Ukázka:

Kapitola první 1

„Toto je výčet rodopisu Adamova: … byl pak Adam ve stu a třidcíti letech, když zplodil syna ku podobenství svému a k obrazu svému a nazval jméno jeho Set… Set pak byl ve stu a pěti letech, když zplodil Enosa…“ Právě tak by chtěl leckdo z nich vidět letopis své minulosti – jako vznešenou biblickou báj, legendu o patriarších. Avšak patriarchy je kvůli stručnosti třeba obětovat a začít takhle: Byla to generace žijící nějakých třicet let před revolucí. Byla to města na pravém břehu Dněpru, daleko od Jordánu a patriarchů, daleko dokonce od Dněpru, rozkládající se v hloubi černozemní, zeleně kadeřavé Ukrajiny…

Stařešinovi „domu“, Michoelu Levinovi, synu reb Gavriela, je asi pětašedesát let. Synu Penkovi, nejmladší ratolesti „domu“, je takových sedm. Stařešinu „domu“ lidé i v jeho nepřítomnosti, i mezi nejbližšími, i v celém okolí titulují „reb Michoel“. Označení „reb“ je daní úcty k bohatství, rabínské učenosti, rozumu a umění žít (kde je to možné, hamižně schraňovat i kopějku, ale při vhodné příležitosti jich zase sto štědře rozdat). Stařešina „domu“ má vousy dlouhé, ale docela všední, tmavé a prokvetlé šedinou, jako chuďas. A jeho tvář, stařecky zarudlá, jakoby ožehnutá sluncem, si uchovává výraz slavnostní, sváteční. A je celá pokrytá drobnými vrásečkami. Ty vrásky se klikatí po stranách strmého nosu s hrbolkem, pokrytého ještě tmavším opálením, a paprskovitě se rozbíhají kolem lesklých tmavošedých zpytavých očí. Zbrázďují obličej, rozlézají se po něm, znovu se scházejí a kladou na podobu hlavy „domu“ otisk hořkosti, zejména na jeho vysoké vypouklé čelo, na kterém jako by bylo neviditelně načrtnuto: „… Nechápu… z příkazů svatých knih jsem nikdy neslevoval. I ten život jako by se mi vydařil. A přece jsem s něčím nespokojen a není míru v mé duši…“ Tento výraz jeho tvář nikdy neopouští. Zvlášť zřetelně se v ní zračí v horké letní dny, když se stařešina „domu“ ve své kanceláři dívá přes tuze laciné brýle a diktuje zřízenci, pokladníku Mojšemu, dopisy napůl obchodní a napůl přátelské, plné hlubokomyslné rabínské učenosti. Diktuje zvolna, beze spěchu, těžkopádným prastarým jazykem, jako by potřebná slova doloval ze starobylých hrobek. Aniž změní výraz v obličeji, přestane zničehonic diktovat a odejde do vedle se nalézající prostorné jídelny. Tam se ten pětašedesátiletý stařec zeptá sedmiletého drobečka Penka:

„Vysvětli mi, milánku, co že tě najednou popadlo takové veselí? Od samého rána řádíš, řveš, poskakuješ. Pověz mi, prosím, o co jde? Taky bych se rád rozveselil.“ Penek (zdrobnělina z Pinchos) nosí jméno svého ctihodného a spořádaného děda. Sám je ovšem nezdara, nehezky se šklebící dareba s věčně nepokojnýma rukama a rozchlípenými rty, tak trochu připomínajícími prasečí ňufáček. To nejednou tvrdila jeho vlastní bohabojná matinka (která je už několik měsíců pryč z domova). Ta všechny ujišťuje: „Nenávidím ho jako macecha, dokonce ještě víc. Jen se na něho podívejte – vždyť to není pusa, to je skoro rypák… Když jsem ho čekala, moc jsem se koukala na správce Lejzera. Taková pohroma! Má Lejzerovy pysky...Penek má různé přídomky: „Zmetek“, „Ťulpas“ nebo „Mordche“ (jméno místního blázna). Při pohledu na vztažené, tázavé otcovy ruce Penek v rozpacích ztuhne. V chladné zešeřelé místnosti ještě před chvílí zuřivě rajtoval na převržených židlích a štokrlatech. V prvním okamžiku se ho zmocní lítost, když vidí otcovu tvář, zkroucenou šklebem nechápavosti. Otcovým truchlivým očím je cizí byť i jen prchavé veselí, nikdy nepřišel na to, jak radostně vyvádět, hopsat a převracet vše dnem vzhůru. Penek by ho nejradši chytil za ruce, pustil se do tance a roztočil se s ním jako káča, aby ho nakazil svou radostí. Hned se ale zarazí a ztichne, když se v jídelně objeví cizí člověk; v bílých punčochách a lehké obuvi, s rukama zkříženýma vysoko na prsou do pokoje nehlučně vešel Ješue Frejdes.

