž hubu, já jsem starej vodkecanej pes, vybuchla ve mně sopka, ty čuráku, a tuhnu, pomalu tuhnu, di se vycpat se svou oranžovou energií, tak se di vycpat, to víš, že bych všechno chtěl, co mi radíš, ale nejde to, tak si polib prdel, nebo tě na místě voddělám, vodkrágluju, zabiju, zrušim, brej večír, řek jsem vyhazovači a vešel do Orlíku.

Byl jsem rovný a zamračený, kamenný a pohrdavý, schopný všeho. Nad barem ve video TV se svíjely překrásný těla mladých žen a zněla vzrušující hudba, díval jsem se do očí platinové zpěvačky a viděl jsem, jak uvnitř hnije, jak se blíží rakvi, jak se z touhy po záchraně miluje s krásnými muži s bílými zuby, jak je jim lhostejná, jak trpí, doufá, že něčeho v tom vykostěným životě dosáhne, alespoň určitýho stupně štěstí, ale bude to stále výš a bude to nesplnitelné. A ani neví, krásná dívka třeba z Atlantic City, že já tady v komunistický Praze stojím v Orlíku, koukám na ni, je mi jí líto a mám velkou chuť se s ní milovat a třeba se i o ni starat, jenže by mě stejně poslala k ledu, protože já jsem starej a její kunda je zalitá penězma a motýlkovitými úspěchy. A kejval jsem hlavou jako kůň a zaplavila mě únava.V zadním sále byli nějaký skinheadi, pár ožralů a holky a mladí lidé. Ta dívka třeba z Atlantic City tam byla taky, ale oni se jí vůbec nevěnovali a bylo mi jí líto, ale pak mě to odhodilo, protože jsem si uvědomil, že to třeba tak vůbec není, že má tři děti, bezbarvýho manžela a všechno to dělá jen kvůli penězům za pomoci velmi profesionálních manažerů. Koza jedna, kurva na city.

Sedl jsem si ke stolu, kde seděli dva skini, pár ožralů a holky a mladí lidé. Zase kejvání, známí z koncertů, to ubíjející iluzično z Prahy jako velkoměsta. Ale nic jsem proti těm lidem neměl, naopak – byli mi sympatický, viděl jsem jejich pružnost, jejich inteligenci a zdravou touhu těla. Jenže mě bolel zub a byl jsem plný lávy a kamení a ona se mi vznášela před očima, renesanční a zabíjivě krásná, až jsem k sobě začínal pociťovat nechuť: prober se, nedávej tolik lidem, oni si to vezmou, použijou, vošoustaj to, snědí to, přečtou, zasmějou se, a pak to vydáví, zmačkají, odhodí, rozčtvrtí a ukážou ti, co v tom je. Nedělají to, protože jsou zlí. Zas do mě hučel. Bylo mi ze mě zle. Miloval jsem ji, velmi jsem ji miloval. A i tohle sluneční dopoledne, když se podívám na tu hospodu Na Rozcestí a přestanu, vyklouznu, schovám se, stejně ji miluju, a uvnitř se pohybujou kontinenty, umrzají jako vlaštovky v letu a znějí jako ticho letu vlaštovek. Já to vím a tahle hrůza ve mně zdvihá buchar, který ve mně drtí cosi, nevím co, cit, život, chuť, ale zároveň mě to vymršťuje a nutí něco dělat. Děkujeme ti, Bože, za tyto dary.

Nějaký mládenec tam obcházel s textem Několik vět, přišel k těm kořalům, rozpředla se krátká politická debata, do které jsem byl taky zatažen, mládenec mě znal, já jeho možná taky, takže spolu s kořaly, kteří byli v opozici, jsem se dopustil podvracení republiky, pobuřování, výtržnictví a já nevím čeho ještě. Chladně jsem se předváděl, a přitom myslel na její zadek, prsa, nohy. Ostatně jsem začínal bejt jak puma, byl jsem zpocený a jeskynním světlem po mně stékala marnost, marnost a nic než marnost. Nevěděl jsem, jak nad sebou zvítězit, a tak jsem pil jak blázen, abych mohl usnout, anebo se nechat zbít. Kdybych měl aspoň nějakého Boha, byl jsem však mořský živočich vyvržený mořem na pláž, který jen čeká, až umře, a nesmírně se diví, kde to je, protože celý život žil v hlubokém moři, a najednou neví, co se děje, kde to je, protože nezná vzduch, písek, kamínky a slunce. Začal jsem se s přibývajícím alkoholem hrozně litovat a chtěl jsem obejmout tu černou drobnou dívku, která seděla vedle mě a bavila se vesele s dobromyslným mládencem naproti, říct jí něco krásnýho, co by jí udělalo papouščí radost, ale byla ve mně láva a smutek a láska k ní. Pak vzápětí vlna vzteku a měl jsem chuť dát pěstí dobromyslnému mládenci a drobné černé dívce a dívat se, jak si nahá myje vlasy.

