Lyrická próza singl ženy středního věku, pro kterou je samota životní volbou

/ nakl. Argo

Za mikrokosmy, v nichž se vypravěčka ocitá, lze tušit Itálii, ale spíš než identifikace konkrétních míst čtenáře zaujme schopnost vyprávět lidský život a plynutí času skrze prostor. Díky svému vynikajícímu pozorovatelskému talentu, výrazově přesnému a přitom ukázněně střídmému jazyku je skvělou společnicí i průvodkyní místy, na kterých můžeme potkat i sami sebe. Jhumpa Lahiri: Kde zrovna jsem
Za mikrokosmy, v nichž se vypravěčka ocitá, lze tušit Itálii, ale spíš než identifikace konkrétních míst čtenáře zaujme schopnost vyprávět lidský život a plynutí času skrze prostor. Díky svému vynikajícímu pozorovatelskému talentu, výrazově přesnému a přitom ukázněně střídmému jazyku je skvělou společnicí i průvodkyní místy, na kterých můžeme potkat i sami sebe. Jhumpa Lahiri: Kde zrovna jsem

Jhumpa Lahiri (1967) je indicko-americká autorka. Její debutová sbírka povídek s názvem Tlumočník nemocí vyhrála v roce 2000 Pulitzerovu cenu a její první román, Jmenovec, se dočkal i stejnojmenného filmového zpracování. 

Ukázka:

Na chodníku

Ráno po snídani chodím kolem malé mramorové pamětní desky, opřené o vysokou zídku u silnice. S mrtvým jsem se nikdy nesetkala, a přece už za ta léta znám jeho jméno, příjmení. Znám měsíc a den jeho narození i  jeho skonu. Ten muž zemřel dva dny po svých narozeninách, v únoru. Musela to být nehoda, na kole nebo na motorce. Anebo tudy šel v noci, nedával pozor, možná to do něj někdo zprudka napálil. Přišel o život ve čtyřiačtyřiceti letech. Řekla bych, že umřel přímo tady, na tomhle chodníku, u zídky, ze které vyrážejí zplanělé rostliny, a proto je ta deska dole, ve výši nohou kolemjdoucích. Cesta se klikatí, je strmá, trochu nebezpečná. Chodník je hrbolatý, prorůstají jím kořeny stromů. Místy je kvůli nim skoro neschůdný, takže i já většinou chodím prostředkem silnice. Obvykle je tam svíčka hořící v lampičce z červeného skla a vedle ní svazeček květin a soška nějakého světce. Ale fotka toho muže tam není. Nad svíčkou je ke zdi přilepený vzkaz, napsaný rukou matky, chráněný ošoupaným plastovým obalem: je to pozdrav pro ty, co se na okamžik zastaví, aby se zamysleli nad ztrátou syna. Ráda bych osobně poděkovala těm, co věnují pár chvil svého času mému synovi, a pokud to nebude možné, i tak z celého srdce děkuji, stojí tam. Nikdy jsem před tou deskou neviděla ani matku, ani nikoho jiného. Myslím stejně tak na matku jako na syna, pak jdu dál a cítím se trošičku méně živá.

