Ukázka:

ČERNÝ PASAŽÉR

Z Jílového vedla moje šťastná cesta do života v roce 1952 do dětského domova v Kostelci nad Černými lesy. Tam to bylo jiné, tam se mi nelíbilo, odtamtud jsem utíkal domů. Musel jsem vystihnout okamžik, kdy na místním náměstí vylezl řidič před autobus a zapálil si cigaretu. Pak stačilo proklouznout dveřmi a skrčit se na zadním sedadle. Když během půl roku přijel tenhle černý pasažér do Prahy popáté, maminka rozhodla, že už doma zůstanu. Vrátil jsem se do Perunky. Moji spolužáci zestárli o tři roky. Táhlo nám na desátý rok, nosili jsme cvičky, červené trenýrky a trička, a ještě se nedalo říct, co z nás všech bude, i když u některých holek jsme to už tušili. Ale nikdo ještě nevěděl, že se Helenka Štvánová bude líbit pianistovi Rudolfu Roklovi a že z Jany Bokové vyroste nejen krasavice, ale i výborná filmařka, která bude točit pěkné dokumenty pro BBC a pak mě jednou potká v Londýně, ale to už bude zblázněná do španělských rytmů, a že pak brzy vyjede za cikány do Jerezu a natočí film o flamenku, než skončí uhranutá tangem v Argentině.

NA DOBRÉ STOPĚ

Po tatínkovi zbyla doma spousta zajímavých věcí jako filmové scénáře, gramofonové desky a operní libreta, ale taky tropická helma, několik klobouků, krátké skautské kalhoty a ukulele. Když jsem se pak hrabal ve filmových scénářích, našel jsem tam i tatínkův scénář o skautech. Námět napsal společně s Jaroslavem Novákem, dlouhodobým vůdcem a zakladatelem Pětky, neboli pátého oddílu vodních skautů. Původně film nazvali Černá rokle, protože hlavní zápletka se v té rokli odehrává, ale na Barrandově se tenhle titul nelíbil, tak scénáristi své dílo přejmenovali a v létě roku 1947 se začal na Sečské přehradě v Železných horách točit film Na dobré stopě. To léto bylo takové vedro, že ani v přehradě nebylo dost vody. Jaroslav Novák, kterému skauti říkali Braťka, tam z Prahy přivezl celou svou Pětku, kterou založil už v roce 1913. Skautů bylo na natáčení jak smetí, každý den snědli dva tisíce brambor. Braťka sám by býval stál za dokumentární film. Ve dvacátých a třicátých letech měl se svým oddílem plachetnici a plavili se po Jadranu. Jeho skautíci měli bílé čepičky jako opravdoví námořníci a Braťka snil o tom, že obepluje celý svět. Začal na tu cestu šetřit, ale trvalo mu to moc dlouho. Když dal konečně dohromady dost peněz, přišla druhá světová válka, takže od dalmatských břehů k Jižnímu kříži nikdy neodplul. Po válce Braťka šetřil zase, ale jen co sehnal dostačující finance, udělali komunisti převrat. Se svou plachetnicí už nikdy nikam nevyrazil. Když táta odešel, chodil jsem k Braťkovi a k jeho ženě Vlastě na Spořilov a on mi sliboval, že jen co trochu povyrostu, vezme mě do své slavné Pětky. Film Na dobré stopě stihl podivný osud. Komunistům se skauti do ideologie nehodili, protože měli kořeny v Americe a vychovávali kluky k odvaze a čestnosti, přesto film úplně nezakázali. Jenom rozhodli, že se nebude uvádět v centru Prahy. V prosinci roku 1948 se však film podle tatínkova scénáře hrál na pražských předměstích a na venkově. My s maminkou jsme se na něj jeli podívat do Kbel a bylo tam skoro vyprodáno. Dnes by se řeklo, že ten částečný zákaz byla skvělá marketingová strategie, protože okamžitě spustil šeptandu, a nakonec přišlo Na dobrou stopu jeden a půl miliónu diváků, načež ho komunisti zakázali úplně.

A BUDE POKOJ

Koncem čtyřicátých let začal třídní boj naostro. Nejdřív komunisti popravili vojáky, potom Miladu Horákovou a jiné odpůrce komunismu, a nakonec pověsili i své soudruhy Slánského a Clementise. Jejich rozsudky prezident Gottwald podepsal ze strachu před Stalinem. V březnu 1953 zemřel Stalin, Gottwald mu jel do Moskvy na pohřeb a už se taky nevrátil. Zmizeli ze světa během pěti dní, ale komunistický režim to už neohrozilo. Lidé žili ve strachu. Maminku povolávali estébáci pravidelně k výslechu. Chodila za nimi do Sobotecké ulice nedaleko našeho domu a tajní se jí ptali, kde táta je a co dělá. Maminka to nevěděla, ale estébáci to věděli moc dobře. Věděli, že táta pracuje jako produkční šéf československého vysílání rádia Svobodná Evropa a že je v Mnichově už od roku 1951, od samého vzniku této stanice, která je strašně štvala. Když se někdo, kdo to ví, ptá někoho na něco, co ten dotyčný neví, je to klasická kafkárna. Estébákům při vyslýchání maminky o žádné informace nešlo, byli naštvaní a nutili ji, aby se s tatínkem na dálku rozvedla, že bude pokoj. Maminka se nakonec rozvedla, ale pokoj stejně nikdy nebyl. Když se to hodilo, tak nám toho tátu vždycky někdo připomněl. Maminka pocházela z početné rodiny. Narodila se ve Vídni a vyrůstala v jižních Čechách. V Praze vystudovala zdravotní školu a hned vyrazila do světa. Nejdřív byla zdravotní sestrou v Tatranské kotlině, a když posílali české zdravotníky na Podkarpatskou Rus, odjela do Mukačeva. Potom se vrátila do Prahy a pracovala Na Bulovce na operačním sále u profesora Levita. Pak jsem se jí narodil já a zůstala se mnou doma. Když nás tatínek opustil, zase se vrátila do nemocnice. Ze začátku její plat na nás na oba nestačil a nevím, jak to později dělala, že jsme to finančně vydrželi, když jsem utekl z Kostelce nad Černými lesy. Pokud jí zbyly nějaké peníze po tátovi, tak ji o ně v roce 1953 připravila měnová reforma. Je toho hodně, co nevím, ale jednu věc vím bezpečně. Byl jsem šťastný, že jsem zpátky na Vinohradech, kde bylo všechno po ruce. Z našeho domu ve Slezské ulici jsem to měl jeden blok do školy a dva bloky na hřiště. Tam jsme hráli fotbal od jara do podzimu a v zimě jsme hřiště polili vodou a bruslili na něm.