Ukázka:

Po pohřbu se vrátili do domu, nyní už neoddiskutovatelně vlastněného paní Halloranovou. Stísněně, nejistě postávali v rozlehlé, půvabné vstupní hale a sledovali, jak paní Halloranová odchází do pravého křídla zpravit pana Hallorana o tom, že rozloučení s Lionelem proběhlo bez melodramat. Mladá paní Halloranová, upírajíc pohled na tchynina záda, rezignovaně poznamenala: „Mohlo by to s ní na prahu seknout. Fancy, beruško, líbilo by se ti, kdyby to s babičkou na prahu seklo?“ „Ano, matko.“ Fancy se zatahala za dlouhou sukni černých šatů, do kterých ji babička navlékla. Mladé paní Halloranové připadalo, že černá se pro desetiletou dívenku nehodí a šaty že jsou tak či onak moc dlouhé a rozhodně příliš fádní a hrubé na rodinu jejich postavení, dokonce se ještě ráno v den pohřbu pokusila prosadit svůj názor astmatickým záchvatem, ale bez ohledu na něj Fancy skončila od hlavy k patě v černém. Dlouhá černá sukně šatů ji zabavila na celý pohřeb i po cestě autem, a nebýt přítomnosti babičky, mohl to být dokonale vydařený den. „Budu se za to modlit do konce svých dnů,“ pravila mladá paní Halloranová a zbožně sepjala ruce. „Co kdybych do ní strčila?“ navrhla Fancy. „Jako ona strčila do tatínka?“ „Fancy!“ okřikla ji slečna Ogilviová. „Jen ať to řekne, když chce,“ hájila dcerku mladá paní Halloranová. „Podle mě by si to měla pamatovat. Řekni to ještě jednou, holčičko.“ „Babička zabila tatínka,“ zopakovala Fancy poslušně. „Shodila ho ze schodů a zabila ho. Babička. Je to tak, ne?“

Slečna Ogilviová zvedla oči k nebi, ale s ohledem na dnešní smutnou příležitost ztišila hlas. „Maryjane,“ řekla, „ty to dítě kazíš a dost možná si kvůli tobě nadobro zhatí vyhlídku, že by zdědila –“ „V tento den,“ pravila mladá paní Halloranová a stáhla svůj myší obličejík do káravě důstojného výrazu, „bych si přála, abyste si vy všichni, jak tu stojíte, laskavě uvědomili a dobře zapamatovali jednu věc. Z Fancy je dnes sirotek bez otce, jelikož tahle odporná stará ženská nesnesla, aby dům patřil někomu jinému a já abych nadále byla manželkou a milovanou družkou.“ S mělkým nádechem si přitiskla ruce na prsa. „Shodila ho ze schodů,“ dokončila hořce. „Král, duch zavražděného otce,“ poznamenal Essex směrem k Fancy. Zazíval, zavrtěl se na sametovém sedátku a protáhl se. „Kde je pohřební pečeně? Přece nás ta bába nechce umořit hlady, když už má všechno?“

„Taková nehoráznost,“ ozvala se mladá paní Halloranová, „myslet na jídlo, když Lionel skoro ještě nevychladl. Fancy,“ zavelela a natáhla ruku. Fancy se neochotně pohnula, dlouhá černá sukně se zhoupla a mladá paní Halloranová zamířila k hlavnímu schodišti. „Moje místo je teď u mého sirotečka bez otce,“ oznámila přes rameno. „Večeři ať mi odnesou nahoru, mně i Fancy. Beztak mám dojem, že na mě zase jde astma.“ KDY BUDEME ŽÍT, NE-LI NYNÍ? tázal se nápis vyvedený černým, zlatem stříknutým švabachem nad klenutým oknem na odpočívadle schodiště. Mladá paní Halloranová se před oknem zastavila a otočila se. Fancy, zamotaná do dlouhé sukně, se pachtila za ní. „Běda,“ pravila mladá paní Halloranová, jednu ruku na prsou a konečky prstů druhé spočívající na širokém naleštěném zábradlí, „třikrát běda. Tak už si pospěš, Fancy.“ Společně, matka zlehka opřená o dceřino rameno, pokračovaly chodbou do hlubin levého křídla, které ještě nedávno sdílely s Lionelem, až jim zmizely z očí. Essex je znechuceně sledoval pohledem.

