Silážní jámy Daniela Hradeckého

Autorův asymetrický text (viz války symetrické - a asymetrické), střídající se spisovnost s nespisovností, vulgarita s filozofickými termíny, nekorektnost (občas hodně), vkládání slov či - vět z jiných jazyků (ale žádná makarónština), neotřelá slova z kapsáře češtiny, drobky banality a patosu, zkratky, „nesjednocenost“ sjednocenosti, s přiznanými odkazy na Joyceho a Demla, na život jako - putování (on the road, chcete-li) čili Hradeckého odysea, protože zto tožnění hlavního vypravěče s hlavním hrdinou je vlastně nejférovější cesta v páchání literatury, se nedá redakčně připravit dle klasických českých „emendátorů“, kteří jsou schopni rozložit i ten nejjednodušší atom textu, spojku „a“, na další kationty a anionty, a neobyčejně poutavě o nich žvanit. Lze se jen pokorně pokusit vcítit se do toho bludiště nesystému, do té udusané hromady hnoje, jak se dají slova - a věty a odstavce slušně nazvat, do toho procesu fermentace… a ne udělat v tom ještě větší paseku, než je. Výsledek je vlastně pocitem, vycházejícím z autorova požehnání něco s tím udělat.

ze závěrečné poznámky Jakuba Šofara

Ukázka:

Dneska to bylo špatný, protože včera to bylo divný. Nebo jinak: Veškerou krásu a nadšení na delší dobu jsme prostě vyčerpali na včerejším tripu u příležitosti mejch 21. narozenin. (Z vojny doma, přes svou první psychiatrii.) Na konec dubna docela počasí. Na Loučnou jsme vyrazili za rozbřesku, Adam si taková chemická povyražení nikdy nenechá ujít, Mirka neboli Bibarota (Bibareaux) vzali jsme s sebou jako mitgepak. Bylo to krásné. Báli jsme se a bylo to krásné. Nebáli jsme se a bylo to taky fajn. To jsou zajisté kouzla LSD. Vymýšleli jsme si. Vymýšlelo si nás to. Viděli jsme věci. Potom jsme se vrátili. Potom jsme se báli. Já se bojím dosud —

.....................

Pokročilé jaro, téměř léto, 94. S Masťochem výstup na Jiřetín (hodně vzhůru lesem, po žluté uf, po zelené ouvej), kde v hospodě u hranic pustá chlastačka za přítomnosti velké nepřítomnosti, ale taky všichni hlavní živí a přátelé, sortiment destilátů a piva, taky malá Zuzanka, která mne čertvíproč obdivuje, ale nemiluje, takže obvyklý průběh… Kolem půlnoci náhlé, bleskové bezvědomí na záspi hostince a otázka Aleše Tvaroha, medika, „co je ti?“, když jsem přišel k sobě a uviděl hvězdnou noc, otázka na pováženou. Následně mrákotný útěk do tmy s ukořistěnou lahví sektu a neukořistěnou smavou Zuzankou, ztráta směru, pád, tříštivá zkáza kořisti a návrat, chmat chápavého policajta, bohéma neboli cikánství, Vítek Štrasser mi řekl: „Tebe bych si tedy na svatbu nepozval…“ Ráno mě, nanovo opilého, naložili do nějakého auta a vezli dolů do slunce a prvních příznaků pracovního týdne, řekl jsem: „Mě vynechte, přátelé!“ Pak se ozvala otázka, co teď jako budu dělat, když jsem z vojny doma a musím se přece starat, a já se jen musel zasmát, protože jsem se bál přiznat, že nevím, že nevím vůbec nic a že z toho krásného slunečného dne, který se řítí vstříc, mě bere čert —

.....................

Rok 1995, ale jestli ti dobře rozumím, a ty se vlastně ptáš hezky a postaru, jaký že to má všechno kurva smysl, pak ti musím říct, že se ptáš špatně a měl by ses jít raděj vožrat, teda pokud tě otázka po smyslu opravdu trápí, čemuž nevěřím. Rozhodně ale nedělej tu chybu a nepokoušej se svou věc vidět „v širších souvislostech“. Neboť právě při otázce po smyslu čím širší souvislosti, tím hlubší rokle. A vůbec: ožeň se, kup si auto, jednej s úřady, zavři knihu, zavři oči, drž tu hubu —