V kulisách sněhové kalamity z roku 2012 sledujeme boj studentky Mišky o život. Při tom jí pomáhá Patrícia, operační důstojnice Hasičského a záchranného sboru v Žilině a profesionální i dobrovolní záchranáři. Ale kdo stojí proti nim? Je jednooká straka jen nebohý pták, nebo zlé znamení? Vybírá si někdo v horách lidské oběti?

Ukázka:

Miška si upravila školní brašnu, která ji tlačila na zádech. Šla sice jen kousek, ale dnes ji měla úplně přecpanou knihami a sešity. Hloupý rozvrh! Ale vždyť je takový jako vždycky! Venku už sněžilo pořádně. Nejdříve se jí sněhové vločky líbily, chytala je jenom tak do dlaní a občas nastavila tvář, aby ji polechtaly na prohřáté pokožce. Měla by se však rychle vrátit domů, pomoci matce s uklízením a vařením večeře. Se zlomenou nohou se jí po domě pohybovalo špatně. Na to musela brát ohled, i když nechtěla…

„Hej, Miško, nejdeš si s námi ještě někam sednout?“ zavolala na ni najednou její kamarádka Denisa. Miška se otočila. Denisa vypadala komicky. Příliš velká pletená čepice jí zakrývala skoro celou hlavu. Nejspíš jen ona sama neviděla, že je jí asi o dvě čísla větší. Mišce to ale přišlo svým způsobem milé. „Ne, nejdu. Je zima, možná zítra. Okej?“ zavolala na ni a nuceně se pousmála. „Dobře, jasně. Máš to daleko, jen jdi. Ahoj!“ zamávala ještě Denisa a rozběhla se za partou, která se vydala k nejnavštěvovanějšímu hostinci v Korni. Tady, vysoko na Kysucích, v pořádné zimě, to byl po škole velmi vítaný relax.

Korňu tvořilo šestadvacet usedlostí, které byly rozestavěné na obrovských hektarech lesů a polí v okolí, sahajících až k samotným českým hranicím. A Miška s matkou bydlely právě v nejodlehlejší z nich. Už odpradávna tam tomu místní říkali „U Stáni“. Za sousedy měly jen dva vícegenerační domy s rodinami, jinak daleko, daleko nebylo vůbec nic a nikdo živý… pouze lesy a tíživá sklíčenost. Proto se raději rozhodla, že si pospíší. Ta šedivá obloha, která jako by zalehávala vesnici, a neutichající sněhové divadlo jí nad očima vytvořily sotva postřehnutelné mladé vrásky. Chumelilo opravdu pořádně. I když byla v Korni na vydatnou sněhovou nadílku zvyklá, v tenhle únorový den to vypadalo na mimořádný příděl. Už teď jí připadalo, že tady dole je více než půl metru sypkého, vrzajícího sněhu. Ani netušila, kdy to stihlo všechno napadnout.

Stáhla bradu až ke krku a zakašlala. Studený vzduch jí rozdráždil plíce. „K čertu, ještě tak chytit nějakou nemoc, to bych to vyhrála!“ zabručela si jen tak pro sebe. Hned potom se ohlédla směrem k Živčákové, známému křesťanskému poutnímu místu, kde se prý kdysi zjevila Panna Marie. Nacházelo se na blízkém vrcholku, ale ten už vůbec nebyl vidět. Vlastně neviděla žádné okolní kopce. Všechno halila kovová temnota. Doslova si na Korňu lehala… už to viděla i na vlastní oči… Jako stará natřepaná peřina. Přidala do kroku a bradu i s ústy stáhla pod zdvižený límec větrovky. Dobře že si dnes vzala šálu, i když jen tenkou, sloužící spíše jako ozdoba než pro nějaké smysluplné zahřátí. Ale i tak pomohla. Kolem ní prošel tmavý otrhanec v klobouku, kterému ani neviděla do obličeje. Vůbec ho nepoznala. Kdo to vlastně byl? Že by zatoulaný bezdomovec z okolí?  Přišel z blízkého Klokočova, nebo odkud vlastně? Hm. Dál už to neřešila.

Jinak po hlavní ulici nešel nikdo. Byla tu jen ona a miliony sněhových krystalků. Chovaly se jako mravenci. Lezly a dostávaly se jí skoro všude. Rychle si nasadila černé pletené rukavice, které už na první pohled vypadaly spolehlivě. Zamířila k okraji vesnice, odkud se vydá ke svému domovu. Přes tuhle fujavici to bude asi ošemetný výšlap, ale to jí nevadilo. Spíše přemýšlela o spolužákovi Janovi ze třídy. Tolikrát už mu naznačila, že má o něj zájem, a ten trouba jako by byl pořád slepý. Jinak vypadal jako inteligentní kluk, ale v tomhle ohledu jí připadal úplně natvrdlý. Věděla, že se mu líbí. Občas si všimla rychlých postranních pohledů. Takových, kterých si všimne každá žena, ale nedá na sobě nic znát. Jenže ona dala! Usmívala se na něj! Občas se na něco zeptala, jenže její prosťáček Jano to ne a ne pochopit. Bože! Vlastně, určitě to chápe. Jenom se stydí. Je to jeden z těch typů, který ještě nemá vyvinuté potřebné sebevědomí, aby do něčeho šel. Jenže nemůže se mu přece podbízet jako nějaká šlapka! Možná ještě něco zkusí a pak se na to vykašle. Jsou i jiní hezcí kluci, kteří o ni jeví zájem. Neexistuje jenom Jano. Jenže když on se jí tak líbí! Do háje…!

