Vztek (ukázka)

1656

Měl bych se cítit poctěn a vychutnávat si slávu, neb všechen ten lid je tu jen pro mě. Doufám, že jsem krásný, ne, jsem si tím jistý. Nechť jim ta krása zatemní zrak. Já své oči nesklopím. Moje oči, to je vše, co mám, a právě v nich tkví, v čem se lišíme. Nenasytní upíři a zmije baží po mé krvi, mém zlatě, mých statcích. Po mé pověsti. Hanobí mého syna, štvou ho k soudu, a dokonce i moje žena, tedy má družka, je předmětem jejich nenávisti. Tak do toho, vy pijavice, berte všechno, do posledního smítka, jen si poslužte, nacpěte se k prasknutí, naplňte si chřtány, promenádujte se v mých šatech před tím, co bývalo mým domem, napodobujte mou chůzi, má gesta, posmívejte se mi!

Nikdy, ach, nikdy mě nepotřísní ani vaše žárlivost a zášť, ani chamtivost mých věřitelů. Mám dluhy. No a co?! Tak už to na světě chodí. Vždycky někomu něco dlužíme. V mém případě jde o trochu peněz, co dlužím několika darebákům v sametových kabátcích. Kdybyste jen věděli, vy všichni, kdo teď na mě zíráte! Ubozí slepci, to já vidím vás, v téhle ulici, v tomhle městě jsem totiž jediný, kdo vidí. Vidím, jak se tetelíte radostí z pádu člověka. Jste ve střehu, zorničky rozšířené, chřípí se vám chvěje nad každou věcí, která opouští můj dům. Obdivujete mé židle s vyřezávanými opěrkami, cínové a stříbrné nádobí, mé svícny. A jak se vám sbíhají sliny nad všemi těmi truhlami, které pohůnci vynášejí. Váhu truhel posuzujete podle zarudnutí nosičů, čím více mají ohnutá záda, tím víc se váš dech zrychluje. Odhadujete hodnotu nepřístupných pokladů, ty, které jsou pod zámkem, vždycky lákají víc než ty, co jsou na očích. Skryté vašim zrakům, a přitom tak blízko, stačilo by nadzvednout víko a ponořit se do nich. Ještě nikdy jste se nedostali tak hluboko do soukromí někoho neznámého.

Jenže já nejsem neznámý. Mě zná celé město, a když se u panského stolu zmíní mé jméno, všichni s obdivem a uznáním pokývnou. Zámožní po mně touží, méně majetní mi závidí, chudí o mně sní a ti nejubožejší z ubohých jsou rádi, že o mně aspoň něco zaslechli. Constantin Huygens sám sobě skládá poklony za to, že už před více než třiceti lety rozpoznal v mých obrazech rodícího se génia. Mého génia! A za více než třicet let práce se můj génius vyvinul k dokonalosti. Jenom to jméno: Rembrandt! Já, Rembrandt, a ponížený? Nikdy. Stojím zpříma. Mou hlavu zdobí ta nejlepší možná pokrývka, umně zhotovený turban z vynikajícího zlatožlutého hedvábí, před jehož leskem by pobledlo i slunce, a na ramenou mám těžký sametový kabátec z Benátek.

Benátčané jsou na svá výtečná sukna právem hrdí, vkusem předčí všechny ostatní. Prý palety jejich barev a jejich tvořivost pramení ze světla jejich země a z obchodování s Orientem. Nepřestávám sledovat zbožím naplněné lodě připlouvající z Laguny i odjinud. Přišlo mě to draho. V některých lodích jsem měl podíly, a ne vždy šlo o dobrý obchod. Je to risk: vsadíš na dlouhé plavby, vložíš své naděje do rukou kapitánů, již brázdí moře a oceány, počítáš dny do jejich návratu a pak doufáš, že podpalubí budou plná koření a dalších pokladů. Řečeno takto, zní to jako šílenství. Někdy se to vyplatí.

