1.

Stát se termitem

Je mnoho způsobů, jak začít. Například podobnými slovy, která zamumlá hrdina, jenž se probírá z mdloby a celý vyděšený si protírá oči: „Kde to jsem?“ A věru není snadné rozpoznat, kde se člověk nachází, zvláště po tak dlouhé izolaci, kdy šlo vycházet ven pouze s rouškou na obličeji a jediný vzácný kontakt představovali kolemjdoucí, rychle prchající z dohledu. Náš hrdina nedávno začal pozorovat měsíc – od včerejška je v úplňku –, což ho znepokojuje, ba děsí: jako by byl měsíc tím posledním, co ještě lze obdivovat bez pocitu úzkosti. Slunce? Kdo by se dokázal radovat z jeho svitu, aniž by pomyslel na klimatickou změnu. Stromy pohupující se ve větru? Potěšení zkazí strach z toho, že uschnou, nebo zahynou pod zuby pily. Dokonce i voda padající z nebe vyvolává nepříjemný pocit, pocit zodpovědnosti: „Moc dobře víte, že brzy bude všude vody nedostatek!“ Těšit se z pohledu na krajinu? Na to rovnou zapomeňte: jsme zodpovědni za veškeré její znečištění. A jestli ještě stále obdivujete zlaté obilí, tak jen proto, že jste zapomněli, že vinou politiky Evropské unie zmizel z polí vlčí mák. Kde impresionisté malovali bující krásu, teď již není vidět nic než venkov proměněný vlivem SZP (Společné zemědělské politiky) v poušť…

Věru, hrdina nemá jinou možnost, jak ukonejšit neklid, než upřít svůj zrak na měsíc: na jeho kulatost a jeho fáze. Když už nic jiného, alespoň se necítí ani trochu zodpovědný; je to poslední podívaná, která mu zbývá. Pokud se cítíš tak dojat měsíčním jasem, je to proto, že víš, že pohyb měsíce je konečně něco, za co nemůžeš. Jako jsi mohl kdysi s jistotou nevinně hledět na pole, jezera, stromy, řeky, hory a veškerou krajinu, bez sebemenšího pomyšlení na možný vliv každého tvého činu. Dřív. Není to ani tak dlouho.

Když se probouzím, stává se mi, že cítím utrpení Kafkova hrdiny z povídky Proměna, který se během noci promění ve švába, brouka nebo kraba. Najednou ho děsí, že nemůže vstát a jít do práce jako dřív; schovává se pod postelí; poslouchá svou sestru, rodiče, šéfa klepajícího na zamčené dveře. Nemůže se zvednout; záda má tvrdá jako kámen; musí se naučit, jak ovládat nohy nebo klepeta, které mávají do všech směrů. Postupně zjišťuje, že když se snaží něco říct, nikdo mu nerozumí; tělo změnilo velikost; cítí, že se stal „nestvůrným hmyzem“. Mám pocit, jako kdybych i já sám prošel skutečnou proměnou. Ještě si vzpomínám, jak jsem dříve mohl vzít své tělo a zcela nevinně s ním pohybovat. Nyní cítím, že za sebou ztěžka táhnu dlouhou stopu CO2, která mi zakazuje odletět se zakoupenou letenkou a která překáží všem mým pohybům, a tak se sotva odvážím ťukat do klávesnice ze strachu, že bych snad někde v dálce rozpustil nějaký ledovec. A od ledna je to ještě horší, protože – jak je mi neustále opakováno – si navíc před sebou představuji aerosolový oblak a jeho drobné kapénky, které šíří do plic miniaturní virus, schopný zadusit v posteli mé sousedy a zároveň přehltit nemocnice. Jako kdyby mě ze všech stran obklopoval krunýř den ode dne fatálnějších následků, jež se musím naučit táhnout za sebou. I když se snažím dodržovat řádný odstup a ztěžka dýchám přes chirurgickou roušku, moc daleko se nedostanu, neboť jakmile naplním svůj nákupní vozík, vzroste úzkost: tento šálek kávy ničí tropickou půdu; toto triko uvrhá do bídy dítě z Bangladéše; z krvavého steaku, na který jsem se těšil, vane metan, urychlující klimatickou krizi. A tak naříkám a fňukám, vyděšený tou proměnou – probudím se ještě někdy z této noční můry; budu jako dřív: svobodný, nevinný, pohyblivý? Ach, člověk minulosti! Zavřít se doma, dobrá, ale jen na několik týdnů; ne navždy, to by bylo nesnesitelné. Kdo by chtěl skončit jako Řehoř Samsa, který k velké úlevě rodičů zemřel seschlý ve skříni?