Ješue je nestárnoucí člověk, doslova jakoby opletený šedou pavučinou nezdarů a neštěstí. Každou chvíli mu umírají děti a příbuzní, umírají často a v jakémkoli věku. Slavnostně se producíruje na jejich pohřbech, vypravuje je na poslední cestu, sám je spouští do hrobu, to vše vykonává důstojně, bez jediné slzičky v očích. Jeho dům nejednou hořel. A on se přesto usmívá každým koutkem obličeje: mírně se uculuje šedivějící plnovous, pousmání zadržují rozechvělé rty, zablýskl se úsměšek v očích napůl překrytých víčky, svraštil se v zakřenění tabákem promořený nos a zdá se, že i ta jarmulka na hlavě si z kohosi zlomyslně utahuje. Když se mu podaří vymámit z Michoela Levina třírublovku, pokaždé huhlá: „Mně je lhostejné, z čích rukou mi Nejvyšší dopřává chleba, jestli z tvých nebo z gójských1  – není to jedno? A oč jsi ty lepší než gój?“ Když teď projde jídelnou a spiklenecky na Michoela mrkne, posměšně bručí: „Přestaň! Co ses do toho kloučka tak pustil? Je mu sedm let, tobě pětašedesát. To je mi pěkné. Ty se od něho chceš naučit veselí! V životě se nenaučíš, ty trumpeto jeden!“ A jakoby jen mimochodem zmizí ve dveřích. Stařešina „domu“ jako by jeho slova ani neslyšel. Dál chlapce peskuje: „Co z tebe bude, Penku? Zamysli se, vždyť tě vlastní matka nemá ráda!“

Matčina tvář vyvstává před Penkem jakoby v mlze. Hoch si vzpomíná, jak seděla v jídelně na kanapi a naříkala si: „Jen se podívejte! Vždyť on nemá pusu, ale skoro rypák… Proč jsem ho jen porodila?!“ „Penku,“ stýská si otec, „Lea a Cirel tě nenávidí…“ To je pro Penka novina. Lea a Cirel jsou jeho starší sestry od jiné matky. Dávno se provdaly a žijí také tady ve štetlu, ale odcizeně od otcovy rodiny, jako vzdálené příbuzné. „Penku,“ dotírá neodbytně otec, „Folik a Bluma tě nenávidí…“ Penek má vztek; Folikovi a Blumě se doma říká „děti“. Letos v létě je zase odeslali na Liman, zatímco on se souží tady. Vzpomíná si, jak ho před odjezdem popichovali: „Nestýskej si, piš dopisy!“ „Penku,“ praví k němu káravě otec, „představ si, že tě začne nenávidět i otec. Tvůj otec umře. Popřemýšlej, co se s tebou pak stane.“ A tu se podívá na nástěnné hodiny, obrovské, s těžkým, loudavě líným kyvadlem, a náhle se rozpomene: „Půl čtvrté!“ Je bez sebe. „Hele, mladá,“ křičí navztekaně a míří ke kuchyni, „jak že se to jmenuješ? Proč je kluk doma? Touhle dobou má být v chederu. Dostala jsi přece pokyn, abys na to dohlédla!“ Žena, kterou volá z kuchyně, se jmenuje Šejndl. Zde se jí navíc říká Šejndl Třetí, jinak také Šejndl Dlouhánka, aby si ji ve svátky, kdy se sjedou všechny děti, nepletli s Michoelovou oblíbenou dcerou Šejndl První (jinak také Šejndl Důležitou) nebo se snachou Šejndl Druhou (neboli Šejndl Malou). Od té doby, co si paní domu odjela do zahraničí léčit játra, pocinkává v domě Šejndl Dlouhánka svazky klíčů, vydává kuchařce maso na oběd, vyrovnává účty s hokynářem, řezníkem a krupařem, vyměňuje každý pátek ložní prádlo na postelích a naškrobené ubrusy na stolech, dohlíží na kuchařku Bunju, ruskou dívku Frosju, kočího Jankla, vrátného Jana a na malého Penka – toho v domě také počítají spíše do kuchyňského personálu než mezi příslušníky rodiny.

