PŘEDMLUVA

JAK ROZBÍT „SOBECKOU VZNEŠENOST“

Devatenáctého října roku 2017 se Robert Weryk z Astronomického ústavu při Havajské univerzitě probíral snímky pořízenými teleskopem Pan-STARRS 1 na Maui, když tu si všiml podivného objektu, který se rychlostí 25,5 km/s řítil pryč od Slunce. Objekt, který posléze dostal označení 1I/2017 U1 a k němu jméno „Oumuamua“ (havajsky „zvěd“), má „doutníkový tvar“ (to slovní spojení nacházíme u popisů v médiích asi tak stejně často, jako Homér nazývá Jitřenku „růžovoprstou“; když do Googlu napíšete „objekt doutníkového tvaru“ nebo anglicky „cigar-shaped object“, na první z mnoha stránek výsledků bude právě převážně Oumuamua), je červenavě zbarvený a rozměry má několik set metrů na délku a na šířku asi desetinu toho. Přibližně jednou za sedm hodin se otočí přes podélnou osu jako vířící bubeníkova palička, při přibližování ke Slunci zrychloval a do Sluneční soustavy vstoupil (a také ji opustil) po hyperbolické orbitě, z níž bylo jasné, že nejde o asteroid ani kometu, jež by pocházely z našeho kosmického okolí.

Vlastně už formální označení znalci vypoví, jak zvláštní objekt to je: 1I, to znamená úplně první mezihvězdný objekt (I jako Interstellar) své třídy, jaký kdy Mezinárodní astronomická unie pojmenovávala. Tvar, rychlost, trajektorie – to všechno přispělo k tomu, že Oumuamua uchvátila zájem veřejnosti. Je to sonda vyslaná mimozemskou civilizací, aby pozorovala Sluneční soustavu? Je to kosmické plavidlo nabité záhadnými mechanismy a artefakty? Ve chvíli, kdy píšu tato slova, už od nás nezvyklý nebeský návštěvník poodletěl ještě víc a dominantním názorem vědecké komunity je, že je zcela přírodního původu a dost možná jej do kosmu vyvrhla soustava jiné hvězdy, konkrétně její obdoba našeho Oortova oblaku – i když záhady tohoto tělesa patrně nikdy neobjasníme ke své naprosté spokojenosti.

Relevantnější pro nás je, že ještě než objekt 1I/2017 U1 pojmenovali Oumuamua, objevily se návrhy, aby dostal jméno „Ráma“, po mimozemské kosmické lodi z knihy, kterou právě čtete. V roce 2131 už lidstvo kolonizovalo většinu Sluneční soustavy. Mezihvězdný objekt neznámého původu a válcovitého tvaru, padesát kilometrů dlouhý a dvacet kilometrů v průměru, vstoupí ohromnou rychlostí do Sluneční soustavy po hyperbolické dráze a očekává se, že stejně rychle ji také opustí. Vědcům brzy dojde, že objekt rychle rotuje po podélné ose jako projektil a zcela zjevně není přírodní. Je vyslána Endeavour, loď s posádkou neohrožených průzkumníků, aby prozkoumala záhadný mimozemský artefakt dřív, než nám navždy odletí z dosahu. Taková je základní premisa Setkání s Rámou, vřele milovaného klasického díla žánru hard science fiction, jehož vliv je dodnes cítit na literárních i filmových dílech po celém světě a jež inspirovalo celé generace vědců (jak ilustruje i „případ Oumuamua“) a čtenářů fantastiky. Ale než se pokusíme dobrat toho, proč je kniha tak dobrá, uvědomíme si také, že ji čteme teď a nikoli v roce 1973, kdy poprvé vyšla, a prostě nejde přejít mlčením její vady a hlavně to, jak se její imaginární budoucnost odchyluje od našich dnešních ideálů.

Není to kniha, kterou by zajímalo zkoumání systémů společenských výsad nebo moci. Je v ní velmi málo žen, a když už se nějaká objeví, je přefiltrovaná zhruba tak stereotypním pohledem, jaký se dá od dominantního narativu té doby čekat. Nenajdeme tu hlasy zpochybňující nebo vyvracející koloniální předpoklady, jimiž jsou části textu prosycené. (Upřímně řečeno, i postavy v privilegovaných postaveních jsou stejně zploštělé a pokřivené, víceméně zbavené psychologické komplexnosti nebo podstaty; tohle není dílo, které by systém jakkoli podvracelo nebo vědomě podporovalo – jednoduše jej považuje za neviditelný a stejně nezpochybňovaný jako fyzikální zákony.) Součástí futuristické vize jsou polyamorní rodiny, geneticky upravení superšimpanzi, nová náboženství vytvořená z mytologií science fiction, interplanetární politika... ale nic z toho se kdovíjak nejeví zásadně revoluční nebo odlišné od společnosti utvořené po vzoru Británie nebo USA ze sedmdesátých let, jen všechny hluboké výzvy vytvářené nespravedlivým rozdělením moci – výzvy, se kterými zápolíme dodnes – někdo zázračně vymazal. Jinými slovy to znamená, že román neobsahuje žádné do hloubky propracované postavy, jejichž vnitřní život by nám připadal fascinující a vůbec silně lidský. Všichni na palubě Endeavour jsou profesně zdatná, střízlivá ztělesnění badatelského ducha a zastupují profese nebo role; všechny postavy mimo palubu Endeavour jsou tu jen proto, aby vyslovily nějaký projev zastupující nějakou politickou nebo filozofickou karikaturu.

