2x poprvé do češtiny přeložený Updike

/ nakl. Zeď

Starý dobrý autor se vrací hned dvěma do češtiny poprvé přeloženými knihami - Brazílie a Převrat. John Updike (1932 - 2009)  vydal přes dvacet románů a více než deset sbírek povídek, vedle toho poezii, recenze výtvarného umění, literární kritiku a knížky pro děti.
Starý dobrý autor se vrací hned dvěma do češtiny poprvé přeloženými knihami - Brazílie a Převrat. John Updike (1932 - 2009) vydal přes dvacet románů a více než deset sbírek povídek, vedle toho poezii, recenze výtvarného umění, literární kritiku a knížky pro děti.

Děj primárně milostné prózy Brazílie se odvíjí od setkání na Copacabaně, nejdemokratičtější a nejnebezpečnější pláži světa. Tristao, černý mladík z chudinské čtvrti favely, tu potkává Isabel, "zářící bílou" studentku klášterní školy. Od prvního okamžiku jejich láska uprostřed hospodářského a politického chaosu odporuje společenským i rasovým konvencím.

Roku 1973 zavítal John Updike do subsaharské Afriky a pět let nato v USA publikoval příběh Převrat, jehož děj zasadil do fiktivního vnitrozemského státu Kúš připomínajícího cosi mezi Čadem, Nigerem a Mali. Je to země postkoloniální, disponující ložisky ropy: dříve ovládaná Francií a nyní vedená plukovníkem, jenž vyznává islámský marxismus a donkichotsky odmítá amerikanizaci.

Ukázka z Převratu:

I.

Moje země Kúš leží ve vnitrozemí mezi loutkovými státy Zandž a Sahel se smíšeným obyvatelstvem a neokapitalistickými vládami a na africké poměry je malá, ačkoli je větší než kterékoli dvě evropské země dohromady. Severní polovinu zabírá Sahara, na jihu teče jediná řeka Grionda, jež tvoří jedinou hranici, kterou nemá na svědomí francouzské pravítko, a umožňuje fungovat chudému zemědělství. Hlavním vývozním artiklem je podzemnice olejná – houževnaté lusky se louskají po tunách a pak venkovanky drtí arašídy ve starodávných hmoždířích nebo v antikvárních lisech vyráběných v Lyonu, načež se olej v sudech přepravuje po zrádných cestách velbloudími karavanami do Dakaru a pak lodí do Marseille, kde se stane základem mohutně parfémovaných a eroticky tvarovaných mýdel, určených nikoli pro mé přirozeně vonící a láskyplné krajany, nýbrž pro antiseptické záchody v Americe – ano, v Americe, v tom semeništi obscénností a obžerství. Olej z naší podzemnice putuje na západ stejně daleko, jako se naši předkové trmáceli na východ, s krky rozedřenými od okovů až na tepny, v péči arabských otrokářů, aby se z lidských tržišť na Zanzibaru nakonec dostali do harémů a paláců v Persii a v čínském Turkestánu. Tak rozpíná Kúš svá průhledná křídla po světě. V oceánu pouště, který se rozkládá od severní hranice až ke středomořskému pobřeží, se kdysi aspoň trochu dařilo obchodu se solí a zlatem, kilo za kilo; dnes tu pustinu brázdí jen švédští playboyové na útěku před studenou nudou ve svých volvech, jejichž sedm nátěrů brzy obrousí písek a řev motorů zanikne ve všežravém vytí harmatánu. Mění se v kostry dřív, než se jim vybijí baterie. Kéž by Alláh naložil stejně se všemi nevěřícími vetřelci!

Na jihu za Griondou se nacházejí lesy, nahota, zvířata, horečka a chaos. Ten kraj se nedá prozkoumat. Kdykoli se do něj někdo z Kúše odhodlá, postihne ho mal à l’estomac.