Šejndl Dlouhánka je dcera místního knihvazače. Je mladá a zatraceně paličatá. Nedávno se hned po oddavkách rozvedla s manželem. Vášnivě, skoro s náboženským zanícením se hrouží do četby dobrodružných románů (každou sobotu si je vyměňuje u Codeka knihonoše). Šejndl Dlouhánka je zamilovaná do Zuse Dovida. To je mladý pekařský dělník, který má stejně připlácnutý plochý nos jako ona. Tenhle bývalý pomocník melameda2 se stejně jako ona rozvedl s manželkou hned po svatbě, podobně jako ona vášnivě rád čte poutavé knížky, dělá preclíkáře u místního pekaře, a zatímco celé dny prostojí u žhnoucí pece, neúnavně si prozpěvuje lidové písničky: Rádlo je štěstím, požehnáním pluh… nebo: Na zápraží vyjdu, rozhlédnu se tam. Půlnoc, měsíc září na nebi.

Jen co Šejndl Dlouhánka uslyší, že ji volá sám šéf, ihned se objeví, brunátně rudá leknutím. Tváře jí hoří, bledý má jen nos – ten je spláclý, ale zarputile vzpurný, téměř hrdý. Když spatří pána, své planoucí oči pokorně sklopí. Odpřisáhla by, že ta příhoda s Penkem ji odrovnala, namouduši odrovnala! Hlas má nakřáplý. „Jestli byl Penek dneska v chederu? Jistěže byl. Předváděl dneska klukům kouzlo s višňovou peckou. Jednu pecku si nepozorovaně strčil do ucha a druhou držel před nimi: ‚Tuhle pecku spolknu a hned si ji vytáhnu z ucha!‘ Tak si asi půl hodiny hrál na kouzelníka, až mu jedna pecka uvízla hluboko v uchu. Dověděl se o tom učitel a začal pecku vydloubávat vlásenkou. Dlouho se v uchu šťoural a zatlačil ji ještě hlouběji… Jeden kluk zavolal mě. Utíkám, popadnu dítě – a rovnou k felčarovi. Ten hocha týral nejméně hodinu, vrtěl s ním s chudáčkem hned sem a hned tam…“ „Kdo vrtěl? Proč vrtěl?“ Pán má ve tváři zármutek. Dál už poslouchat nedokáže a mává rukama: „No a tu pecku jste mu vyndali? Mluv srozumitelně. Vyndali? No tak! Co drnčíš, ty strako? K čemu mi je znát podrobnosti?“ A jako by se obával, že ho někdo bude zaměstnávat stejnými pitomostmi, odejde znovu do kanceláře. Tam ho očekávají pokladník Mojše a Ješue Frejdes. „Tak, tak…“ osloví pokladníka. „U čeho jsme zůstali v tom dopise?“

Zvolna a důležitě se kývá těžké měděné kyvadlo v jídelně a každým máchnutím jako by stvrzovalo hospodářova slova. Penek sedí obkročmo na převrácené židli. Z kanceláře slabě doléhá hlas pokladníka Mojšeho. Ten ochable a nezněle opakuje poslední řádky dopisu: „V jakých případech lze započítat dobročinné skutky almužny a pomoci bližnímu? Pokud vycházejí z podnětu rozumu. Když člověka marnivá pýcha srdce uvede na stezku zlých záměrů, avšak on zápolením svého rozumu přemůže neřestného ducha srdce… a koná dobro…“ „Přemůže neřestného ducha srdce… a koná dobro,“ opakuje v zadumání Michoel Levin. Takováto bohoslovecká poselství si už třetí měsíc vyměňuje s Jojnisonem, nájemcem verchněpolského cukrovaru, vyzbrojeným stejnou hlubokomyslnou rabínskou učeností. Až na konci dopisu přijde na řadu drobná zmínka o osmi tisících kubíků dříví, které Levin potřebuje co nejrychleji rozprodat, aby k určenému datu vyčistil les (ve smlouvě se statkářem se praví: „Jestliže kupec Levin nevyveze zpracované dříví v dohodnutém termínu, pak vše, co zůstane v lese, propadne ve prospěch prodávajícího.“). „A co se týče osmi tisíc kubíků dřeva,“ bude připsáno na konci listu docela maličkými písmeny, „mám v úmyslu si je zatím podržet a neprodávat. Nicméně když mi někdo nabídne vyhovující cenu, jsem připraven o té otázce pouvažovat…“

