Marcus věnuje každé písni jednu kapitolu a odhaluje hlavní aspekt Dylanovy písňové tvorby, jíž je empatie, touha a schopnost přijmout osud kohokoli jiného za svůj vlastní. Na základě analýz písní a veřejných gest nás seznamuje s Dylanovým tvůrčím životem a přivádí nás k myšlence, že jeho hudbu můžeme považovat za lidovou.

Ukázka:

V JINÝCH ŽIVOTECH

„Vidím se v ostatních,“ prohlásil Bob Dylan v roce 2001 v Římě před zástupem novinářů, a kdybychom hledali klíč k jeho práci od současnosti až k jeho začátkům, dost možná by to byla právě tahle slova. Hnacím motorem jeho písní je empatie – touha a umění vstupovat do jiných životů, oživovat a znovu inscenovat dramata, v nichž dříve hráli jiní lidé, a hledat k nim jiné konce. Tím se Dylan občas ocitá v nejrůznějších situacích – někdy jde o skutečné události, jako když střídá hlasy různých postav v Who Killed Davy Moore?, jiné jsou vymyšlené, třeba příběh farmáře v Ballad of Hollis Brown. Případně je zdědil z jiných písní, zejména z těch, které nemají známé autory nebo místo původu – to je případ zloděje v nikdy nenahrané When First Unto This Country nebo třeba Jima Jonese z desky Good As I Been to You z roku 1992.

V každém případě se Dylan do dané postavy natolik vcítí, že skutečně žije jejím životem a je to jasně slyšet. Může to znamenat, že se někoho snaží zachránit před zlým osudem, například svedenou a opuštěnou dívku v Like a Rolling Stone. Nebo vstupuje do alternativních životů a bere na sebe identity, které si vymyslel nebo pro sebe objevil, mění kostýmy, tváře, účesy a city, v nichž se coby Bob Dylan zabydlel, jako v napínavém seriálu, kde se postavy objevují a zase mizí: jednou je to příští Woody Guthrie, pak poslední inkarnace Rimbauda, jindy venkovský farmář, poté kazatel, který posílá zástupy lidí do horoucích pekel, následně archivář toho stylu hudby, který kdysi označil za „historické dědictví“, nebo třeba loupeživý tulák šeptající o mrtvých tělech pohozených po cestě – a jak říká filmař Todd Haynes, „jakmile kteroukoli z těch postav opustí, už o ní nikdy neuslyšíte.“

„Jednou jsem napsal v první osobě písničku o Emmettu Tillovi a dělal jsem, že jsem to já,“ prohlásil Dylan ve čtyřiašedesátém. „Teď píšu věc, co se jmenuje The Death of Robert Johnson, Smrt Roberta Johnsona,“ řekl o dva roky dříve a člověk mohl sledovat, jak se večer co večer snaží přesvědčit publikum v Gaslight Cafe, že ví, o čem mluví. O mnoho let později Johnsona popisoval slovy: „Promlouval ke mně o místech, kde byl, zatímco já ne, a o tom, jaké to tam je – a já se do jeho života dokázal vcítit.“ Měl-li právo představovat v písni černošského mladíka, kterého dav zlynčuje v Mississippi v roce 1955, měl nepochybně stejné právo zpívat hlasem bluesmana, jehož otráví žárlivý manžel jeho milenky rovněž v Mississippi v osmatřicátém, předstírat, že jím je sám, nebo možná hrát obě postavy současně a zpívat na melodii Johnsonova Terraplane Blues, zprvu klišovitou a sentimentální, sentimentální, protože klišovitou, nebo taky ne:

Jsem tak sám

Slyšíš, jak brečím a naříkám?

Jo, jsem tak sám

Pořád jen brečím a naříkám

Nemůžu chodit, nemůžu mluvit

Ruce sedřený na kost mám...

........................

přeložil Rani Tolimat