Zarazila se. Skoro zapomněla odbočit. „Hej, Miško, jdeš domů?“ zavolal na ni najednou zpoza plotu posledního domu tenký hlas. Otočila se. Teta Padyšaková. S mámou byly odjakživa kamarádky. I když netušila, jestli to jenom hrají, nebo je to přátelství opravdové. „Dobrý den. Jasně, jdu pomoct mamce s vařením a uklízením!“ přimhouřila oči před sílícím větrem. „Radši si to rozmysli! Tohle nevypadá dobře!“ zavrtěla teta vážně hlavou. Rudé, masité tváře se jí při tom úkonu divoce roztřásly. Miška se zadívala na šedivou clonu, která zahalila všechno kolem. Už je úplně pohltila. Vstřebala do svého temného prostoru. „To zvládnu,“ mávla rukou. „Ale musím si pospíšit. Vypadá to, že ještě pořádně nasněží!“ „No právě! Tak si dávej pozor a pozdravuj mámu! Ať se rychle uzdraví!“ Tetka se přátelsky usmála. „Jasně, budu a vyřídím. Zatím se mějte!“

Miška se otočila a rychle kráčela dál. Vzápětí ji popadl hněv, že ji ta stará bába zdržela. Chtěla být co nejrychleji doma a dát si teplý, pořádně oslazený čaj, ne kdákat o zbytečnostech. Že si má dávat pozor, to ví přece sama… Před ní se už tyčil pořádný les, který pod čím dál silnějšími nápory větru skoro lidsky sténal. Všimla si, že koruny smrků jsou odshora až do tří čtvrtin délky bílé. Dnes se sníh vážně vyznamenával. I ona si soustavně ometala poprašek z ramen a rukávů červené větrovky. Vždyť už taky vyběhla pořádný kus… Najednou kolem ní proběhla kočka. Vyskočila odněkud z křoví, stěží se prodírala bílou masou, a přitom usilovně mávala zvednutým ocasem. Nečekaně se zastavila a pohlédla na ni uhrančivýma černýma očima. Jako by se ztrácely v její ebenové srsti. V těch očích se zračilo až lidské nepochopení, opovržení a odsouzení naivního záměru tvora před ní… Jako by jí tím vizuálním spojením chtěla naznačit, ať si všechno dobře rozmyslí a nejde domů. Pak najednou uskočila, prošla kolem ní a důstojným krokem se zdviženým ocasem se vydala do vesnice.

Miška za ní chvíli zamyšleně hleděla. Pitomá kočka! Nikdy je neměla ráda. Úlisné zvíře, které si je těžko oblíbit. Fuj! Musí domů, už jen kvůli matce! I když ji čekala docela náročná cesta dlouhá asi pět kilometrů… a to pěkně hlubokým sněhem. No a co! Zažila i horší věci. Vykročila, a hned přidala do kroku. Ponořila se do hustého smrkového lesa, kde už bylo sněhu viditelně méně, zato vysoké koruny stromů tančily ve větru, jako by měly každou chvíli padnout a polámat se jako suché větvičky. Zmocnil se jí strach. Opravdu to vypadalo strašidelně. I když kráčela po dříve vyšlapané cestičce, tady, pár desítek kroků od vesnice, už byla zasypaná a neudržovaná. Zhrozila se při pomyšlení na to, co s ní bude, až se vynoří z ochrany zeleně. Vypadalo to, že dnes už ta odporná chumelenice neustane. Bílá hovna! S úšklebkem ve tváři si vzpomněla na známou glosu, kterou měli kdysi všichni v mobilu a vyprávěl ji nějaký bavič, jehož jméno už zapomněla. Přesně tam popsal, jak to tady na Kysucích chodí. Ten sníh je někdy na zabití! Zničehonic uslyšela divné praskání. Rychle trhla hlavou doleva a instinktivně se přikrčila. Kdesi v dálce zahlédla, jak se kolosální smrk podvolil síle větru, kdesi u země se zlomil a teď padá a bere s sebou větve i jehličí okolostojících spolubojovníků. Kolem něj vířil sníh z největších větví, tvořil chuchvalce a dodával tomu divadlu ještě mnohem strašidelnější podobu. Hned potom něco zapraskalo i nad ní. Polekaně vyjekla. Otočila hlavu vzhůru, ale vypadalo to, že se nic neděje. Možná nějaká větev… anebo se jí to jen zdálo. Přesto se jí srdce rozbušilo pořádným přílivem adrenalinu a čirého strachu. Přidala do kroku tak razantně, že skoro běžela. I když tady, kde bylo prostranství otevřenější, se už do studené kaše bořila až po kolena. Šlo se jí opravdu pořádně ztěžka.

přeložil Robert Pilch