Přestavte si svět, ve které existují tvůrčí magické schopnosti žen, které si je po generace předávají. A potom si představte v křesle amerického prezidenta populistického demagoga, který se rozhodne, že je třeba všechny čarodějnice zavřít – bude to bezpečnější pro ně i pro jejich okolí. Stvoří tak svět, v němž být ženou znamená mít nakročeno k tomu být zločincem. Zatímco po celém světě dochází k zatýkání čarodějnic, jistá mladá žena v sobě objeví schopnosti, o jakých se jí ani nezdálo. Jsou nebezpečné, a ona se tím pádem ocitá na prvním místě žebříčku nejhledanějších čarodějnic světa.

Ukázka:

1.

Texas, USA

Adelita se probrala s razancí rozjetého rychlíku. V jednu chvíli byla v bezvědomí a vzápětí zcela při sobě. Žádné přechodové stadium. Rychle otevřela oči a smysly jí zaplavila realita. Chvíli ale trvalo, než věci kolem ní získaly zpátky jasné kontury. V oknech se třepotaly polyesterové záclony, za kterými se mihla něčí silueta. Uslyšela hučení nápojového automatu a kostky ledu padající do kelímku zakoupeného onou siluetou. Adelita ležela na špinavém prostěradle v manželské posteli, vedle které stál umakartový noční stolek. Aniž by se musela podívat, věděla, že v jeho horním šuplíku najde Bibli. Byla v levném motelu u nějaké vedlejší silnice. Jak se sem ale dostala? Postavit se tak rychle, jako přišla k sobě, bohužel nedokázala. Celé tělo ovládla únava a všechny končetiny jejím následkem ztěžkly. Byla zdravotnice tělem i duší, a tak podrobila vlastní tělo prohlídce. Nohy i ruce měla poškrábané a plné modřin, několik nehtů bylo podlitých krví. Ruce i ramena se jí třásly. Srdce jí poskakovalo v hrudi jako odpálený míček. Podržela si prst na zápěstí – víc než sto úderů za minutu to bylo určitě.

V pokoji vládlo šero, ale před očima jí plavaly barevné skvrny. Kdyby si nebyla jistá, že to tak není, mohla by si klidně myslet, že má kocovinu po dvoudenním flámu. Přestože jí však paměť částečně vypovídala, Adelita věděla, že alkohol už pěkně dlouho neměla. Co se jí to, sakra, stalo? „Hajzl zkurvenej!“ Kdo to byl? Srdce se jí v hrudi bolestivě, panicky rozbušilo. Byl to mužský hlas, takové hluboké zavrčení, a zjevně vyšlo z koupelny. Z postele za pootevřené dveře do koupelny neviděla, takže hlas nemohla připsat jeho majiteli a neměla ponětí, komu by tak mohl patřit. Mozek jí začal nabízet záblesky nejrůznějších obličejů, především ženských. Z podvědomí se vynořovala jména: Elinor… Maddie… Claire… Yukio. S těmi ženami něco prožila, znala je. Ale odkud? A jak? Hlavou jí vířily myšlenky, pokoušela se soustředit, ale nedařilo se jí to, byla příliš vyčerpaná.

Adelita spustila bosé nohy z postele a udělala dva tři vrávoravé kroky, jako sotva hodinu starý ptáček. Rozhlédla se po pokoji a očima hledala něco, co by se dalo použít jako zbraň. Nemusela se ani moc namáhat. Na lacině vyhlížející komodě ležel revolver Colt 1873 Single Action Army, jehož chladná ocel se leskla ve světle lampy. Adelita ho popadla, a jakmile ho uchopila do dlaně, cítila se o něco líp. Její otec měl revolvery nejradši, jeden schovával spolu s brokovnicí u sebe v baru pod pultem. Ernesto Garcia Adelitě a jejím dvěma starším sestrám- -dvojčatům vždycky říkal, že v každé civilizované zemi by zbraně měly být zakázané. Jedním dechem ovšem dodával, že Spojené státy mají k civilizovanosti daleko. Ernesto trval na tom, aby se všechny jeho holčičky naučily střílet.