„Skoro si myslím, že Lionel by pomyšlení na smrt jen uvítal,“ poznamenal. „Nech si ty ohavnosti,“ napomenula ho slečna Ogilviová. „Ani přede mnou laskavě nezapomínej, že jsme zaměstnanci, ne členové rodiny.“ „Já tu ovšem jsem, když dovolíte,“ ozvala se znenadání z nejtemnějšího kouta pokoje tetička Fanny. „Vám pochopitelně ušlo, že je tetička Fanny tady, ale prosím vás, kvůli mně se v konverzaci vůbec neomezujte. Jsem členka rodiny, to jistě, ale to neznamená –“ Essex znovu zívl. „Mám hlad,“ oznámil. „Jsem zvědavá, jestli bude řádná večeře. Co jsem tady, je tohle první pohřeb,“ přidala se slečna Ogilviová, „a nemám představu, jak to zvládnou. Navrhuji nicméně, abychom se šli posadit.“ „Nikoho by ani na vteřinu nezarazilo, kdyby tetička Fanny zůstala pěkně sedět ve svém pokoji,“ poznamenala tetička Fanny. „Vyřiďte manželce mého bratra,“ obrátila se k Essexovi, „že s ní přijdu truchlit po večeři.“ „Pro mě je ten pohřeb taky první,“ řekl Essex. Líně se zvedl a znovu se protáhl. „Na člověka z toho jde spaní. Myslíte, že stará dáma vzhledem k dnešní příležitosti zamkla gin?“ „V kuchyni ho budou mít dost a dost,“ odpověděla slečna Ogilviová. „Ale pro mě jen kapku, díky.“

„Hotovo,“ pravila paní Halloranová. Stála za manželovým kolečkovým křeslem, shlížela na jeho zátylek a pro tu chvíli se nemusela nijak tajit s tím, jak je znuděná. Než byl pan Halloran natrvalo upoutaný na invalidní vozík, mnohdy jí dalo práci ovládat výraz obličeje a drobná negující gesta rukou, ale když teď seděl v křesle a nemohl se rychle otočit, chovala se k němu povždy taktně, ochranitelsky se držela za jeho zády a mluvila vlídně a laskavě. „Je pryč, Richarde,“ řekla. „Všechno proběhlo hladce.“ Pan Halloran byl uplakaný, ale to nebylo nic neobvyklého; od doby, kdy mu nezbylo než si přiznat, že na druhé kolo mládí nemá nárok, se rozplakal snadno a často. „Můj jediný syn,“ zašeptal. „Ano.“ Paní Halloranová zadržela prsty, které užuž chtěly nervózně zabubnovat na zadní stranu křesla. V přítomnosti invalidy by se člověk neměl ošívat, v přítomnosti starce uvězněného na invalidním vozíku je netrpělivost nepatřičná. Paní Halloranová si neslyšně vzdychla. „Pokus se být statečný,“ řekla. „Vzpomínáš,“ otázal se pan Halloran rozechvěle, „jak jsme zvonili na zvony nad kočárovnou, když se narodil?“ „To je pravda,“ přitakala paní Halloranová zvesela. „Můžu na ně dát zvonit zase, jestli chceš.“ „Radši ne,“ opáčil pan Halloran. „Radši ne. Dole ve vesnici by to nemuseli pochopit, a my se nemůžeme opájet sentimentálními vzpomínkami na úkor veřejného mínění. Radši ne. Ostatně,“ dodal, „jejich hlas už stejně k Lionelovi nedolehne.“ „Když teď Lionel není mezi námi,“ pravila paní Halloranová, „budu muset sehnat někoho, kdo se postará o panství.“ „Lionel ho spravoval hodně bídně. Byly doby, kdy jsem měl z terasy krásný výhled na růžovou zahradu, kdežto teď vidím jen živý plot. Ať všechny ty keře vykácejí, hned.“

„Neměl by ses rozčilovat, Richarde. Vždycky jsi byl dobrý otec, a já se postarám, aby ty keře prořezali.“ Pan Halloran se v křesle pohnul a oči se mu zalily slzami. „Pamatuješ, jak jsem si chtěl nechat jeho vlásky?“ Paní Halloranová nasadila posmutnělý úsměv, obešla křeslo a zadívala se na manžela. „Richarde, zlato,“ řekla. „Tohle ti nedělá dobře. Nikoho na světě neměl Lionel tak rád jako tebe.“ „To není správné,“ namítl pan Halloran. „Lionel teď má ženu a dítě, nemůže dávat přednost otci. Orianno, musíš s ním promluvit. Řekni mu, že s tím nesouhlasím. Má povinnost pouze a především k té dobré ženě, kterou si vzal, a svému rozkošnému děcku. Řekni Lionelovi…“ Nejistě se zarazil. „To Lionel umřel?“ zeptal se po chvilce. Paní Halloranová se přesunula zpátky za křeslo a unaveně zavřela oči. Uvážlivě zvedla ruku, jemně ji položila manželovi na rameno a řekla: „Pohřeb proběhl jaksepatří.“ „Vzpomínáš,“ pravil starý pán, „jak když se narodil, dali jsme zvonit na zvony nad kočárovnou?“ Paní Halloranová tiše odložila sklenku s vínem a přejela pohledem z Essexe na slečnu Ogilviovou. „Sejde tetička Fanny dolů na dezert?“ „Aby tento navýsost šťastný den končil v dokonalé harmonii,“ podotkl Essex. Paní Halloranová se na něj dlouze zahleděla.

