Uprostřed dějů míhají se obrysy lidských bytostí
Na poetice ostravské básnířky Ireny Šťastné každý čtenář či literární kritik oceňuje něco jiného. Výběr literárních prostředků, které autorka využívá v textech, je totiž široký. Z jejích veršů se dá odečíst, že tvoří spontánně a nadoraz. A hlavně odvážně. Nepodbízí se, nesnaží se být srozumitelná takzvaně „na první dobrou“ a klidně nechá čtenáře v básni bezradně tápat. Nekalkuluje, spíš pracuje se samotným „tajemstvím poezie“.
Ivan Motýl
Ukázky:
Dávné léto
Zalykal nás srpen v modrých šatech.
Při hledání potoka byly mraky úzké
jako kosti mláďat.
Dny měly jen lýko a jemně bílá vlákna.
Tryskáče snad už zatínaly drápy.
Ale velmi daleko i vysoko.
Do zad jsme si tiskli kůru borovic.
Pryskyřice tekla a významně čpěla
nad vším jako zteplalý dobrotivý bůh.
Deprese
Do otupění spát.
Sledovat strop
světla závěsy
jejich strukturu.
Rozměr dne
i noci se zadírá
o hodinovou ručičku.
Jen samota tě opře
o desku stolu
a narychlo
strhne sukni.
Jejich únorová mobilizace
Muž se špinavými botami obtěžkán smutkem
a brzkým prachem na šatech. Bude k nesundání.
Jeho žena předčasně šediví dohání jej
zatímco on míří přímočaře do tubusu smrti.
Hra na oddanost vytváří mladou ženu
ve starém obalu. Oba jsou v okamžiku
posledního obejmutí kamenolomem.