Adelita zkontrolovala, že je zbraň nabitá, a doklopýtala ke koupelně, aby se na toho cizího člověka podívala dřív, než uvidí on ji. Škvírou ve dveřích spatřila další pistoli ležící v umyvadle jako zapomenutá plechovka holicí pěny. Vedle kohoutku, tam, kde se obvykle pokládá mýdlo, stála otevřená, z poloviny vypitá láhev Jacka Danielse. Na vaně seděl muž, běloch. Byl k Adelitě otočený zády, ale i tak poznala, že není moc vysoký, možná tak metr šesta- sedmasedmdesát, jen o pár centimetrů vyšší než ona. Byl svlečený do půl těla, štíhlý, široká ramena. Dokázala by mu spočítat žebra i svaly, které se mu vlnily pod kůží. Těch pár čísel, co mu scházelo, bohatě vyvažoval silou a mládím. Mohlo mu být sotva třicet – byl o celou dekádu mladší než ona. Černé kalhoty měl stažené akorát tak nízko, aby mu z nich nekoukal zadek. Na zemi ležela černá košile se zlatými insigniemi na ramenou. Holinky odkopnuté vedle toalety se leskly čistotou, blonďaté vlasy měl ostříhané nakrátko. I když na sobě neměl skoro nic, bylo jasné, že Blonďák patří k armádě. Byl to Strážce.

Otočil se, aby si ošetřil zranění na boku. Vypadalo to na průstřel kulkou. Snažil se ránu zašít sám, její poloha mu to však značně komplikovala. Adelita se na JIPce často starala o postřelené pacienty, a tak věděla, že měl Blonďák štěstí, byť on si to teď určitě nemyslel. I malé průstřely bolí jako čert. Znovu zavrčel a popadl z umyvadla láhev whisky, ze které si s bolestnou grimasou přihnul. Adelita rozkopla bosou nohou dveře dokořán. „Kdo kurva jste?“ Zvedla pistoli přesně v okamžiku, kdy se na ni otočil. Jakmile Adelita spatřila jeho obličej, zaplavily ji chtě nechtě vzpomínky a zaútočily na její smysly. Blonďatý Strážce běží přímo na ni. Nechala zbraň poklesnout k boku a doklopýtala ke dveřím, aby se o ně opřela. Pocit, jako by ji někdo rychle převíjel vpřed, jako kdyby se obrovskou rychlostí pohybovala mezi dvěma rovinami existence. Zpátky v motelovém pokoji Blonďák udělal krok směrem k ní. „Ne!“ Sice se jí nepokusil vytrhnout pistoli z ruky, ale úplně zastavit ho nedokázala. Sukovitýma rukama ji chytil kolem pasu a poskytl jí tak oporu. V hlavě jí divoce vířily obrazy. Její vlastní pěst, zářící jako maják. Blonďák, zasažený sloupcem bílého světla a padající k zemi, jako kdyby ho někdo praštil beranidlem.

Adelita ho od sebe odstrčila a znovu zvedla revolver, prst na spoušti. Všimla si zaschlých kapiček krve na Blonďákově uchu i roztrženého rtu. V tu chvíli jí to došlo a podlomily se jí nohy.  „To jsem ti udělala já.“ Blonďák přikývl. „… Byla jsem ve vězení.“ „Jo jo. Věznice Panny Marie Nazaretské, Texas.“ Konečně jí svitlo a Adelita se musela sama sobě zasmát. „Tohle je útěk z vězení. Já nejsem tvoje rukojmí, ale ty moje!“ Blonďák se zašklebil. „To ani ne.“ „Jak to myslíš?“ „Kdybych byl fakt tvoje rukojmí, nemyslíš, že bych odešel, když jsi spala, a vrátil se s partou dalších Strážců?“ Adelitin unavený mozek si pospojoval všechny tečky. Strážce měl pravdu. „Takže já jsem utekla… a ty se mnou.“ „Jo.“ Blonďák poodstoupil a trochu zavrávoral – Adelita si nebyla jistá, jestli za to může whisky, anebo bolest. Oběma rukama se opřel o umyvadlo, evidentně vyčerpaný. Pořád to nedávalo smysl. Proč by Strážce utíkal z věznice s nejvyšší ostrahou s čarodějnicí? Byl přece svobodný. Mohl odejít v klidu na konci svojí směny. Nemusel tu s ní být. „Ani hnout.“ Adelita se pokusila o výhrůžný tón. Blonďák se jí však díval přímo do očí, nebo spíš jejímu odrazu v zrcadle. „Oba víme, že mě nezastřelíš. Mimochodem, děkuju.“ Adelita na něj zírala, vyvedená z rovnováhy. „Ehm… není zač?“