Kúš je země křehké, půvabné prázdnoty, pojmenovaná po zmizelém království, dědictví Kúše, syna Chámova a vnuka Noemova. Královská rodina, vyhnaná ve čtvrtém století od horního Nilu křesťanskými hordami z Aksúmu, uprchla z Meroe, bájné domoviny železa, do pouští Kordofánu a Dárfúru a pak dál na západ, vyprahlou savanou, kudy ji pronásledovali prašní ďáblové a kde stavěla hrdá města z červeného kamene, která se brzy nedala rozeznat od skal, dokud se její prázdné a poničené jméno, ta troska velkoleposti, nedočkalo v roce 1968 spásy z rukou naší revoluční rady – ta jím nahradila nenáviděné označení Noire a propůjčila je vyčerpanému hladovému národu, mnoho mil i let vzdálenému původnímu Kúši, jenž byl sám ozvěnou: Afrika nastavila faraonskému Egyptu černé zrcadlo a v něm se jako obraz zjevil Kúš.

Hlavní město Istiklál získalo jméno při vyhlášení nezávislosti v roce 1960, ale na starých mapách ho najdeme jako Cailliéville, na počest cestovatele, který v roce 1828 přešel Saharu, natřel si tvář nahnědo, naučil se lámaně arabsky a získal v Evropě slávu tím, že se vloudil do karavany z Timbuktu do Fezu, že udělal totéž, co stovky nikým neopěvovaných Berberů dělaly po staletí, a přitom je očerňoval coby primitivní bestie, zatímco si plnými doušky užíval jejich naivní pohostinnosti. Než se území Noire ujali v roce 1905 Francouzi (aby nějak vyvážili britský nástup v Súdánu), bylo území po obou stranách řeky mlhavě známé jako Wandžídží. Někdejší arabské obchodní město Al-ʻÁbid, jehož sláva dávno opadla, se krčí za obří zelenobílou budovou jménem Palais de l’Administration des Noirs, který tu kolonizátoři postavili po vzoru Louvru a který dnes ve svých křídlech ukrývá kanceláře současné vlády, Lidové muzeum imperialistických zvěrstev, dívčí střední školu zaměřenou na vymýcení vlivů křesťanského misijního vzdělávání a vězení pro politicky pomýlené jedince.

Celý Kúš zabírá plochu 126 912 180 hektarů. Hustota zalidnění činí 0,03 člověka na hektar. Na rozlehlém severu je prakticky neměřitelná. Postava spatřená v dálce splývá se zemí tak, jako modrý sokol splývá s oblohou. Máme pětatřicet kilometrů železnic a sto sedmdesát kilometrů zpevněné dálnice. Naše národní aerolinky Air Kush tvoří dva Boeingy 727, na něž je úžasný pohled, jak se třpytí nad stejně třpytivými plechovými boudami na letišti. Kromě podzemnice se tu pěstuje proso, čirok, bavlna, jamy, datle, tabák a indigo. Z akácií lze dostat něco arabské gumy, která se dá prodat. Zdejší lidé umějí důmyslně zužitkovat baobaby – z vláknitého dřeva tkají rohože, z vnitřní vrstvy kůry vyrábějí provazy, z dužiny plodů dokážou připravit kaši, lepidlo i diaforetika proti úplavici, z protáhlých slupek dělají naběračky na vodu, cucají kyselá osvěžující semínka, a v těžkých dobách dokonce vaří i listy, čímž vznikne něco jako špenát. Copak ale existují jiné časy než těžké? Do malých stromků baobabů se pouštějí kozy, takže zůstávají stát jen staří obři. Stáda hospodářských zvířat, chovaných nomádskými pastevci, strašlivě prořídla vinou sucha. Poslední slon na sever od Griondy se zřekl života i své slonoviny v roce 1959 s temným zatroubením, jehož ozvěna ještě neutichla. „Tubábové si velké uši odnesli s sebou,“ říkávají místní o běloších. Sahel i Zandž oplývají spoustou bauxitu, manganu a dalších minerálů, které se dají těžit, ale v Kúši se kromě trochy síry v pohoří Bulub vyskytuje jedině laterit, jehož vinou se velká část zdejší půdy nedá obdělávat. (Tyto údaje volně čerpám ze staré statistické ročenky, od stolku s výhledem na moře, takže možná některé z nich už neplatí.) Na severu stála kdysi města vystavěná ze soli, plná otroků, kteří se rodili, modlili a umírali uprostřed neustálého krutého třpytu, ale tyhle důlní osady, jimž vládli Tuaregové celí v modrém, už jsou dnes pouhou vzpomínkou. I paměť však v této zemi slábne, v zemi, která na mapě připomíná hranatou lebku, jejíž mozkovnou je holá poušť. U dolní čelisti této lebky, tvořené klikatou hnědou řekou, vládl kdysi král, pán Wandžídží, a jeho pozemské tělo bylo tak zářivým obrazem Boha, že bylo zapotřebí opony ze zlatých šupinek, aby před jeho slávou chránila oči těch, jimž poskytl audienci, a i tento král, který znovu usedl na trůn jako konstituční monarcha v důsledku zákona loi-cadre v šestapadesátém a byl donucen k abdikaci po revoluci v osmašedesátém, již také téměř upadl v zapomnění. Dobyvatelé a vlády se lidem střídají před očima jako mlhavé pověsti, jako klauni na nemocničních odděleních. Milosrdenství se vskutku snoubí s mizérií, kamkoli se podíváme.

