Dvě děti se po smrti rodičů perou o holý život

/ nakl. Argo

V zátoce na východě Kanady zůstanou po smrti rodičů osiřelí sourozenci Ada a Evered. Jejich domovem je skalnaté pobřeží nemilosrdně ovládané oceánem, krátká období hojnosti se střídají s až smrtící bídou. Děti mají jen velmi mlhavé představy o světě za hranicemi jejich zátoky a k přežití jim slouží pouze vratká loďka a kusá životní ponaučení, která jim rodiče stihli před smrtí předat - „Čemu se nedá pomoct, to musí člověk vydržet.“. Michael Crummey: Neviňátka
V zátoce na východě Kanady zůstanou po smrti rodičů osiřelí sourozenci Ada a Evered. Jejich domovem je skalnaté pobřeží nemilosrdně ovládané oceánem, krátká období hojnosti se střídají s až smrtící bídou. Děti mají jen velmi mlhavé představy o světě za hranicemi jejich zátoky a k přežití jim slouží pouze vratká loďka a kusá životní ponaučení, která jim rodiče stihli před smrtí předat - „Čemu se nedá pomoct, to musí člověk vydržet.“. Michael Crummey: Neviňátka

Padlý sníh - ukázka

Tu zimu byli ještě děti. O sestřičku přišli dřív, než napadl první sníh. Matka nemluvně uložila do mělké prohlubně vedle jediného dalšího hrobu v zátoce a zazpívala mu ukolébavku, kterou zpívala všem svým dětem před spaním. Žádný lepší obřad sestřičce nabídnout nemohli. Matka už tou dobou byla sama na smrt nemocná a do dlaní vykašlávala chuchvalce krve. Když umřela, byla země zmrzlá na kámen, a i kdyby nebylo otci moc zle na to, aby mohl vzít do ruky lopatu, vykopat pro ni hrob by stejně nešlo. Stáhli s Everedem příkrov z rákosů a olší z obrácené loďky a odvlekli ji dolů k vodě a potom vynesli mrtvolu z domu. Položili ji do loďky spolu s půltuctem kamenů posbíraných na pobřeží. Otec se ztěžka opřel o bok loďky a snažil se popadnout dech. „Mám jet s tebou?“ zeptal se Evered. Táta zavrtěl hlavou. „Ty zůstaň se sestrou.“

Obě děti sledovaly, jak se svou mrtvou ženou vesluje od břehu a přes mělčiny dál. Viděli, jak se v loďce sklonil a připadalo jim, že tak zůstává hodně dlouho a jen tu a tam mu vykoukne hlava a ramena. Zdálo se, že dělá něco obtížného a nepříjemného, i když ani jeden nemohli uhodnout, co. Sledovali, jak zády ke břehu zápolí s tíhou mrtvoly. Byl moc daleko na to, aby si všimli, že je matka nahá, když ji přes okraj spouštěl do temnoty zimního oceánu. Poté co dovesloval zpátky, zkusil šaty podat dceři, ale Ada schovala ruce za záda a prudce zavrtěla hlavou. „Budeš je potřebovat,“ namítal. „Brzy.“ Evered šaty vzal a poskládal si zplihlou látku na břiše. Nakyslý pach dlouhé nemoci a vlastní mámy, které od sebe nedovedl oddělit. „Já jí je schovám,“ prohlásil. Otec přikývl. Byl příliš vyčerpaný na to, aby vylezl z loďky, a tak tam ještě dlouho seděl.

Zatímco na něj čekali, vítr ze zálivu přivál poryv sněhu a tatínkovi jím na skloněné hlavě zbělely vlasy. Otec umřel v posteli, než přišel nový rok. Aniž o tom mluvili, dělali, jako že jen spí, a nechali ho tam ležet skoro týden. Doufali, že se třeba uprostřed noci s kašlem vzbudí a bude si stěžovat, že je mu zima, nebo bude prosit, ať mu dají napít vody. Přes den lelkovali ve spižírně a venku trávili tolik času, kolik jen vydrželi – štípali a rovnali dříví nebo tahali od potoka vědra vody, pročesávali břeh moře a hledali racčí pera, škeble slávek a kameny s proužkem kolem dokola pro štěstí, aby je přidali Adě do sbírky. Doma se starali o oheň a pili černý čaj s ničím k tomu a mluvili šeptem, aby tátu nerušili. Pátou noc té stráže u mrtvého se Ada probudila ze sna o rodičích. Stáli k ní zády, drželi se za ruce a ohlíželi se po ní. Matka byla nahá a celá mokrá a z vlasů jí crčela voda. „Proč brečíš, sestřičko?“ zeptal se Evered. „Nemůže tu zůstat,“ zašeptala. „Nemluv nesmysly.“ „Nemůže takhle zůstat, bratříčku.“ A v tu chvíli začal brečet s ní, dvě bezmocné děti objímající se v černočerné tmě.

