V několika tematicky propojených povídkách Novák líčí život českých exulantů v Chicagu; činí tak s až hrabalovskou vervou a citem pro jazyk i groteskní detail a jeho příhody jsou stejně zábavné jako mrazivé, stejně kritické jako empatické. Reedice jedné z nejlepších českých próz osmdesátých let vychází v rámci spisů Jana Nováka a oproti torontskému vydání ze Sixty-Eight Publishers nabízí i doslov, v němž autor líčí okolnosti vzniku knihy a jejího vydání.

Ukázka:

Předmluva: Bouračka s prózou - úryvek

Když se na tu fotografii dívám dnes, tak mi připadá, že je v ní zalezlý celý ten čas. Vrací se mi i moment, který jí o hodinu předcházel, ten zlomek vteřiny, kdy jsem poprvé koutkem oka zahlédl napravo od sebe auto. Psal se rok 1976, to se ještě nenosily bezpečnostní pásy, já to kalil chicagským předměstím Cicero do křižovatky dvou pravoúhlých jednosměrek a zprava se na mě někdo řítil stejným fofrem. Já byl sice v křižovatce o hodně dřív, ale teoretickou přednost měl on, jenže na brzdu ani nedupnul; proč, to nevím, letěl přímo do mě, ale možná že zrovna čučel do mapy anebo počítal peníze, rozvážel totiž pizzu, která se v tom mžiku oka ještě tyčila v komínku papundeklových krabic na sedadle vedle něj, ovšem tu už nikdy nedoručil. Dělat se nedalo vůbec nic, jen mimoděk zatnout všechny svaly v těle a čekat na ránu, čas se natáhl, o zlomek nekonečné vteřiny později přišel ohlušující náraz, který mě vymrštil, a já to napálil levým ramenem do okna a hlavou do vypolstrované střechy staré chevy, někde naproti místu, kde se na fotografii třpytí odražené světlo blesku.

Bouračka zároveň hodila celé auto o pruh dál, tam na rohu naštěstí nikdo neparkoval, přední kolo brnklo o obrubník, chevy udělala hodiny a skončila na trávníku vedle silnice, otočená do protisměru. Tím pádem jsem koukal přímo na starý station wagon, který do mě naboural. Osmiválcová kára s dlouhým ložním prostorem byla na rozvážení pizzy zbytečně těžká, v té se klidně mohly rozvážet rakve. Po chvíli z ní vylezl kluk v mém věku. Vypadal vykuleně, ale jak mě předkem napálil čistě a přímo, tak se ani jemu, ani jeho beranidlu skoro nic nestalo. Zato moje stará chevy vypadala na odpis. Po nárazu do obrubníku z ní viselo levé přední kolo v podivném úhlu, celá pravá strana byla promáčknutá a motor nechtěl startovat.

Na jiné auto naše rodina neměla, a tak se mi domů volat nechtělo. Raději jsem od paní z rohového domu zavolal kamarádovi Maulemu, jestli by pro mě nepřijel. Pupkatý policista se přihnal se zapnutou sirénou i majáčky na střeše. Byl to starší chlápek a na očích měl zrcadlovky proti slunci, ačkoliv bylo pod mrakem a rychle se smrákalo, prostě klasický cicerský fízl, což nevěstilo nic dobrého. Modré majáčky ani nevypnul, sivé paprsky rotovaly křižovatkou a dodávaly scéně televizní rozměr. Fízl zběžně omrkl vektor bouračky, nasál vůni pizzy z hromady mastných krabic a vyzval mě, ať si sednu na zadní sedadlo jeho auta. Myslel jsem, že si sedne za volant a začne se mě vyptávat, jak se to celé přihodilo, ale on mě v autě jenom zvenku zamknul a šel zpátky na roh, kde se přátelsky vybavoval s pizzamanem, dokud nepřijel jeho boss.

Majitel pizzerie v červené zástěře si s policajtem třásl rukou dlouho a srdečně, jistě ho zval, ať se občas staví u něj v restauraci, že pro strážce veřejného pořádku je tam pizza pozorností podniku. Když se fízl vzápětí vrátil do auta, nepochybně už měl novou kantýnu, protože mi rovnou začal psát pokutu. Tím pádem jsem byl bouračkou vinen já a bylo na mně, abych u soudu prokázal svou nevinu. Mé remcání ho vůbec nezajímalo, prostě mi vrazil pokutový lístek, odemkl zadní dveře a gestem mi přikázal, ať koukám vypadnout, dokud má ještě dobrou náladu.

Kamarád Vladimír Maule nebydlel daleko, ale než na křižovatku dorazil, tak se úplně setmělo. Maule si později začal na navštívenky tisknout předponu „van“, ovšem to bylo až po letech, když se stal režisérem reklam a leteckým kameramanem s vlastním letadlem, ale v té době fotografii teprve studoval a všude s sebou nosil foťák s bleskem. Zároveň patřil ke skupině mladých emigrantů, která jezdila „rallye“ po Chicagu a jeho předměstích, což znamenalo, že jsme občas po nocích závodili, tu a tam se vybourali a většinou řídili jako naprostí magoři. Bylo to v kontextu chicagských „rallye“, když si mě Maule postavil k odepsanému autu a vyhecoval k póze, kterou zachytil ve stylu Weegeeho. Zakřičel na mě „Good job!“ a já se neubránil hrdému úsměvu. Ani jeden z nás v tu chvíli netušil, že právě zachytil první záškub proměny básníka v prozaika.

......................