Pozorovala se v zrcadle, jak opět spouští pistoli k pasu, přičemž si všimla, že má na sobě pouze spodní prádlo, takže je téměř nahá. Ani on nevypadal, že by ho trápilo, že je do půl těla svlečený. Klidně by mohli být manželé na nějaké levné last-minute dovolené. Během které ona omdlela a jeho někdo postřelil. Panovala mezi nimi jakási důvěrnost, kterou si nedokázala vysvětlit. Jednu otázku ale položit musela. „Kde mám, sakra, oblečení?“ Tentokrát Strážce obrátil dlaně k nebi, jako že se vzdává. „S tím já nemám nic společnýho. Vězeňskej mundúr sis svlíkla už v autě a vyhodila ho z okýnka.“ Adelita to zvážila a pak se rozhodla nechat to být. Znělo to jako něco, co klidně udělat mohla. Uniformu nesnášela, protože ji materiál, z kterého byla ušitá, škrábal, a taky proto, že byla fialová, čímž ji jakožto čarodějnici odlišovala od ostatních žen, od „Ctnostných chotí“ či „Manželek“ v oranžovém. Z archaického přízviska „Choť“, užívaného v koloniálních časech, se postupně stala modernější „Manželka“ a toto označení v dnešní době sloužilo pro všechny ženy, které nebyly čarodějky. Ať už to bylo jakkoliv, k ženským, s nimiž byla Adelita zavřená, se ta slova absolutně nehodila. U Panny Marie Nazaretské žila bok po boku s vražedkyněmi a členkami pouličních gangů. Adelita sama se provinila pouze svým magickým původem, svou existencí.

„Co si pamatuješ jako poslední?“ Blonďák si zapnul pásek a zase se posadil na vanu. Než stačila Adelita odpovědět, mozek už onu hádanku vyřešil za ni. Hlavou jí běžely nesouvislé střípky různých zvuků i obrazů. Prašný dvůr věznice, neúprosné texaské slunce: kamínek, jehož střed protíná křemenná žíla. Adelita nemohla uvěřit svým očím – věznice se denně zametala právě kvůli krystalům minerálů, pro jistotu. Rychle kamínek zvedla. „Para ti, Madre,“ zašeptala tehdy Adelita do zavřené dlaně. Pro tebe, mami. Poté jí s razancí blesku z pěsti vyšlehlo bílé světlo. Pohlédla Strážci do očí. „To ty jsi mi nechal na dvoře ten krystal, abych ho našla?“ Opět přikývl. Vinen ve všech bodech obžaloby. „Jak jsi mohl vědět, že se to povede?“ Pokrčil rameny. „To jsem nemohl. Jen jsem doufal.“ „Časem bych se odtamtud dostala sama. Nějak.“ „Já vím.“ Zakřenil se na ni. „Jen jsem chtěl ten proces kapku urychlit… Trochu ti zažehnout motor.“ Adelita nakrčila nedůvěřivě obočí. „Proč? Co z toho budeš mít ty?“ Blonďák si znovu loknul whisky a otřel si pusu hřbetem ruky. „Už mě nebaví žít na špatný straně historie.“

Adelita nad tím chvíli přemýšlela a přitom si na jeho nahé hrudi prohlížela strážcovské tetování – oko, jehož zorničku představovala planeta Země, a nad ním latinské motto Si vis pacem, para bellum. Chceš-li mír, chystej se na válku. Takhle hoši jeho typu viděli svět: jako černobílý, jako dobrý a špatný, jako vítězství a prohru. Doteď byl na vítězné straně. Někdy v průběhu musel změnit názor. „Měli bychom se sbalit.“ „Kam pojedeme?“ „To nech na mně, jo?“ Adelita si v duchu procházela všechno, co se stalo, a zvažovala možnosti. Co mohla teď dělat jiného? Kam mohla jít? Nic ji nenapadalo. Neměla žádné peníze. Neměla oblečení. Momentálně už její obličej jistě znají všude. S největší pravděpodobností je z ní teď hledaný zločinec a na její hlavu je vypsaná odměna. Pokud ji vezmou zpátky k Panně Marii Nazaretské, poputuje rovnou na Dvůr B, kde režim griluje ty nejproblémovější čarodějnice. Stačilo na to pomyslet, a útroby jí sevřela prudká křeč: nemůže se tam vrátit. Nikdy se tam nevrátí, to radši zemře. Bylo zvláštní – a zneklidňující – že tenhle chlap vypadal, že jí chce pomoct. Nedokázala přijít na jediný důvod, který by nějakého Strážce-vězeňského dozorce přiměl záměrně pomoct čarodějnici k útěku z vězení. Ale bude zkrátka muset věřit tomu, co jí říká. Alespoň prozatím. „To ti teda hodně nejde.“ Adelita ukázala na kostrbaté stehy, kterými si zašil ránu na boku. „Ukaž mi to. Jsem doktorka – nebo tedy bývala jsem.“ Blonďák se zase zakřenil. „Fakt?“ Adelita cítila, jak se jí zmocňuje podráždění. „Proč tě to tak překvapuje?“ „Na vzdělanou dámu znáš dost pouličních fíglů. Sledoval jsem tě na vězeňský kameře. Nikomu jsi nedovolila, aby tam s tebou zametal.“ „Protože ženský jsou prostě jednorozměrný, viď?“ „To jsem neřekl.“

překlad Ester Žantovská