Je horko. Amsterodam obvykle není městem takto silných veder, ale já se teplotám nepoddávám. Jednou rukou hladím kožešinový límec, který mi spadá téměř až k pasu. Samozřejmě, že mám na sobě ten nejdražší kabát, který se mi podařilo zachránit. A v druhé ruce třímám hůl tak, aby se nedotýkala země. I z dálky je patrná její stříbrná tepaná hlavice, i z dálky je patrná tíha hole i to, že ruka se mi nechvěje. Ano, má ruka je pevná a ladná, nikdo si nesmí ani pomyslet, že potřebuji oporu k tomu, abych tu mohl stát a čekat, než tahle maškaráda skončí. Pozorovat dav. Dar od okolností, není mi třeba brázdit městem, pročesávat zákoutí. Esence lidstva se tlačí před mým domem. Jsou tu všichni, od žebráků po bohaté, kteří se snaží skrývat, předstírajíce zdrženlivost a soucit. Ve skutečnosti boháči, vědomi si své křehkosti, litují sami sebe, i když se tváří, že jsou mocní, ano, mocně, tak se snaží vypadat.

Jejich strach je hmatatelný. Lepkavý, vlhký a odolný. Vpíjí se jim do pórů kůže, skrývá se pod jejich úsměvy a na dně očí, to vše pod křehkou krajkou neposkvrněné bělosti. Strach se plíží nenápadně. Zákeřný, zůstává přítomný, i když si namlouváme, že zmizel. Co pohání lidi k tomu, aby tohoto bezmezně věrného společníka vyhledávali? Strach, i když se někdy vydává za soucit, za smutek, dokonce i za přátelství, přichází vždycky první. Navzdory všem jeho podobám se jeho pravá povaha nakonec vyjeví. Žebrák, ten se raduje. Ať je to muž, žena, děcko, jejich bezzubé úsměvy se tu a tam blýsknou v davu. Veselí se ze zrodu nového nebožáka, než se ta radost promění v nedůvěru a následně v nevraživost. Další chudák mezi chudými, to znamená dělit se o už tak nuznou almužnu. Amsterodam oplývá bohatstvím, leč není nic těžšího než se o bohatství dělit. Nikdo není nikdy se svým stavem spokojen.

Dav je hutný a já odmítám připustit, že všechny ty lidi do beztvaré masy rozmazává slaný závoj na mých očích. Ne, mému ostrému pohledu brání vlhkost ve vzduchu. Stoupá z kanálu. Lidská těla sálají teplem. V tuto denní dobu nefoukne ani vánek, který by tu těžkou vlhkost rozehnal. Tu netečnou šedou masu by dokázal oživit jediný světlý bod, pouhý detail. Jsou si toho vědomi? Já ano. Je důležité vědět, jak takový jasný bod najít, jak ho podtrhnout nebo jak ho vytvořit, i kdyby to mělo být na nejošklivějším z lidí, na nejodpudivější z věcí. Tak si svět stojí, světlo je k lidským soudům lhostejné. Rovnováha a harmonie se vymykají lidskému rozumování. Snažme se, přičiňujme se, vnucujme se, ale jestli jsem v mém věku padesáti roků a po více než třiceti letech malířského života něco pochopil, pak je to právě tohle.

Krása nedokonalého je ztělesněním poezie. Život se projevuje v nedokonalostech, ve šrámech, zraněních a jizvách, v trhlinách, pulzuje v puchýřích, tepe v ranách, ve vředech, furunklech a v prasklinách, ozývá se v bolestech, nabývá podoby ve slabinách člověka. Právě slabosti, tělesné či duševní, z něj činí tu nejúžasnější bytost, jaká může existovat, protože je vždy jedinečný. A slabosti, ty jsou pravdivé. Ten dav, jenž se dnes tísní přede mnou, zde není proto, aby mi byl modelem, není v mých službách. Přišli mi rozdrásat ránu, pokochat se mým úpadkem, opít se trochou slávy, která mi ještě zbývá. Slávy, jež každým dnem pomíjí.