Ale tak či tak došlo ke změně a nezdá se, že se z této noční můry prostě probudíme a vrátíme se v čase. kdo byl uvězněný včera, zůstane uvězněný i zítra. „Nestvůrný hmyz“ se musí naučit chodit obráceně, popadnout sousedy a rodiče za límec (Samsova rodina se možná taky začne měnit?), všichni se stydí za tykadla, za stopy, které za sebou zanechávají, za virové a plynové brázdy, zatímco cvakají protetickými údy za úděsného zvuku tlukoucích ocelových křídel. „Ale kde to jsem?“ hlesne někde jinde v jiném čase někdo jiný, člen jiného národa. Jak si na to zvyknout? Tápáním, osaháváním jako vždy – jak taky jinak? Kafka uhodil hřebíček na hlavičku: proměna ve švába nabízí dost dobrý výchozí orientační bod a může mi pomoct dát se dohromady. Po celém světě jsou různé druhy hmyzu na cestě k vyhynutí, ale mravenci a termiti zůstávají. Když nás tedy zajímá, kam to všechno spěje, proč nezačít u jejich linií úniku?

Proslulý rod termitů termitomyces, který žije v symbióze se zvláštním druhem hub, schopným trávit dřevo, je velmi vhodný, protože si z rozžvýkané hlíny staví prostorná hnízda, jež udržují svým způsobem klimatizovaná. Taková hliněná Praha, kde během několika dnů každé sousto projde trávicím traktem všech termitů. Termit je uvězněn, izolován, není ani třeba zmiňovat, že jde dokonce o ukázkový model izolace: nikdy se nedostane ven! Až na to, že je to právě on, kdo termitiště cucáním hroudy za hroudou buduje. Ve skutečnosti tedy může jít kamkoli, ale pouze za předpokladu, že termitiště vždy trochu rozšíří. Balí se do něj, kutálí se v něm, je to jeho vnitřní prostředí a zároveň způsob, jak se opatřit vnějškem, je to svým způsobem jeho rozšířené tělo. Vědci by řekli, že jde o jeho druhý „exoskelet“, přidaný k prvnímu, který je tvořen krunýřem, článkovanýma nohama a ostatními vnějšími částmi. Přídavné jméno „kafkovský“ získá zcela jiný význam, pokud ho místo na osamoceného termita, odříznutého od potravy a uvězněného ve světě suché hnědé hlíny, aplikuji na konečně spokojeného Řehoře Samsu, nasyceného svým podzemním domem, který strávil s pomocí stovek miliónů předků a souputníků: jejich zhltané dřevo utvořilo nepřetržitý proud potravy, ze kterého si Řehoř jen tak mimochodem odebral několik molekul. To by byla další proměna slavné Proměny – po mnoha dalších. Pak by už ovšem Řehoř nikomu nepřipadal zrůdný, nikdo by se ho nesnažil zašlápnout jako švába po vzoru tatíčka Samsy. Možná bych ho měl obdařit dalšími pocity, jako se to stalo Sisyfovi, ale zcela z jiných důvodů, a vykřiknout: „Musíme si Řehoře Samsu představovat šťastného.“

