V hlavě schizofreničky

/ nakl. Práh

Román Gábiny Pokorné (1990) byl právě čerstvě nominován na Cenu Jiřího Ortena. Porota o něm napsala: "Román poskládaný z blouznivých, drásavých i temně vtipných „zápisků mladé schizofreničky“ je text v dobrém slova smyslu terapeutický (přináší i osvětu, co to diagnóza F20 vlastně znamená). Zároveň jde o výsostnou a suverénně psanou literaturu."
Román Gábiny Pokorné (1990) byl právě čerstvě nominován na Cenu Jiřího Ortena. Porota o něm napsala: "Román poskládaný z blouznivých, drásavých i temně vtipných „zápisků mladé schizofreničky“ je text v dobrém slova smyslu terapeutický (přináší i osvětu, co to diagnóza F20 vlastně znamená). Zároveň jde o výsostnou a suverénně psanou literaturu."

A ještě sama autorka: „Nerada vzpomínám na dobu, kdy jsem novelu V hlavě psala, musím však uznat, že mi toto období po tvůrčí stránce dost pomohlo. Nikdy předtím ani potom bych si na zpracování podobného tématu asi netroufla. Ačkoliv se v knize zračí mé tehdejší bolesti a zklamání, není to autobiografie.“

Ukázka:

1.

Začalo to zhruba takhle: Sedím sama v místnosti a najednou se začne ozývat telefon. Ten telefon má vypnutý zvuk, volání je ohlašováno jen vibrováním. Nejprve tomu moc nevěnuju pozornost, zrovna si něco vypisuju do školy, jenže po chvíli zvednu hlavu a říkám si: Jasně, telefon. Automaticky zašátrám po svém mobilu položeném na stolku. Jenže přístroj je mrtvý. Mrtvý, mrtvý. Vibrace dál pokračují, lehce se zamračím a vstanu, zaposlouchám se do toho zvuku a hledám jeho zdroj. Všechny přístroje mám vypnuté – televizi, počítač, kazeťák. Přesto to v tý místnosti prostě je.

Chodím z jedné strany pokoje na druhou, k oknu a ke dveřím, přikládám ucho k nábytku, ale nenacházím uspokojivou odpověď na to, odkud ty vibrace pocházejí. Pak jakoby utne. Ticho. Nejspíš bych tuhle drobnou epizodu úplně zapomněla, zkrátka bych tomu nepřikládala váhu. Jenže se to začalo opakovat. Od tý doby jsem slýchala určité typy zvuků. Ty zvuky jako by vycházely z nějakých přístrojů. Byly reálné. Ty vibrace skutečně připomínaly ohlašování hovoru. Pravidelné několikavteřinové intervaly mezi nimi, to, že nakonec přestaly přesně tak, jako kdyby volající svůj pokus o dovolání vzdal. Taky jsem občas slyšela tikot hodin. V mém okolí však prokazatelně žádné hodiny nebyly. Někdy mě z nějaké klidové činnosti vyrušilo slabé, vysoko postavené pískání vycházející odkudsi z míst, jež jsem nedokázala určit, i když jsem se o to vší silou pokoušela.

Chvíli jsem měla dojem, že ten zvuk vychází z radiátorů, už jsem o tom byla dokonale přesvědčena, když vtom se přesunul do jedné ze zdí. Nakonec jsem civěla na strop, přišlo mi, že to jde seshora, možná po stoupačkách… Ty zvuky byly opravdové, vůbec mě nenapadlo, že by neexistovaly. Tyto zvuky jste slýchávala jen doma? Byly vázány na určitá místa? -Zpočátku ano. - A potom? Slyšela jste je i jinde? -Pak i venku. -Když jste šla například po ulici, měla jste dojem, že slyšíte něco, co nemůžete plně identifikovat? -Já to ale mohla identifikovat. Vím, o jaké zvuky se jednalo. Jen se mi nepovedlo určit ten zdroj. -Tedy chyběla příčina. -Ano, tak nějak. -Jak se to projevovalo venku? Byly to stejné typy zvuků? -Ne. -Tak o co se jednalo? -Tam už ty zvuky z přístrojů nahradilo něco jiného. -Co to bylo? -Něco, u čeho jsem mohla s jistotou určit zdroj, jen jsem na něj nemohla ukázat. -Tedy příčinu. -Jasně… příčinu. Tak nějak. -Upřesněte to, prosím. -Bylo to všude. Nepředvídatelně. Čekala jsem na zastávce, procházela se po městě, nakupovala v obchodě nebo jsem seděla na přednášce, a najednou: Ts! Ts! Přesně takové, jako kdyby vás chtěl někdo diskrétně na něco upozornit, nebo jako když jste na nějaké velmi formální události a najednou se v hloučku lidí objeví někdo z vašich známých a nenápadným způsobem vás přivolá pohledem a sykne: Ts! Ts! Ty zvuky dostaly lidský hlas. -Co jste dělala? -Reagovala jsem logicky. Zvedla jsem hlavu, otočila se doleva, doprava, kroužila očima do stran, vzhlédla vzhůru, vpila se do dlažby, ale nic. -Nikdo vás nevolal? -Měla jsem za to, že ano. Bylo to až moc skutečné. -Stávalo se to v určitých etapách? -Nevím, dá se říct. -Stupňovalo se to? -Ano. -Jakým způsobem?

