Ukázka:

První kapitola

Zasněžený salón

Nebe bylo skoro černé, ale sníh v měsíčním svitu měl jasně modrý lesk. Moře spalo pod ledem a hluboko v zemi mezi kořeny snila všechna drobná zvířátka o jaru. Do jara však bylo ještě hodně daleko, protože rok za svůj první den pokročil jen o malinký kousek. Tam, kde údolí tvoří měkký ohyb a začíná stoupat k horám, stál zasněžený dům. Podobal se rozmarné závěji a vypadal velice opuštěně. Hned pod ním se mezi zledovatělými břehy kroutila řeka černá jako uhel a voda v ní proudila tak rychle, že celou zimu nezamrzla. Přes most nevedly žádné stopy a závěje naváté větrem kolem domu se zdály netknuté.

Uvnitř domu bylo teplo. V kamnech ve sklepě pomalu hořela kupa rašeliny. Oknem nakoukl měsíc a ozářil bílé zimní povlaky na nábytku a křišťálový lustr zabalený do tylu. A v salónu kolem velikánských kachlových kamen se rodina muminů oddávala dlouhému zimnímu spánku. Spali vždycky od listopadu do dubna, protože tak to dělali už jejich předkové a mumini dbají na tradici. Všichni měli žaludky plné smrkového jehličí zrovna tak jako jejich předkové a vedle postelí si v dobré víře naskládali vše, co se může časně zjara hodit. Rýče, sluneční brýle, filmové pásky, větroměry a podobné věci. Panovalo poklidné ticho plné očekávání. Občas někdo vzdychl a zavrtal se hlouběji do důlku, v němž spal. Pruh měsíčního světla sjel přes houpací křeslo na stůl, sklouzl po mosazných knoflících na čele postele a zasvítil muminkovi přímo do tváře.

A pak se stalo něco, co se ještě nikdy nepřihodilo od dob, kdy se první trollí mumin uložil k zimnímu spánku. Muminek se probudil a už nemohl usnout. Hleděl na měsíční zář a pozoroval ledové krystaly na okenní tabulce. Slyšel, jak ve sklepě hučí kamna, zvolna procital a nevycházel z údivu. Nakonec vylezl z postele a doťapkal k maminčinu lůžku. Zatahal maminku opatrně za ucho. Neprobudila se, jen se schoulila v netečnou kouli. Když se neprobudí maminka, s ostatními to ani zkoušet nemusím, pomyslil si muminek a tiše se kradl dál tím tajemným, cizím domem. Hodiny se už dávno zastavily a všude ležela jemná vrstva prachu. Na stole v salónu stála polévková mísa s jehličím od minulého podzimu. A křišťálový lustr v tylových šatech si pomalounku cinkal sám pro sebe. Najednou dostal muminek strach a prudce se zastavil v teplé tmě nedotčené pruhem měsíčního světla. Připadal si strašně opuštěný. „Maminko! Probuď se!“ vykřikl a zatahal za její přikrývku. „Celý svět se ztratil!“ Maminka se však neprobudila. Její sny o létě se trochu narušily a zneklidněly, ale probudit se nedokázala.

Muminek se schoulil na koberec vedle její postele a dlouhá zimní noc plynula dál. Za svítání se sněhová závěj na střeše dala do pohybu. Trochu se sesmekla, potom prudce sjela přes okraj střechy a měkce žuchla na zem. Pohřbila všechna okna a tabulkami teď pronikalo do domu jen matné, šedivé světlo. Salón působil neskutečně, jak ho ještě nikdy neviděl, jako kdyby ležel hluboko pod zemí. Muminek dlouho poslouchal s nastraženýma ušima, potom rozsvítil noční lampičku a šel k prádelníku, aby si přečetl jarní dopis od svého nejlepšího kamaráda Šňupálka. List ležel na obvyklém místě pod malou tramvají, hračkou z mořské pěny, a podobal se všem jarním dopisům, které po sobě Šňupálek zanechal, když v říjnu odcestoval na jih. Nejprve tam bylo velkým buclatým písmem napsáno „Ahoj!“