„Po takové poznámce,“ pravila po chvíli, „by vám Lionel nepochybně připomněl, že tu nejste kvůli ironii, ale proto, abyste provedl nástěnné malby ve snídaňovém salonku.“ „Drahá Orianno,“ opáčil Essex a strojeně se zasmál. „Nečekal jsem, že vás nachytám při omylu. Nástěnné malby ve snídaňovém salonku maloval ten minulý mladý muž, já jsem ten mladý muž, který má provést katalogizaci knihovny.“ „To by Lionel nevěděl,“ ozvala se slečna Ogilviová uzarděle. „Ale nejspíš by to tušil,“ pravila paní Halloranová přátelsky a dodala: „Tetička Fanny je za dveřmi, slyším ji pokašlávat. Essexi, běžte jí otevřít, nebo se neodhodlá vzít za kliku.“ Essex rozmáchle otevřel dveře. „Dobrý večer, tetičko Fanny,“ řekl. „Doufám, že vám dnešní smutný den svědčí.“ „Se mnou si nikdo nemusí dělat starosti, děkuji pěkně. Dobrý večer, Orianno, slečno Ogilviová. Vážně se neobtěžujte, prosím, všichni přece dobře víte, že o tetičku Fanny se nemusíte starat. Já mileráda postojím, Orianno.“

„Essexi,“ zavelela paní Halloranová, „přistavte tetičce Fanny židli.“ „Jsem si jistá, Orianno, že se do toho tomu mladíkovi vůbec nechce. Jsem zvyklá se o sebe postarat, to sis už nepochybně všimla.“ „Skleničku vína pro tetičku Fanny, Essexi.“ „Já piju víno jen se sobě rovnými, Orianno. Můj bratr Richard –“ „Odpočívá. Večeři už dostal, tetičko Fanny, i léky, a ujišťuju tě, že se s ním později můžeš beze všeho vidět. Okamžitě se posaď, tetičko Fanny.“ „Nevychovávali mě k tomu, abych si nechala poroučet, Orianno, ale teď jsi zřejmě paní domu ty.“ „To jsem. Essexi.“ Paní Halloranová se v křesle svižně otočila a opřela si hlavu. „Chci slyšet, jak jste marnil mládí. Jen ty skandální části.“ „Moje stezka je čím dál užší a přímější,“ začal Essex. „Roky doléhají čím dál silněji. Cesta se mění v ostří nože a já se sunu dál, vděčný i za to málo, a z obou stran i shora se sbíhají a svírají roky.“ „To nezní zrovna skandálně,“ podotkla paní Halloranová. „Obávám se, že tenhle mladý muž nezažil nic z toho, čemu jsme svého času říkaly ,výhody‘,“ řekla tetička Fanny. „Ne každý měl to štěstí, aby vyrůstal v přepychu a dostatku, Orianno. Což zrovna ty nepochybně víš víc než dobře.“ „Statistika je neúprosná,“ pokračoval Essex. „Když mi bylo dvacet a neměl jsem o čase sebemenší ponětí, pravděpodobnost, že umřu na srdeční chorobu, byla jedna ku sto dvaceti. Když mi bylo pětadvacet a poprvé mě ošálila pomýlená vášeň, pravděpodobnost, že umřu na rakovinu, byla jedna ku sedmdesáti osmi. Když mi bylo třicet a hodiny a dny se začaly stahovat kolem mě, pravděpodobnost, že umřu při nehodě, byla jedna ku třiapadesáti. Teď je mi třicet dva, stezka se zužuje víc a víc a pravděpodobnost, že na něco umřu, je jedna ku jedné.“ „Hluboká myšlenka,“ podotkla paní Halloranová, „ale moc skandální mi pořád nepřipadá.“ „Slečna Ogilviová přechovává v ebenové krabičce ukradené z hudebního salonku a schované pod kapesníky v horním šuplíku prádelníku všechny vzkazy, které jí psal Richard Halloran před čtyřmi lety, v době, než byl upoután na invalidní vozík, jestli to není příliš neomalená poznámka,“ pravil Essex. „Každý večer jí jeden nechával pod tou velkou modrou smaltovanou vázou v hale.“ „Kristepane,“ hlesla slečna Ogilviová a zbledla. „Tohle přece nemyslela, když chtěla něco skandálního.“ „Nemusíte se namáhat, slečno Ogilviová,“ ozvala se paní Halloranová pobaveně. „Essex si coby knihovník zvykl všechny vás špehovat. Přináší mi nadmíru zábavné historky a jeho informace jsou naprosto spolehlivé.“ „Okamžik pravdy,“ pravila tetička Fanny upjatě. „Taková vulgární nestoudnost, říkala jsem to tehdy a říkám to i teď.“ „Nezůstala bych –“ namítla slečna Ogilviová zdráhavě. „Ale zůstala, zůstala. Nic na světě vás nemohlo vystrnadit. Chyba ovšem byla myslet si,“ řekla paní Halloranová vlídně, „že můžete vystrnadit mě. Chyba tetičky Fanny, pochopitelně.“ „To jsou naprosto zbytečné nechutnosti,“ ohradila se tetička Fanny. „Byla bys tak velice laskavá, Orianno, a dovolila mi odejít?“ „Zůstaň tady a dopij si víno, tetičko Fanny. Essex ti povypráví nějaké skandálnější historky.“ „Stezka se zužuje čím dál víc,“ prohlásil Essex s úsměvem. 

................

překlad Dominika Křesťanová