„Tak už leť!“ volá v jedné z povídek chlapec odkojený marvelovkami na muže stojícího na střeše čtyřpatrové budovy, zatímco jeho otec na sebevraha křičí: „Nedělejte to!“ V další potkáme bezdětný pár soustřeďuje své nezměrné rodičovské city do jednoho adoptovaného štěněte. Osamělý miliardář se rozhodne skupovat cizí narozeniny. Dystopická verze Ameriky se ocitá ve válce s Mexikem a Trumpova vláda ve svém třetím funkčním období láká náctileté Američany do armády pomocí videohry…

Etgar Keret je v kontextu celosvětové literatury vskutku jedinečný úkaz. Ve dvaadvaceti povídkách jednoho z nejoblíbenějších izraelských autorů současnosti, jenž nepřestává hýřit bizarními nápady, jdou ruku v ruce nejvšednější situace s fantaskními představami a srdceryvné chvilky s cynickým humorem. Postavy se potýkají se záludnostmi rodičovství a války, s omamnými látkami a dorty, pamětí a láskou. Jejich osudy se nikdy neubírají očekávanou cestou a nepřestávají překvapovat, bavit a dojímat.

Ukázka:

Todd

Můj kamarád Todd po mně chce, abych napsal povídku, která by mu pomohla dostat holky do postele. „Máš pár povídek, který dokážou holky rozbrečet,“ říká mi, „a taky pár takových, co je dokážou rozesmát. Čili prostě sedneš a napíšeš pro mě povídku, která mi pomůže dostat je do postele.“ Snažím se mu vysvětlit, že takhle to nefunguje. Jo, je pravda, že tu a tam některá moje povídka dožene pár holek k slzám, a nejen holek, třeba i kluků – „Kluky nechme stranou,“ přeruší mě Todd, „ti mě v tomhle směru zas tolik neberou. Říkám to radši předem, protože bych nerad, abys napsal povídku, kterou když si někdo přečte, hupsne mi hned do postele. Jenom holky. Rovnou na to upozorňuju, aby se předešlo trapným nedorozuměním.“

A tak mu znovu trpělivě vysvětlím, že takhle to opravdu nefunguje. Povídka není žádná šeptem vyslovená magická formulka ani hypnotické zaříkadlo, je to prostě způsob, jak prostřednictvím příběhu sdílet s druhými něco, co člověk prožívá, něco velice niterného, třeba i choulostivého, co by normálně – „No fajn,“ skočí mi Todd znovu do řeči. „Tak prosím tebe, zkus prostřednictvím příběhu sdílet něco niternýho a třeba i choulostivýho, co dostane tvoje čtenářky ke mně do postele.“ Todd mě prostě neposlouchá. Neumí to. Aspoň já s ním mám tuhle zkušenost.

Seznámili jsme se na jednom mém autorském čtení, které organizoval v Denveru. Když tam mluvil o povídkách, co má rád, měl hlas chvílemi úplně přiškrcený dojetím. Todd má v sobě hodně vášně a ohromnou spoustu energie. Ale taky je na něm vidět, že úplně neví, jak dát vší té energii a vášním průchod. Ten večer jsme neměli moc času si popovídat, ale hned jsem zaznamenal, že je to inteligentní chlapík se srdcem na pravém místě. Zkrátka mensch, jak se říká, poctivý chlap, na kterého se můžete spolehnout. Todd jednoduše patří k tomu typu lidí, které byste chtěli mít vedle sebe uvnitř hořícího domu nebo na potápějící se lodi. Takový, co nenaskočí na první záchranný člun a nenechá vás na palubě. Až na to, že zrovna teď nejsme na palubě potápějící se lodi, ale upíjíme fair trade café latté v biokvalitě se sojovým mlékem v jedné hipsterské veganské kavárně uprostřed Williamsburgu. Což mi je docela líto. Protože kdybychom se právě nacházeli v hořícím domě nebo na palubě potápějící se lodi, mohl bych sám sobě připomenout, proč ho mám rád, kdežto teď, když mi jako obehraná deska pořád dokola opakuje, jak mu mám napsat povídku, dost mě rozčiluje. „Můžeš tu povídku nazvat třeba ‚Chlapák Todd‘. Anebo jenom ‚Todd‘. Víš co? ‚Todd‘ je možná lepší. Takhle si ty holky otevřou knížku a nedojde jim hned, co se na ně chystá, a pak zničehonic – lup ho! (…)“

překlad Tereza Černá a Magdaléna Jehličková