Schopnost stát se hmyzem nebo termitem by mohla vyděšenému člověku, který již nemá žádnou jistotu kromě měsíce, jediné blízké entity nevzbuzující úzkost, přinést klid. Pohled na stromy, vítr, déšť, sucho, moře, řeky – a samozřejmě motýly a včely – v tobě vzbuzuje takový nepokoj jen proto, že se cítíš zodpovědný, ba vinný, tím, že nebojuješ proti těm, kteří tyto krásy ničí; protože ses vetřel do jejich existence a zkřížil jim cestu. V tom případě ano, je to pravda: tu quoque, i ty jsi strávil, upravil a proměnil své okolí; udělal jsi z něj vnitřní prostředí, termitiště, své město, svou Prahu, tvořenou cementem a kameny. Nuže tedy, proč by ses cítil špatně? Nic už pro tebe není cizí; už nejsi sám a můžeš si poklidně strávit pár molekul z obsahu střev, který prošel metabolismem desítek miliónů předků, spojenců, souputníků a soupeřů. Už nejsi ve svém starém pokoji, Řehoři, můžeš jít kamkoli, proč by ses měl stále zahanbeně zahrabávat pod zem? Unikl jsi; běž tedy vpřed; ukaž nám cestu! Možná teprve teď – s tykadly, články, výměšky, kusadly, končetinami – ses konečně stal člověkem! A tvoji rodiče a možná i tvá hodná sestra Markétka, ti, kteří zneklidnění a vyděšení klepou na dveře: nejsou naopak oni těmi, kteří se stali nelidskými, protože odmítli přijmout svou proměnu v hmyz? To oni by se měli cítit špatně, nikoli ty. Nejsou to snad oni, kdo se přetvořili a nechali se proměnit klimatickou krizí a pandemií v „monstra“?

Celou dobu jsme četli Kafkovu povídku obráceně. Řehoř, pevně postavený na svých šesti chlupatých nohách, může konečně kráčet zpříma a naučí nás, jak se vymanit z uvěznění. Zatímco jsme si tu povídali, zašel měsíc; nemusíš si s ním dělat starosti, je cizí, ale jiným způsobem než předtím. Nevypadáš moc přesvědčeně. Úzkost nezmizela? Asi že to bylo moc laciné. Cítíš se dokonce ještě hůř? Tato proměna se ti nelíbí? Chceš se proměnit zpět v člověka minulosti? Máš pravdu. Ale i pokud bychom se bývali proměnili v hmyz, byli bychom kromě toho navíc špatným hmyzem, neschopným přemisťovat se moc daleko a uzamčeným ve vlastním pokoji. Jde o tu záležitost „návratu na zem“, z níž se mi dělá mdlo. Je nečestné tlačit nás k přistání, když není řečeno, kde lze přistát bez nehody, čím bychom se stali a s kým budeme spojeni a s kým ne. Byl jsem příliš zbrklý. To je nevýhoda toho, když se startuje z místa nehody: nemohu najít svou pozici pomocí GPS; nemohu už přes nic přeletět. Ale je to zároveň má šance: stačí začít tam, kde jsme, na ground zero, pokusit se sledovat první stopu v houští a postupně zjistit, kam nás dovede. Netřeba spěchat, stále zbývá trochu času najít místo k zahnízdění. Ovšem, přišel jsem o svůj silný hlas, kterým jsem kdysi shůry řečnil pro celé lidstvo, a tak hrozí, že můj přednes bude připomínat kručení v břiše, podobně jako zněl Řehoř uším svých rodičů. Ale tato nevýhoda ke stávání se zvířetem prostě patří. Jde však především o to, nechat zaznít hlasy těch, kdo tápavě bloudí v bezměsíčné noci a navzájem na sebe volají. Ostatní poutníci se pak mohou zorientovat podle těchto hlasů.

Bruno Latour, (22.6.1947 – 9.10.2022) francouzský sociolog a filozof vědy.

................

překlad Markéta Jakešová