Dopis sám byl krátký: Dobře se vyspi a buď dobré mysli. Na jaře, jak bude první teplý den, mě tu zase máš. Počkej na mě se stavěním hráze. Šňupálek Muminek si dopis několikrát přečetl a najednou pocítil hlad. Šel do kuchyně. I ta ležela strašně hluboko pod zemí a byla až nevlídně uklizená a pustá. Spižírna zela prázdnotou jako kuchyně. Našel jen láhev zkvašené brusinkové šťávy a půl balíčku zaprášených sucharů. Posadil se pod kuchyňský stůl, dal se do jídla a četl si znovu Šňupálkův dopis. Potom si lehl na záda a díval se na dřevěné hranoly na spodní straně stolu. Panovalo hluboké ticho. „Ahoj,“ šeptal si muminek. „Dobře se vyspi a buď dobré mysli. Na jaře, jak bude první teplý den…,“ řekl trochu hlasitěji. A pak zazpíval z plna hrdla: „Mě tu zase máš! Máš mě tu a jaro též a teplé dny a já jsem tu a tu jsem zas, tak jako vždy a celý čas…“ Najednou však zmlkl, protože uviděl dvě očka, která ho pozorovala zpod mycího stolu. Také je pozoroval a bylo ticho jako dřív. Potom očka zmizela. „Počkej!“ zavolal muminek bázlivě. Přilezl k mycímu stolu a mírným hlasem lákal neznámého tvora k sobě: „Pojď sem, pojď! Neboj se! Já jsem hodný. Vrať se!“ Ale ať bydlel pod mycím stolem kdokoliv, už se neukázal. Muminek položil na podlahu několik sucharů a vylil trochu brusinkové šťávy. Když přišel opět do salónu, skleněné přívěsky lustru na stropě zádumčivě zacinkaly. „A já jdu pryč,“ oznámil muminek nakvašeně křišťálovému lustru. „Už mě to tu unavuje, vydám se na jih za Šňupálkem.“ Chtěl otevřít venkovní dveře, ale byly přimrzlé. Začal pofňukávat a běhal od okna k oknu, i okna však byla přimrzlá. Potom utíkal všemi opuštěný muminek na půdu, prudce otevřel okénko a vylezl na střechu. Tam proti němu udeřil závan studeného vzduchu.  Úplně mu to vyrazilo dech, uklouzl a skutálel se po střeše dolů. Tak se muminek bez pomoci ocitl v novém, nebezpečném světě.

Zapadl hluboko do sněhové závěje, do první závěje, jakou kdy viděl. Něco ho nepříjemně bodalo do sametové kůže, jeho čenich však zároveň zavětřil novou vůni. Byla tak nějak vážnější než vůně, které znal, a trochu ho lekala, ale rozproudila v něm život a probudila zvídavost. Na údolí leželo šedivé příšeří. A údolí už nebylo zelené, nýbrž bílé. Všechno, co se kdy pohybovalo, znehybnělo. Všechny živé zvuky byly tytam. Všechno hranaté se zaoblilo. „To je sníh,“ zašeptal muminek. „Maminka o něm slyšela a říká se mu sníh.“ Muminkova sametová kůže se bez jeho vědomí rozhodla, že povyroste. Řekla si, že se ponenáhlu změní v kožich, který by se hodil na zimu. Potrvá to sice delší dobu, ale rozhodnutí každopádně padlo. A to je přece vždycky správná věc.

Muminek se zatím s námahou brodil sněhem dál a došel k řece. Byla to stejná řeka, která v létě průzračně a vesele spěchala jejich zahradou. Teď však vypadala jinak. Černá a lhostejná. Také patřila k novému světu, v němž se nevyznal. Podíval se pro jistotu na most. Podíval se na dopisní schránku. Obojí bylo v pořádku. Nadzvedl trochu příklop schránky, ale kromě uschlého listu, na němž nic napsáno nebylo, žádná pošta nepřišla. Pomalu si na zimní vůni zvykl a už v něm neprobouzela zvědavost. Podíval se na jasmínový keř, vlastně spleť holých větví bez ladu a skladu, a s hrůzou si pomyslil: Umřel. Když jsem spal, celý svět umřel. Takový svět patří někomu, koho neznám. Možná Moraně. Není stvořený k tomu, aby v něm žili muminci. Chvilku váhal. Pak ho ale napadlo, že by to bylo ještě horší, kdyby byl mezi všemi spáči on jediný vzhůru. A proto muminek vyšlapal první stopu přes most a potom dál do svahu. Byla to stopa velice malá, avšak zřetelná, a vedla rovnou mezi stromy na jih.

překlad Libor Štukavec