Ještě než se pořádně rozednilo, odhrnul jedinou roztrhanou přikrývku a sestrčil tátovo tělo na podlahu. Paty bouchly o zmrzlou zem jako dřevěná palice. Sestra vykročila, aby zvedla otce za nohy, ale Evered to nedovolil. Najednou byl hlavou rodiny. „Ty si tu sedni,“ přikázal. „Než se vrátim.“ Chytil pevně ramena otcovy košile. Čekal, že to bude jako vytahovat plnou síť ryb, ale mrtvola byla tak ztuhlá, že odtáhnout ji dveřmi ven šlo překvapivě snadno. Jen jedenkrát na cestě k vodě se musel zastavit, popadnout dech a protřepat si ruce, aby se mu do nich vrátil cit. Vesloval přes mělčiny na hloubku, co nejblíž k tomu samému místu, jak jen dovedl odhadnout podle vzdálenosti od pobřeží. Rodiče tam dole budou moct být spolu, říkal si, anebo aspoň jeden druhému na dohled, ačkoli věděl, že pod hladinou oceánu nezůstane nic nehybné dlouho.

Zkusil z těla z praktických důvodů svléknout šaty, ale táta měl pootevřené oči a Evereda opustila kuráž s ním takhle nakládat. Než odrazil z pláže, vzal si kus staré sítě a dost kamenů na to, aby udržely tělo pod hladinou, a teď uvázal tuhle improvizovanou kotvu otci kolem pasu. Bylo bezvětří a zima a na moři nebyla jediná vlnka. Nechtěl se dívat, když tělo žbluňklo do vody a on za ním přehodil přes okraj loďky kameny, aby ho stáhly dolů. Ale jak klesalo ke dnu, nedokázal odvrátit zrak a díval se ještě dlouho poté, co otec zmizel z dohledu kdesi v temnotách. Když proplouval mezi výčnělky skal u břehu, měl oči přišpendlené do dálky, tam kde se táta ponořil do hlubin. Zuby mu bezmocně jektaly a myšlenky mu létaly sem a tam. Kýl už přistál na mělčině a on pořád zabíral vesly do vody, jako když slepici useknou hlavu a ona pobíhá kolem špalku. Nepřestal, dokud ho za zády nezavolala Ada.

„Řikal jsem ti, ať počkáš, kde jseš, dokud se nevrátim,“ vyčetl jí a při tom se pokoušel zvednout vesla do loďky a postavit se na nohy. „Koukala jsem se, jak jedeš ke břehu,“ bránila se Ada. Když lezl přes bok loďky, bledý jako křída, ztratil rovnováhu. „Musim si na chvilku lehnout,“ zamumlal. Ada všemi silami táhla loď co nejdál z dosahu moře a volala při tom na bratra, který klopýtal po cestičce nahoru ke srubu. Než vešla zpátky do místnosti, Evered v jejich posteli usnul. Spal tak dlouho a tak strnule, až Adu napadalo, že jí taky umřel. Seděla na druhé straně místnosti až do setmění a pak si vlezla do postele rodičů, kde ležela a šeptala si s mrtvou sestřičkou, aby nebyla sama. Evered se vzbudil až druhý den dopoledne. Prudce se v posteli posadil, a než uviděl sestru, jako by nevěděl, kde je. Zírala na něj dlouho beze slova. „Co je, sestřičko?“ zeptal se. Ukázala prstem a on si sáhl na temeno hlavy. „Ty vlasy,“ řekla. Vzpomněla si na tátovu skloněnou hlavu v loďce, když pohřbil mámu v hlubinách moře, jak se mu na ní jako závoj usadil navátý sníh. „Co s nima?“ „Jsou úplně bílý,“ odpověděla. Jako padlý sníh, řekla by maminka.