A přece, přece... nás román hypnotizuje. Dojímá. Ohromuje. Tvrzení, že člověk prostě „musí“ mít „klasiku“ v nějakém žánru načtenou, mi vždycky připadala problematická; jako kdyby taková díla byla něco jako vařená zelenina, kterou je třeba sníst navzdory odpudivé chuti, anebo odznáčky, které si musíte připnout, aby druzí respektovali vaše názory. Klasiku není nutné číst, ani není třeba ji bránit. Nikomu by se nemělo vykládat, že musí nahlédnout za poklesky takového díla a zahlédnout tam třpyt krásy. Klasika inspiruje další, kdo přijdou po ní, aby tříbili její podstatu a odvrhli odpad. A skvělá klasika přestojí zkoušku času a nadchne nové generace čtenářů, a to i přes své chyby – protože knihy jsou úplně stejně jako lidé nedokonalé a je možné milovat i skvělé výtvory se zásadními nedostatky. Setkání s Rámou si nadále získává lásku nových čtenářů, protože obsahuje přinejmenším dvě postavy, které lze zařadit mezi nejúžasnější výtvory lidského umění a literatury. Tou první je sám Ráma, mimozemské kosmické plavidlo. Od Schodiště bohů na severním pólu až po Katedrálu na tom jižním, od Válcového moře po šachovnici políček, všude Clarkova próza hladce evokuje ve čtenářově mysli úžasné rozměry, komplexnost a krásu záhadného umělého světa, té planety obrácené naruby, takže to místo nám připadá reálnější než realita.

Síle Clarkova literárního výtvoru, jako u Mont Blanku v díle Percyho Bysshe Shelleyho, anebo u Fan Čung-jenovy Jüe-jangské věže, se nikdy nevyrovná obraz, model, filmová adaptace ani virtuální realita. Spojením precizního popisu, který působí jako technické pokyny, s antropocentrickými živými metaforami Clarke předvádí svou neopakovatelnou dovednost, s níž zachycuje vše mimozemské a kosmické konkrétně a uchopitelně, aniž by naši imaginaci zbavoval prostoru, v němž celá scéna ožije. V této fascinaci vášní zjitřenou střetem s něčím, co přesahuje všednodenní lidskou zkušenost, byl Clarke zároveň průkopníkem i následovníkem dlouhé tradice (mnohem letitější, než kam sahá „klasická science fiction“). ... Tu vytušil jsem přítomnost, jež vybízí k radosti ze vznosných úvah; smysl vznešený čehosi protknutého v hlubinách, jež v podvečerním slunce svitu dlí a v oblém oceánu, v povětří a v obloze a mysli člověka: impuls a ducha, který pohání veškeré stvoření i myšlenky a skrze vše se line. „Oblý oceán“, no ovšem. Pojem „vznešeného“, na nějž kladl důraz Wordsworth a ostatní romantičtí básníci, byl nerozlučně propojen s pocitem úžasu, který se stal estetickou nevyhnutelností u klasické science fiction.

Co ale jedni hledali v přírodě, ti druzí vyhledávali u mimozemšťanů, titánských inženýrských výkonů a v budoucnosti. „Vznešené“ neexistuje samo o sobě, naopak, vyžaduje účast jím konfrontovaného lidského subjektu (odsud Keatsův popis wordsworthovské estetiky jako „sobecké vznešenosti“). Což mě dovádí ke druhé postavě románu, hodné zaznamenání: k vám. V moderní literární kritice je běžné vkládat čtenáře do textu, ale jen proto, že se něco často říká, nemůžeme tvrdit, že to je automaticky banální nebo nepravdivé. Všechny texty jsou ze své podstaty inertními skládačkami ze symbolů, dokud je vědomí čtenáře neintegruje a nedá jim význam (a dokud je nepřibarví jedinečná čtenářova osobní zkušenost, interpretační rámec, narativní očekávání a tolerance i preference). Setkání s Rámou patrně víc než jiná science fiction klasika jednoznačně požaduje od každého čtenáře individuální subjektivnost, aby se opravdu zaskvělo. Z tohoto úhlu pohledu se nedostatek zápletky s tradičními oblouky vývoje postav a s dramatickým napětím mezi nimi stává předností. Co víc, mnoho z poměrně matoucích rozhodnutí postav v románu začíná dávat smysl, když se na ně podíváme jako na vyzvání čtenáři k aktivní účasti.

