Ukázka:

Kráčel jsem za pohřebním vozem se svěšenou hlavou a myslel víc na sebe než na nebožtíka, kterého jsem stejně ani moc neznal. Společně s ostatními sousedy jsme tak nahrazovali rodinu, kterou starý Pivoňka neměl. Přesto se sešlo docela dost lidí. Jak taky jinak, na vesnici, kde je událostí jen to, když do krámu přivezou pečivo. Nebyl ještě tak starý a pořád žilo dost těch, kteří mu na pohřeb mohli přijít. Vždyť tu taky coby zedník postavil půl vesnice, takže kočár tažený dvouspřežím, který tu nyní projížděl, působil jako alegorický vůz v kulisách vlastní práce. Na kozlíku funebrák ve fraku, koně potřásali hlavami s chocholy, to už se dnes tak často nevidí. A k tomu dechovka, tuby hází odlesky v podzimním slunci, to bylo přesně to, o čem se tu bude ještě dlouho mluvit jako o krásném pohřbu.

Krásný pohřeb – takový nesmysl. Stejný jako krásná smrt, o níž si tu všichni šeptali, protože starý Pivoňka umřel ve spánku na infarkt. Tohle rozpočítávadlo smrti, které říká mrtvice, infarkt, rakovina, bylo snad asi to jediné, co mu v životě vyšlo. Co pamatuju, žil sám. Žena mu prý utekla bůhví kdy a bůhví s kým a on se podruhé oženil už leda se svojí prací. Podle toho, jak ale vypadal jeho domek, nebylo ani toto manželství zrovna šťastné. Pivoňkovi stačilo málo. Když dostal důchod, šel si koupit patnáct konzerv hovězího na slanině a patnáct konzerv chalupářského guláše. Kromě piva a pár rohlíků už víc nepotřeboval. Co mu zbylo, dal na kostel. Močit chodil do umyvadla, a když mu jednu zimu přestala téct voda, už ji neopravoval a domek raději prodal. Sám to pak doklepal v  penzionu s  lákavým názvem U  Domácího krbu, který tady na  vesnici provozovali manželé ve středním věku, jejichž klienty byli hlavně senioři z nedalekého města, kteří kdysi na venkově vyrostli a teď si přáli vrátit se do míst, kde vidíte slunce od východu k západu a neskryje vám ho už odpoledne střecha protějšího činžáku. Místní sice tomuto zařízení neřekli jinak než Spalovna, kam také cesta většiny klientů dříve nebo později vedla, ale postaráno tam o ně bylo slušně a Pivoňka tu snad poprvé v životě zažil pocit, že není ostatním lhostejný.

Ten dům jsem od něho koupil docela levně. Stál uprostřed hlavní ulice, dají-li se tak označit dvě řady domků, mezi nimiž procházela silnice, a celý byl obrostlý břečťanem, který ukrýval jeho stáří i stav. Na první pohled narušoval řadu růžových, béžových a meruňkově natřených domů z minulého století, na kterých se už mezitím dvakrát vyměnila okna a  za  posledních pár let byla naroubována i další patra. Krčil se mezi nimi a působil trochu nepatřičně. Jeho bývalý majitel zrovna tak. Jmenoval se Pivoňka, ale místní mu neřekli jinak než zkráceně Pivo. Jako děti jsme mu ale říkaly Pupek. Měl ho převislý a bachratý. Když šel, vypadal, jako by existoval jen proto, aby měl to břicho kdo nosit. Nohy měl docela tenké, v prsou taky nebyl mohutný, takže to břicho vypadalo jako náklad, který mu někdo naložil, aby ho jen někam přenesl. Když na stavbě tlačil kolečka, zdálo se, že chybí jen kousek, aby si mohl to břicho položit na korbu místo nákladu. Jako děti jsme se ho ale trochu bály. Byl zamlklý a většinou rozmrzelý. Mluvil hlubokým chrapotem a málokdy řekl více než krátkou a úsečnou větu. Kdyby občas neřval na sousedova psa, který se mu podhrabával pod plotem do předzahrádky zarostlé trávou, neznaly bychom jeho hlas snad vůbec.

S nikým se nebavil. Snad jediný, s kým bylo možné jej vidět mluvit, byl farář, kterému Pivoňka něco pravidelně šeptal přes mřížku zpovědnice. Ale co, to neslyšely ani báby se špičatýma ušima a velebný pán také nic neprozradil, i když ho chlapi v hospodě zkoušeli kolikrát opít a vytáhnout to z něj. Jak přišla řeč na Pivoňku, vždycky se jen pokřižoval, ale neprozradil nic. Ani jeho dům, do kterého jsem se nastěhoval, žádné tajemství nevydal. Ačkoliv Pivoňka prošel se svým kalfasem a lžící snad všemi domy ve vsi, sám k sobě nikoho nepustil. Byl jsem asi první z dědiny, kdo se dostal dovnitř, ale žádné překvapení se tu nekonalo.

Lidem byl ten dům trnem v oku. Jak taky jinak, na vesnici, kde každý vidí druhému až pod papír na latríně, ale tady to nebylo možné, protože přes okna pokrytá špínou nebylo vidět nic. Snad proto, že Pivoňka žil tiše a nenápadně, ho lidé podezírali ze všeho možného. Jedni tu čekali doupě, kde se děje bůhví co, druhým zase vrtalo hlavou, kam Pivoňka dal všechny peníze, které za celý život musel vydělat, a mluvili o parketách z mahagonu a o zlatých cihlách, jež se Pivoňkovi nepodařilo zaomítat, a proto zdi překryl ještě jednou vrstvou starého a otlučeného zdiva, aby nikoho nenapadlo je tady hledat. Jenže on o peníze nestál. Všechny peníze, které dostal za dům, vzal a koupil za  ně kostelní zvony, jež tady ve  vesnici od  války chyběly. Vždycky když zvonily, tak jsem si na něho vzpomněl. Pivo si jich ale moc neužil. Sedával mlčky na lavičce před penzionem, vyhříval se na sluníčku s hlavou zvrácenou ke kostelní věži a poslouchal jejich rozložený akord A moll. Prošli jsme celou vesnicí od kostela až ke hřbitovu. Pivoňka ještě nebyl tak starý, takže mu na pohřeb mohli přijít jeho vrstevníci, snad proto, aby mu nahradili chybějící rodinu, anebo proto, že si sami nebyli jistí svým koncem a dodržování tohoto zvyku zvyšovalo jejich šance, že budou mít sami na pohřbu hodně lidí.

................