Dostal jsem vztek na středomořské pláže a jejich bílé a rozesmáté chrupy a opálená těla, dostal jsem vztek na Shakespeara a jeho Romea a Julii, připadalo mi to jako největší blábol, co jsem kdy slyšel, nehorázný podvod, zrada a neodklizená vražda. Omámilo mě to, byl jsem z toho nešťastný, udivený a nešťastný ze svého údivu. Chtěl jsem najednou být skinem v bagančatech, chlastat, mluvit děsivě a rvát se, poslouchat divokou hudbu a zajímat se o ragby nebo o fotbal, načež se mi to tak zhnusilo, že jsem nenáviděl i ty skiny a všechno, načež zase na mě padla únava, všeobjímající únava a opilost a chtěl jsem brečet, a to mě rozzuřilo vzápětí, a pak jsem se zasmál nějakému vtipu, který řekla ta dívka, ona se otočila ke mně a usmála se na mě krásnými perlami v obličeji a já se uklidnil a zesmutněl.

Teď byla vhodná chvíle navázat kontakt, věděl jsem, že bych ji sbalil, ale ve mně tuhly kontinenty a byl jsem ožralej, což by zas tolik nevadilo, ale ve mně byla láska, nesmyslný smysl pro čest a chuť trpět. Řekla mi posléze, že zná moji hudbu a že se jí to líbí, mládenec se přidal, já jim řek, že to jsou jen takový píčoviny, a oni se smáli, já se smál s nimi, asi to nebyl hezký smích. Objednali lahev vína a chtěli se bavit, holky byly pěkný, mladý, prsatý a luxusně oblečený. Voněly. Žvanil jsem o ničem a opět byl ve mně údiv: jak to, že neviděj tu zeď, která nás dělí? Jak to, že neviděj, že se bavěj s mrtvým mužem, jak to, že neviděj Pompeje a Titanic, Kiliána Nedoryho?

Pil jsem jak blázen a byl jsem střízlivější a chladnější. Nepřicházely už žádný vlny vzteku, zášti, díval jsem se na všechno jako na film, poklidný film, i když možná špatně sestříhaný. Byli hrozně milí a černá dívka začala vysílat. Byly to siločáry, neviditelný a neslyšitelný zvuk, který vydávají cvrčkové k večeru na loukách, a já jsem jí k svému dalšímu údivu začal odpovídat velmi jemně, vyslal jsem k ní tykadla, ale utopen ve vlastní lávě jsem věděl, že s ní nikam nepůjdu, i když jsem po ní v podstatě toužil. Ale představil jsem si to rozčarování příštích dnů, ta chvíle byla teď a nešlo si vyměnit telefony, adresy a sliby. Byl by to pořád stejný kolotoč. Ale byla hrozně milá, její řasy něco slibovaly, dlouhé antické řasy, byla by mi dala všechno, a vzápětí jsem si uvědomil, že si zase lžu: Ty idiote, je to normální holka, která se chce vyspat s trochu známým hudebníkem, jí je jedno, co bude zejtra, jí je jedno, že milováním v tobě něco nechá a pak někde vožralá to dá k dobrýmu své kamarádce. Chachá, nebo se na to vyser, vojeď ji, ať trpíš, gilotinovat nebudeš, akorát ti budou tuhnout kontinenty, ráno se probudíš v cizím bytě s žábou v hubě, udělá ti kafe, naslibujete si hromadu společných zážitků, pak ji potkáš po dvou měsících na koncertě a prohodíte spolu pár nezúčastněných vět, a zas to bude tak a zas to bude tak a zas to bude tak.