Mezi přírodní bohatství Kúše by se nejspíš měly počítat i naše choroby – do jejich bohaté sbírky patří kromě hladomoru a z něj plynoucích edémů třeba syndrom proteinové podvýživy, malárie, tyfus, žlutá zimnice, spavá nemoc, lepra, bilharzióza, říční slepota, spalničky či bejel. S nimi ovšem teď bojuje génius vědy, takže se chorobou stává sám lidský život, chorobou přepracované, rozrušené země. Průměrná délka života v Kúši je sedmatřicet let, hrubý národní produkt činí sedmdesát devět dolarů na hlavu, gramotnost dosahuje šesti procent. Oficiální měnou je lu. Vlajku tvoří jednolité zelené pole. Státní zřízení má formu konstituční monarchie, jenže platnost ústavy je pozastavená a monarcha byl svržen. Jedenáctičlenná rada Le Suprême Conseil Révolutionnaire et Militaire pour l’Émergence slouží coby výkonná vláda i legislativní sbor. Při všech rozhodnutích se řídí dvěma transcendentními vzory: čistým a definitivním socialismem, jak si ho představoval Marx, a teokratickým populismem islámských periodických reformních hnutí. Předsedou SCRME, nejvyšším velitelem ozbrojených sil, ministrem obrany a prezidentem Kúše byl (je, praví statistická ročenka) plukovník Hakím Félix Ellellou – tedy já sám.

Můj vojenský výcvik v sebezapření, karteziánské vzdělání i tradiční africký důraz na potlačení ega mi ovšem velí pokračovat v tomto vyprávění ve třetí osobě. Každý v sobě má dvě různé osobnosti: první jedná, druhá prožívá. Ono „druhé já“ zůstává pasivní i ve chvíli, kdy to první hýří aktivitou – pasivní, nevinné a užaslé. Ellellou jako historická osobnost pro mě byl stejně záhadný jako pro americké noviny, které o něm nikdy nepsaly jinak než s pohrdáním – když padl, slavily to po minstrelském způsobu protičernošskými a protiarabskými obrázky ve stejném duchu, v jakém se pivem zpitomělý dav amerických buranů raduje každou podzimní sobotu nebo neděli z křupnutí kosti v noze hostujícího křídla, když ho na nosítkách odnášejí ze hřiště. Tělo a kariéra plukovníka Ellelloua mě hnaly sem a tam a já nechápal proč, ale vždy jsem se poslušně přizpůsobil.

Víme o něm následující: byl nevysoký, upjatý a černý. Zrodil se v roce 1933 ze znásilnění saluské ženy núbijským nájezdníkem. Salu je kmen usazený v horách na západě, kde se pěstuje podzemnice. Ellellouova matka, mohutná a nesnesitelně vitální žena z klanu Amazeg, zdědila za manžela muže sestry svého muže – její původní manžel byl zavražděn tentýž večer, kdy došlo ke znásilnění. Kraj buráků má hnědou barvu, šepotavou a nadýchanou jako keře vytrhané s kořeny, když se suší ve dvoumetrových snopech tak, aby cenné lusky zůstaly skryté uvnitř ve větvích, a Ellellou si od narození zjevně přál splynout s okolím, patrně pod vlivem těch podivných plodů, které dovedou zrát jen pod zemí. Na veřejnosti chodil vždy v hnědém, v barvě vojenské uniformy bez ozdob, stejně monotónní a mdlé jako barva samotné země, když savana přechází v poušť. V Kúši je i voda v řece hnědá, až na občasné modré chvilky, kdy se skrz vádí s rachotem valí vlna po přívalovém dešti, a na náhlé problesknutí zeleně v období dešťů, než se znovu potáhne povlakem prachu. V souladu s předsudky Proroka se Ellellou nikdy nenechával fotografovat. Potrhané snímky v sépiovém provedení, na něž ve výkladních skříních obchodů a pasáží Istiklálu kálely mouchy, působily silně stylizovaně a bezvýrazně. Jedinou známkou strojenosti v jeho úboru byly masivní černé brýle neobvyklé značky NoIR, které mu dokonale zakrývaly oči a které nosil při některých státních příležitostech. Říkalo se, že svou anonymitu používá jako zbraň, jíž se opásal, když se ve stylu bájného chalífy Hárúna ar-Rašída vydával mezi obyvatele jako zvěd a žebrák. Plukovník Ellellou byl zbožný muslim. Měl čtyři manželky a žádnou z nich (jak se tvrdilo) neuspokojoval, tak pohlcující byla jeho láska k vyprahlé krajině Kúše.