Na ulici

Na ulici v naší čtvrti občas narazím na muže, se kterým bych mohla prožít románek, možná i život. Vždycky mě rád vidí. Žije s jednou mojí kamarádkou, mají dvě děti. Náš vztah zůstává obšírným klábosením na chodníku, rychlou kávou, třeba i pár kroky, které ujdeme společně. Nadšeně mi vykládá o svých plánech, gestikuluje a při chůzi se naše těla, už tak velice blízká, synchronizovaná, občas diskrétně překříží. Jednou mě doprovodil do obchodu s prádlem, protože jsem si musela vybrat punčochy k nové sukni. Tu sukni jsem si právě předtím koupila a potřebovala jsem punčochy na večeři ještě téhož dne. Společně jsme omakali všechny textilie vyložené na pultě, vyzkoušeli všechny barvy. Vzorník připomínal knihu plnou tenoučkých, průhledných kusů látky. Muž byl mezi těmi podprsenkami a nočními košilemi naprosto ve svém živlu, jako bychom byli v železářství, a ne v prodejně prádla. Váhala jsem mezi zelenou a fialovou. A on mě přesvědčil, ať si koupím fialové, a  když prodavačka ukládala punčochy do sáčku, řekla: tvůj manžel má dobrý vkus. Tahle setkání jsou příjemným narušením našich obvyklých putování. Užíváme si cudného citu, jen letmo. Tímhle způsobem se nemůže dál rozvíjet, nikdy nad námi nemůže získat převahu. Je to slušný muž, má rád moji kamarádku, své děti. I  mně stačí pevné objetí, třebaže já svůj život s nikým nesdílím. Dva polibky na tváře, pár kroků, kus společné cesty. Aniž si něco řekneme, víme, že kdybychom chtěli, mohli bychom se odvážit něčeho chybného, a taky zbytečného. Dneska ráno mi připadá nesoustředěný. Nepoznává mě, dokud nedojdu až k němu. Přecházíme most, on z jedné strany, já z druhé. Zastavíme se uprostřed a díváme se na stíny chodců promítané na zeď podél řeky. Vypadají jako duchové mihotající se v řadě za sebou, poslušné duše přecházející z jednoho světa do druhého. Most je rovný, a přesto se zdá, jako kdyby ty stíny – nehmotné postavy proti pevnému zdivu – stoupaly, mířily čím dál výš. Vypadají jako vězni, kteří se mlčky blíží k neblahému cíli. „Bylo by pěkné tohle procesí jednou nafilmovat,“ říká mi. „Víš přece, že se to nestává vždycky, záleží na postavení slunce. Pokaždé mě to ohromí, nacházím v tom cosi fascinujícího. I když mám naspěch, stejně se zastavím.“ „To já taky.“ Vytáhne mobil. Zeptá se mě: „Zkusíme to?“ „Jaký bude výsledek?“ ptám se. „Příšerný, tahle věcička nic nezachytí.“ Dál se díváme na tu němohru, černé postavy, které se nepřetržitě pohybují. „Kam máš namířeno?“ „Do práce.“ „Já taky.“ „Dáme si kafe?“ „Dneska nemám čas.“ „Tak ahoj, brzy na shledanou.“ Rozloučíme se, rozejdeme se a i z nás dvou se stanou stíny promítané na tu zeď: každodenní podívaná, kterou nelze zachytit.

překlad Alice Flemrová

Další články

Potulný japonský básník Nanao Sakaki (1923–2008), souputník a přítel Garyho Snydera a Allena Ginsberga, představuje nepříliš známou tvář Japonska mimo svou rodnou zemi. Kniha vychází u příležitosti 100. výročí narození autora.
Ukázky

Máš-li čas na mluvení, čti knihy

Potulný japonský básník Nanao Sakaki (1923–2008), souputník a přítel Garyho Snydera a Allena Ginsberga, představuje nepříliš známou tvář Japonska mimo svou rodnou zemi. Kniha vychází u příležitosti 100. výročí narození autora.
 | nakl. Dharmagaia
Rozsáhlý román Jákobův žebřík ruské spisovatelky Ljudmily Ulické vypovídá o tom, jaké katastrofy v posledních více než stech letech probíhaly na území ruského impéria, počínaje židovskými pogromy v Kyjevě přes stalinské represe, konče válkou v Jižní Osetii. Román se opírá o reálnou korespondenci autorčiných prarodičů a vyšetřovací spis jejího nespravedlivě souzeného dědečka.
Ukázky

Sága o spletité ruské rodině, procházející šíleným stoletím

Rozsáhlý román Jákobův žebřík ruské spisovatelky Ljudmily Ulické vypovídá o tom, jaké katastrofy v posledních více než stech letech probíhaly na území ruského impéria, počínaje židovskými pogromy v Kyjevě přes stalinské represe, konče válkou v Jižní Osetii. Román se opírá o reálnou korespondenci autorčiných prarodičů a vyšetřovací spis jejího nespravedlivě souzeného dědečka.
 | nakl. Paseka
Mnohé motivy Čevenguru připomínají scény z evangelia, jiné jako by vypadly z obžalovacích spisů norimberského procesu. Čevengur - legendární román, který překonal všechny své současníky v ostrosti pohledu, v analýze revolučních událostí, v předvídání nutných tragických důsledků. Čevengur je alegorie prohry, hrobky, ztráty, apokalypsy, a zároveň bravurní parodie a groteska.
Ukázky

Čevengur je jedinečný, jeho jazyk je nenapodobitelný...

Mnohé motivy Čevenguru připomínají scény z evangelia, jiné jako by vypadly z obžalovacích spisů norimberského procesu. Čevengur - legendární román, který překonal všechny své současníky v ostrosti pohledu, v analýze revolučních událostí, v předvídání nutných tragických důsledků. Čevengur je alegorie prohry, hrobky, ztráty, apokalypsy, a zároveň bravurní parodie a groteska.