Nicméně byla okouzlující, černá a drobná, měla krásnou postavu a její řasy byly jako palmy, chvěly se a neustále mi něco sdělovaly. Stačilo málo. Dost málo. Byla inteligentní a labutím pohybem si občas zajela do mechových vlasů. Živě jsem se bavil s mládencem o hudbě a ona se kolenem přitiskla k mému koleni. Chvěl jsem se jak pes. Ale pak jsem se propadl. Ztuhnul jsem, umřel, oddělal se, zjevila se mi, v tu chvíli jsem ji nenáviděl, byla bílá a renesanční, nic nedělala, jen tak koukala, jak to umí jen ona, vstal jsem, dopil vodku a řek jsem: nezlobte se, ale mně je blbě a ráno něco mám. Mládenec horlivě protestoval, bydlí kousek odsud, půjdeme na večírek, dívky se tvářily trochu nechápavě, až jaksi jalově, ta krásná černá se jistě cítila pokořená a smutná a naštvaná jako ztracenej nádhernej drahej prsten a já už měl výčitky a nenáviděl jsem se a nenáviděl jsem ji, protože se mi zjevila, protože to je čarodějnice a sobecká bezcitná ženská, která se zjevuje přesně v tu nepravou chvíli. Řekl jsem bodře a bujaře, však se tady eště potkáme, dík moc, a vrávoravě jsem vypochodoval.

Noc venku křičela, všechno bylo rozpálené do smrti, jak jsem byl venku, posedla mě touha se vrátit zpátky, smazat to nějakým vtipem a věnovat se té dívce. Jelo auto, mávnul jsem a nasedl. Jel jsem domů. Už jsem necítil vůbec nic. Všechny rány byly otevřené a crčela z nich krev jak vodopády, dusné prudké vodopády, ale bylo mi to lhostejné, tekly z někoho jiného, já jsem byl kámen, který jel v autě.

Další články

V prvním dílu nové detektivné série vyšetřování neprobíhá zrovna hladce. Nejsou svědci, nejsou důkazy, ale ze všeho nejvíc – není čas. Nejenže do další očekávané vraždy zbývají necelé tři dny, ale pokud se Trojkového vraha nepodaří zastavit, za další tři bude na řadě policista. Allison Brennanová - Třetí na řadě
Ukázky

Devět dní. Tři oběti. Jeden vrah.

V prvním dílu nové detektivné série vyšetřování neprobíhá zrovna hladce. Nejsou svědci, nejsou důkazy, ale ze všeho nejvíc – není čas. Nejenže do další očekávané vraždy zbývají necelé tři dny, ale pokud se Trojkového vraha nepodaří zastavit, za další tři bude na řadě policista. Allison Brennanová - Třetí na řadě
 | nakl. Metafora
Jakub Řehák (1978), autor čtyř básnických sbírek, nositel ceny Litera. Jako recenzent spolupracuje s časopisy Tvar, A2 nebo Souvislosti. Píše esejisticky laděné texty, zabývající se obecnými problémy poezie, i studie, které věnuje konkrétním dílům pro něj důležitých básníků. Pracuje jako redaktor webových stránek Městské knihovny v Praze. Právě mu vyšla sbírka Obyvatelé.
Ukázky

To jsou oni - Obyvatelé

Jakub Řehák (1978), autor čtyř básnických sbírek, nositel ceny Litera. Jako recenzent spolupracuje s časopisy Tvar, A2 nebo Souvislosti. Píše esejisticky laděné texty, zabývající se obecnými problémy poezie, i studie, které věnuje konkrétním dílům pro něj důležitých básníků. Pracuje jako redaktor webových stránek Městské knihovny v Praze. Právě mu vyšla sbírka Obyvatelé.
 | nakl. Fra
Vychází poslední román italské spisovatelky Eleny Ferrante Prolhaný život dospělých. V jeden den, 1.9. 2020, ve čtyřiatřiceti jazycích. Děj se točí kolem dospívání dívky a ženské zkušenosti. Vypravěčka a protagonistka románu Giovanna se vyrovnává s otcovými slovy o vlastní ošklivosti: až moc se prý podobá zapuzené příbuzné Vittorii…
Ukázky

A novou Ferrante už jsi četl/a?

Vychází poslední román italské spisovatelky Eleny Ferrante Prolhaný život dospělých. V jeden den, 1.9. 2020, ve čtyřiatřiceti jazycích. Děj se točí kolem dospívání dívky a ženské zkušenosti. Vypravěčka a protagonistka románu Giovanna se vyrovnává s otcovými slovy o vlastní ošklivosti: až moc se prý podobá zapuzené příbuzné Vittorii…