V sedmnácti zatoužil uniknout svazujícím zákonům života ve vesnici, kde ho nemanželský původ a matčino vdovství předurčovaly k nízkému postavení, přihlásil se do Troupes coloniales a byl odvelen do Francouzské Indočíny ještě předtím, než plukovník de Castries v roce 1954 utrpěl porážku u Diên Biên Phu – v té době už Ellellou povýšil na seržanta. Během bitvy se v něm rozhostil ledový klid, jehož si jeho velitelé velmi cenili. Ve skutečnosti to byl pštrosí reflex. V nejhorších chvílích, když hordy generála Giápa převyšovaly obránce v poměru čtyř ku jedné a tradiční asijská nenávist k černé pleti znamenala pro troupes noires smrtelné nebezpečí, Ellellou uvěřil, že ho zachrání osud, pokud se zcela netečně poddá palbě. Během následujícího tažení své divize, povolané do bratrovražedného boje proti bojovníkům za nezávislost Alžírska, po sobě ve vojenských záznamech nezanechal jedinou stopu. Ze stínů se noří až kolem roku 1959 v hodnosti majora coby pobočník krále Edumua IV., pána Wandžídží. Ani fiasko s Bao Daiem galské imperialisty úplně nezbavilo jejich záliby v loutkových vládcích. Královi bylo tou dobou přes šedesát a měl za sebou dvanáct let v domácím vězení, do něhož ho uvrhli koloniální představitelé čtvrté republiky za jeho údajnou podporu vichistického režimu v Noire a jejich donátorů Němců. Jeho hanbu ještě podtrhlo srovnání s hrdinským odbojem Félixe Ebouého ve Francouzské rovníkové Africe o něco jižněji. Král dal svou pošramocenou autoritu plně do služeb liberálně buržoaznímu elitářskému režimu a Ellellou mu zůstal věrný až do převratu v osmašedesátém, v němž sehrál sice nenápadnou, ale důležitou roli, ačkoli zůstal ve stínu oplakávaného lidového hrdiny, generálmajora Jeana-Françoise Yakubua Soby. V roce 1969 se stal ministrem informací, v témže roce pak i ministrem obrany a nakonec, po úspěšném atentátu na generála Sobu dvanáctého dne ramadánu, i prezidentem. Podle statistické ročenky si drží jeden byt v obří vládní budově postavené Francouzi a druhý v kasárnách v Sobaville. Jeho ženy žijí ve čtyřech samostatných vilách roztroušených po předměstí, které se jmenuje stejně jako za časů imperialistického zotročení Les Jardins. Pokud jde o místo bydliště, očividně se rozhodl nebýt v kteroukoliv konkrétní dobu nikde k zastižení. Další informace o tomto legendárním vůdci národa a mluvčím třetího světa se zjišťují jen s obtížemi.