Zůstali tak spolu v zátoce, se srubem z klád a podlahou z udusané hlíny, zahradou s kořenovou zeleninou a pár přístavky, obklopeni blízkými kopci a zurčícím potokem a s výhledem na nekonečný šedý oceán za skalisky u pobřeží. Zátoka pro ně byla jádrem a zároveň i celkem veškerenstva a byli v ní sami s tou troškou vědomostí, které je tu a tam naučili nebo na něž přišli náhodou.

– Oceán, nebeskou klenbu a všechny hvězdy na nebi stvořil Bůh za sedm dní.

– Paprskům, které září po stranách velkého kruhu kolem slunce, se říká sluneční psi. Znamenají zlé počasí.

– Smrt koně je životem vrány.

– Nikdy nemáš usnout, dokud neuhasíš oheň.

– Mouka a solené vepřové na zimu musí vydržet, dokud v březnu s ledem nepřiplují první tuleni.

– Mrtví přebývají v nebi a nebe leží mezi hvězdami.

– Pod hladinou moře nic nezůstane na tom samém místě.

– Všechno zlé pochází z nicnedělání.

– Jejich sestřička byla neviňátko, když umřela, a sedí po pravici Pánaboha a slyší jejich modlitby.

– Každý živý tvor na zemi i v moři se dá zabít a sníst. – Čemu se nedá pomoct, to musí člověk vydržet.

..............

překlad Ondřej Pilný

Další články

Napínavý multigenerační příběh čtveřice žen řídících italskou rodinu napojenou na mafii, který se odehrává na pozadí New Yorku za druhé světové války … věrohodná feministická variace mafiánských příběhů, jimž dosud dominovali muži. Camille Aubray: Kmotry
Ukázky

Dosud žily ve stínu svých mužů

Napínavý multigenerační příběh čtveřice žen řídících italskou rodinu napojenou na mafii, který se odehrává na pozadí New Yorku za druhé světové války … věrohodná feministická variace mafiánských příběhů, jimž dosud dominovali muži. Camille Aubray: Kmotry
 | nakl. Metafora
Tato kniha není učebnicí historie, může nás však v mnohém poučit. Nadchnout nás, ohromit, vzbudit hněv, ale také okouzlit, dojmout. Oslavuje nezdolnou sílu lidského ducha a především krásu hudby, která nezná hranice, hudby, která se sice může stát nástrojem zla, ale má také schopnost uzdravovat, dodávat sílu, přinášet milosrdenství i zachraňovat životy. Nathaniel Lande: Zatímco hudba hrála
Ukázky

Zatímco hudba hrála....všechno jim vzali

Tato kniha není učebnicí historie, může nás však v mnohém poučit. Nadchnout nás, ohromit, vzbudit hněv, ale také okouzlit, dojmout. Oslavuje nezdolnou sílu lidského ducha a především krásu hudby, která nezná hranice, hudby, která se sice může stát nástrojem zla, ale má také schopnost uzdravovat, dodávat sílu, přinášet milosrdenství i zachraňovat životy. Nathaniel Lande: Zatímco hudba hrála
 | nakl. Beta
Rodič by si v těžké situaci (autorka Klára Svobodová je dvojnásobná maminka a má neslyšící dceru) neměl připadat jako pacient v izolaci, ale jako hrdina, jenž získal další bitevní jizvu a stal se větším a silnějším. Tím totiž skutečně je. A společně se hrdinům bojuje lépe než na vlastní pěst. Kniha Těhotnej Buddha je určena pro všechny mámy a táty, kteří zažili odvrácenou stranu rodičovství.
Ukázky

Může být rodič Buddhou uprostřed chaosu?

Rodič by si v těžké situaci (autorka Klára Svobodová je dvojnásobná maminka a má neslyšící dceru) neměl připadat jako pacient v izolaci, ale jako hrdina, jenž získal další bitevní jizvu a stal se větším a silnějším. Tím totiž skutečně je. A společně se hrdinům bojuje lépe než na vlastní pěst. Kniha Těhotnej Buddha je určena pro všechny mámy a táty, kteří zažili odvrácenou stranu rodičovství.