Poměrně prorocky vlastně Setkání s Rámou nefunguje ani tolik jako moderní román, jehož hlavní hybnou silou je vývoj postav, ale spíš jako prototyp navýsost současného participativního narativního žánru: videohry. Každá z plochých postav působí jako pohled kamery, díky němuž čtenář navštíví svět Rámy a zažije jeho divy sám. Román toho mnoho nepoví o citovém životě svých lidských postav, protože zajímavější je citový život čtenáře/hráče, pro kterého je Ráma velkou výzvou. Opakující se vzorce, které tu nahrazují tradiční zápletku – přípravy na novou výpravu dál do Rámy; zahájení cesty; odhalení nových výhledů skrze ustupující mlhu; návrat na základnu k novým přípravám – to všechno jsou ozvěny „levelů“, na kterých jsou vybudované hry. Fundamentální mechanikou tohoto narativu je cyklický vývoj hráče/čtenáře. Samy postavy se nemění, nerostou, zato čtenář je tu vyzýván k růstu skrze porozumění. Čtenář není ani tak zván k obhlídce Rámy spolu s posádkou lodi Endeavour, spíše má Rámu zažít sám za sebe. Přesto je román něčím mnohem víc než jen „textovou hrou“, ve které může čtenářova imaginace procedurálně generovat divy, na jaké je krátká i ta nejlepší grafická karta; dociluje něčeho mnohem zajímavějšího: oslovuje čtenářovo vlastní ego.

Text zahajuje vědomý dialog se čtenářem a konkrétně mu připomíná, aby věnoval pozornost tomu, že Ráma je nepoznatelný. V Rámovi nebylo nikde ani stopy po uměleckém vyjádření, všechno bylo čistě funkční. Třeba se Rámané domnívali, že už odhalili i poslední tajemství vesmíru, a dál je nepronásledovaly tužby a usilování, jež pohánějí lidstvo. Tohle není demonstrace (cosi, v čem je přitom Clarke neuvěřitelně dobrý, protože Ráma nám připadá vznešený, aniž by nám to text kdekoli výslovně říkal), ale slovní popis, a slovní popis sloužící významné funkci. Něco názorně ukázat, to je úplně v pořádku, když se dá spoléhat na to, že čtenářovy interpretativní rámce, čerpané ze sdílené komunity a zkušenosti, dospějí ke správným závěrům. Ale ke slovnímu popisu je nutné se uchýlit, když je velmi pravděpodobné, ba i jisté, že by čtenář přišel s nesprávnou odpovědí. Ráma je bezpochyby překrásný, zázračný, elegantní, oslnivý a důmyslný – ale v žádném smyslu nijak nevyjadřuje lidské hodnoty. Je zásadně a z definice mimozemský. Lidské postavy se neustále uchylují k lidskému umění, aby jim Ráma dával smysl: středověké katedrály, Tutanchamonova hrobka, řecké chrámy... ale nic z těchto srovnání není ani vzdáleně k užitku, protože Rámu nelze pochopit, dokud nám v cestě stojí lidské ego. To, že román odmítá kdekoli jednoznačně vysvětlit jakoukoli z Rámových záhad, může někdy být frustrující, ale myslím si, že pocit bezmoci zásadně přispívá k přitažlivosti díla. Tím, že čtenáři demonstruje vyspělost Rámy, a až pak mu sdělí, že jen upadá do pastí sobecké vznešenosti, dává Clarke čtenářům nový zážitek, jenž je pro science fiction jedinečný: setkání s děsivou symetrií, jež není ani nadpřirozená, ani lidská, jen fundamentálně nepochopitelná, radikálně destabilizuje antropocentrické vidění vesmíru. Jedna věc je dozvědět se, že jsme jen samoorganizující se chemické komplexy plahočící se po povrchu bezvýznamného kusu skály na okraji galaxie, ale něco úplně jiného je skutečně zažít otřes způsobený tím, že nás něco vyhodilo ze středu kosmu pryč. V tomto okamžiku, kdy se ženeme do antropocénu, jde o zážitek obzvláště poučný a hodný naší pozornosti.

Ken Liu, 2020