Proč mě král tolik miloval? Ta otázka mě trýzní – vzpomínám na jeho nekonečně vrásčitou tvář, světle černou jako vysušený fík a obklopenou spirálami bílých vlasů, na to, jak neustále pokyvoval hlavou, jako by ji měl připevněnou na dokonale vyváženém kloubu, jak se kdákavě a chamtivě smál, jako když rozšlápnete křehkou krabičku, na jeho ruce absurdně obtěžkané šperky a tak málo ztvrdlé prací, že působily téměř dvourozměrně, jimiž v beznadějném veselí a smutku gestikuloval tak lehoučce, jako když na ulici ve větru víří prach. Edumuovy sinalé oči, ani modré, ani hnědé, spíš zelené, potažené nažloutlou mázdrou slepoty, mi vždy připomínaly, že jeho královský rod, cizí a povýšený, pochází ze severu, ačkoli jeho členové časem ztmavli – arogantní nájezdníci, sami na útěku, s sebou přitáhli něco ještě horšího než obyčejnou lidskou krutost, totiž strašlivý pojem o čase, o dějinách, o zjevení, které neúprosně mizí, a my vinou toho žili bez účelu, v nesmyslnosti. Co viděl ten slepec, když se díval na mě mezi tolika lidmi posedlými svými osobními problémy a snahou přilepšit sobě, svým klanům a manželkám? Mohu si jen domýšlet, že jsem se mu jevil jako skvrna v nové barvě, v barvě vlastenectví. Tenhle nahodilý, neústrojný stát, který zdědil po Francouzích, tenhle skrojek země s hranicemi načrtnutými anonymním kartografem na neslavně proslulé Berlínské konferenci v roce 1885 a překreslený s větší pečlivostí coby vojenské území o deset let později, který se podařilo zpacifikovat až někdy kolem roku 1917, jehož aktiva jsou dodnes zatížena hypotékou v La Banque de France a jehož krásný hnědý hubený lid žádná mapa neukazuje – co to vlastně bylo? Historické království Wandžídží se roztahovalo a zase smršťovalo jako žaludek tvora, který už řadu století nic nepozřel: než se Galové na de Gaullův mystický pokyn vzdali koloniálních nároků a jali se hledat uspořádání, v němž by mohli vládnout skrytě, smrsklo se celé Wandžídží na pouhé jméno, představující nekonečnou výsadu v mysli jednoho stařičkého vězně. A ten ve snaze obsadit role spatřil ve mně, v exulantovi, který se vracel se vštípenými vášněmi, něco, co v sobě samém už neviděl: ideu Kúše.

..................

překlad Kateřina Klabanová a Rani Tolimat

Další články

Niklas Natt och Dag napsal výjimečnou trilogii, působivé historické líčení a zároveň neuvěřitelně napínavou, krvavou detektivku.
Ukázky

Noir trilogie se uzavírá rokem 1795

Niklas Natt och Dag napsal výjimečnou trilogii, působivé historické líčení a zároveň neuvěřitelně napínavou, krvavou detektivku.
 | nakl. Argo
Autem sražený pes, který kousne řidiče-hrdinu, když se jde podívat, co se stalo. Všemu přihlíží divný muž. U místa nehody někdo zabije dívku. V blízkosti probíhá bujarý večírek. Zvláštní věci se vrší. Stephen Amidon: Ulice Kobylek
Ukázky

Poslyšte k čemu všemu došlo na ulici Kobylek

Autem sražený pes, který kousne řidiče-hrdinu, když se jde podívat, co se stalo. Všemu přihlíží divný muž. U místa nehody někdo zabije dívku. V blízkosti probíhá bujarý večírek. Zvláštní věci se vrší. Stephen Amidon: Ulice Kobylek
 | nakl. Argo
Mila vyrostla v otcově pekárně. Zklamaná životem se odstěhovala do Skotka a pustila se do pečení. Z oken domu se linula taková vůně, že překonala odpor místních k cizince. Mila začala směňovat chléb za marmeládu, teplou šálu, jídlo v hospodě či jablka ze zahrádky. A když se v domě objevil pohledný syn majitelů Finley, propadla už kouzlu Skotska definitivně. Pauline Maiová: Štěstí voní jako chleba.
Ukázky

Co všechno znamená péct chleba v malé ospalé vesnici...

Mila vyrostla v otcově pekárně. Zklamaná životem se odstěhovala do Skotka a pustila se do pečení. Z oken domu se linula taková vůně, že překonala odpor místních k cizince. Mila začala směňovat chléb za marmeládu, teplou šálu, jídlo v hospodě či jablka ze zahrádky. A když se v domě objevil pohledný syn majitelů Finley, propadla už kouzlu Skotska definitivně. Pauline Maiová: Štěstí voní jako chleba.