Ponurá sláva. Zkazky o soudním řízení s mým synem Titem se nesou městem, o ničem jiném se nemluví. Je to moje chyba. Sotva padne zmínka o něčím bankrotu, zavržení na sebe nenechá dlouho čekat. Vtrhli do mého domu bez zaklepání, aniž počkali na svolení, a zabavují naše věci. Konfiskují všechno. Dům však nyní patří Titovi. Hrozí mi obvinění z podvodu. Copak je to podvod, darovat dům synovi? Ach, podívejme se na tu ženu, co se točí kolem toho chlapíka s pěkně načesanými vlasy a ve vycházkových šatech s krajkovým límečkem. Tiskne se k němu, aby si jí všiml, nebo ho chce okrást? Je dost hezká na to, aby platily obě hypotézy. Kdepak, boty má příliš obnošené, ta jen tak přežívá, ovšem nutno říci, že s jistou grácií, hlavu drží zpříma. Měla by si trochu lépe upravit rozcuchané vlasy, svázat si je do propracovanějšího drdolu, možná je zakrýt jemným, lehkým čepcem? Působila by pak počestněji. A co ten kluk, zřejmě její ratolest? Synek je dobře vyškolený, špicluje chudáka měšťáka, tudíž je to zlodějka. Skrývá svůj věk a její rozevláté kudrlinky mámí obětního beránka. Pracháč přijde o svůj měšec. Za jiných okolností bych se tomu zasmál.

Tupý a zároveň mocný je dav. Spolkne i toho nejrozvážnějšího člověka, vysaje mu rozum a bezohledně ho donutí sklonit se před jeho vůlí. Opájí se svou mocí, svou bestiální a pokryteckou vřelostí, nedbá na následky – to není sounáležitost, to je zaslepení. Dav ve své náruči rozdrtí všechny, láme své vlastní děti. A sotva je vyplivne, je každý ohromen, na pokraji sil, nechápe své vlastní počínání a skutky. Já zkrotím dav pouhým pohledem. Znám jeho slabiny: neústupnost, pýchu. Znám je dobře. Dav nenávidí zvláštnosti. Stačí tedy poukázat na někoho, kdo vyčnívá, a dav jako celek popraská, neboť každý z nás chce být rozpoznán pro svou výjimečnost. Nebažíme snad celý život po uznání? Jak jiskřivá je to podívaná pro obě strany, pro mě i pro dav. Zaměřit se na někoho v davu znamená říznout tomu shluku do těla, zasít semínko pochybnosti, učinit ho méně jednolitým, rozdrolit ho. Zkoumat i ten nejmenší detail je má práce. Vytvářet svět z onoho detailu, pojmenovávat ho štětci, to je má moc. Horda lidí přede mnou se přiblíží o další krok.

Z domu se vynoří nová truhla, projede mnou bolest. Před mým zrakem i před očima zástupu prochází celý můj život směstnaný do několika truhel, balíků a svazků, předem sesumírovaný do znamenitého inventáře, v němž je oficiálně uvedeno tři sta šedesát tři položek, z nichž každá obsahuje soupis nejrůznějších předmětů a věcí. Mých věcí! Tedy kromě těch, které mi už byly ukradeny. Darebáci, zachází se vším tak nepozorně a bezohledně. Moje nářadí, mé sbírky, všechny moje vzácné a mimořádné předměty, které jsem si dal tu práci vyhledat a koupit u obchodníků nebo na dražbách. Působí tak křehce a nepatřičně, když se ocitnou v rukou lidí neschopných sebemenšího zamyšlení. Nedokáží je ani správně držet, ani postavit, pohlédnout na ně, nic. Občas se nad některými pozastavují, potěžkávají je, nikdy je ale nedocení. A další truhla, která mizí. Nedat na sobě nic znát, zachovat pózu. Držet pózu! Nehýbat se! Takové rozkazy dávám svým modelům, a to bez ohledu na jejich postavení nebo bohatství, a dnes se těmto pokynům sám podřizuji. Držet. Dýchat a držet.