-Seděla jsem u stolu, sama v kuchyni, najednou postřehnu tlumený hovor. Někdo telefonoval. Jako by z hořejšího bytu, vycházelo to odtamtud. Nerozuměla jsem slovům, bylo to zastřené, ale jednalo se o ženský hlas s klidnou dikcí, něco vyprávěla. Sáhodlouze. Jako leckterá ženská. Furt a furt vykládala, přišlo mi otravné, že máme v domě tak tenké zdi, šla jsem radši do vedlejšího pokoje a zavřela dveře. Jenže jsem tu ženskou slyšela pořád. V jiném pokoji za zavřenými dveřmi. -Co jste si o tom myslela? -Nic zvláštního. Že máme v domě fakt nemožně tenký zdi. A co asi slyší z mýho bytu, když si nahlas pouštím písničky a zpívám si. A tak. -Přišlo vám to reálné? -Ano. Proč by ne? -Kdy jste začala poprvé pochybovat? -Když se mi stala taková věc. -Jaká věc? -Prvák bakaláře. Bylo zkouškové, samý učení, a já neměla zájem zase vyslechnout nekonečně dlouhé telefonování ukecané paní sousedky. Tentokrát byla i poměrně hlasitá. Slova opět nesrozumitelná, ale znělo to velmi naléhavě, určitě byla rozzlobená. Memorovala jsem syntaktický funktory, nešlo mi to, a ten hlas mě obtěžoval. Zacpala jsem si vší silou uši. A to mě poprvé zneklidnilo.  -Co se stalo? -Slyšela jsem ji. Se stejnou intenzitou. Byla v mé hlavě.

Další články

V českém překladu vůbec poprvé vychází román Roky od Virginie Woolfové z roku 1937. Kniha sleduje osudy rodiny Pargiterů na ploše více než padesáti let; nejde však o rozsáhlou ságu. Naopak, Woolfová se zaměřuje na detaily a intimní drobnosti, které o životě možná vypovídají víc než velká vyprávění.
Ukázky

V českém překladu vůbec poprvé vychází román Roky od Virginie Woolfové

V českém překladu vůbec poprvé vychází román Roky od Virginie Woolfové z roku 1937. Kniha sleduje osudy rodiny Pargiterů na ploše více než padesáti let; nejde však o rozsáhlou ságu. Naopak, Woolfová se zaměřuje na detaily a intimní drobnosti, které o životě možná vypovídají víc než velká vyprávění.
 | nakl. Odeon
Ten román se jmenuje Šílenec a je čtvrtou knihou bývalého náměstka ministra vnitra a současného komentátora Hospodářských novin a Aktualne.cz Martina Fendrycha (1957). Kam až člověk dokáže zajít, aby dosáhl svého? Co můžou způsobit vlny dezinformací, jimž jsme momentálně vystaveni? Z čeho profitují populistická hnutí? V románu Šílenec nahlédnou čtenáři do zákulisí politických machinací, pod roušku marketingových triků, připomenou si předrevoluční napětí i porevoluční nadšení.
Ukázky

Flusance, který se vyplatěj....vyšel nový román Martina Fendrycha

Ten román se jmenuje Šílenec a je čtvrtou knihou bývalého náměstka ministra vnitra a současného komentátora Hospodářských novin a Aktualne.cz Martina Fendrycha (1957). Kam až člověk dokáže zajít, aby dosáhl svého? Co můžou způsobit vlny dezinformací, jimž jsme momentálně vystaveni? Z čeho profitují populistická hnutí? V románu Šílenec nahlédnou čtenáři do zákulisí politických machinací, pod roušku marketingových triků, připomenou si předrevoluční napětí i porevoluční nadšení.
 | NLN, Tomáš Weiss
Ta-Nehisi Coates (1975) je americký novinář a spisovatel. Po třech knihách literatury faktu napsal román Kdo tančí s vodou. Po Colsonu Whiteheadovi a jeho Podzemní železnici jde o další knihu, která beletrizuje boj proti otroctví. Plantáže, dozorci, útěk, podzemní hnutí...a hlavní hrdina a jeho tajemný dar.
Ukázky

Kolem mého okna vede muž ženu v okovech

Ta-Nehisi Coates (1975) je americký novinář a spisovatel. Po třech knihách literatury faktu napsal román Kdo tančí s vodou. Po Colsonu Whiteheadovi a jeho Podzemní železnici jde o další knihu, která beletrizuje boj proti otroctví. Plantáže, dozorci, útěk, podzemní hnutí...a hlavní hrdina a jeho tajemný dar.