Na to mu starý Jojnison odpoví ještě delším hlubokomyslným poselstvím plným zbožného klidu, jako kdyby ani neměl od samého počátku léta na mušce těch osm tisíc sáhů dříví, bez kterých nedokáže se zahájením sezóny uvést svůj závod do chodu. „A co se týče osmi tisíc kubíků dříví,“ připíše ještě malinkatějšími písmenky na konci dlouhatánského teologického pojednání, „tak v současné době nemám v úmyslu se zásobovat dřívím. Pokud ovšem bude někdo teď spěšně dřevo prodávat a spokojí se s rozumnou cenou, jsem ochoten o té otázce popřemýšlet…“ „Neboť,“ diktuje Michoel Levin pokladníkovi, „jestliže někdo koná dobro puzen pouze rozmary srdce, a nikoli rozhodnými pohnutkami nepodjatého rozumu, pak čím se liší člověk od nerozumného zvířete, ježto i nerozumné zvíře se rovněž řídí toliko spády svého srdce…“ „Ach, Michoeli, Michoeli!“ To se probudil Ješue Frejdes. Upadl předtím do dřímoty, když si přičapl v koutku kanceláře. Jeho málo zajímá závěrečná, droboulince napsaná část dopisu, protože věci obchodní jsou mu naprosto lhostejné. Základní je pro něho chyba, a přitom úmyslná, ve výkladu bohosloveckých textů. „Ty, Michoeli, dbáš na vlastní výhodu? Zapomínáš ale, že je tu ještě druhá strana!“ A s navyklou zpěvností badatele v talmudu se pustí do rozboru: „Jelikož pokud ty, Michoel Levin, prokážeš dobro třeba mně, Ješuemu, tak si jedna strana a já druhá strana. A mně, Ješuemu, který tvou pomoc potřebuje, je dočista jedno, jestli vyplývá z pohnutek rozumu nebo z rozmaru srdce… Počkej, počkej, ještě jsem neskončil. To zaprvé. Zadruhé, hned ti to dokážu černé na bílém… Jsi bohatý a konáš dobro, ať chceš nebo ne, co na tom koneckonců záleží? Copak jde o tebe? Jde o dobro!“ Teď začnou spory. Z objemné skříně vytáhnou hromadu starobylých teologických knih a ty se otevřené octnou navršené na stole. Rozhádaní se budou snažit jeden druhého překřičet, dokud nenastane soumrak, dokud se neznaví a Ješue s hořkým pousmáním neuzavře: „Máš pravdu? No ovšem! Všichni s naditou prkenicí věří, že pravdu mají oni…“

Nato Penek uslyší, jak pokladník Mojše a Ješue Frejdes, když vycházejí z kanceláře, polohlasem rozprávějí. Pokladník skleslým tónem smířlivě zakončí: „Rozumu má habaděj. Hlavu, to se musí nechat, má velkou! Jenom má mouchy… a přitom je tvrdohlavý. Všichni boháči jsou tvrdohlaví.“ Penek si taky myslí: otec má „velkou hlavu“. Na Nový rok a Jom kipur se ti, kdo se modlí v synagoze, neodtrhují od modlitebních knížek, jen otec, zabalený i s hlavou do talesu3 , obrácen tváří ke zdi, celý den zpaměti šeptá sáhodlouhé sváteční modlitby. Nic by Penek nenamítl ani proti pokladníkovu názoru, že otec má své mouchy. Například ho často poučuje: „Člověk nemá propadat zahálce… Člověku se patří vždycky něco dělat.“ Hned ale Penka hubuje: „Co to vyvádíš s rukama? Drž ruce klidně! Nemávej jimi!“ Jak může člověk něco dělat, když nesmí pohnout rukama? Spory v kanceláři se teprve rozhořívají. Protáhnou se nadlouho. Penek se otravuje. Zapomněl na otcovo poučování, zapomněl, že ho všichni nenávidí. Náhle se rozpomene na pražící slunce venku a zachvěje se neklidem, který se ho naráz zmocní. Nezkrotná radost ze slunečného dne, nenasytná zvědavost na dvě hlavní ulice městečka, co mají mezi sebou tržiště, na jednom konci pahorek a na druhém říčku, a nesčetné domky v postranních uličkách, zaplavených roztaveným zlatem planoucího slunce – to vše ho nutí utrhnout se z místa. Nepamatuje si, jak vyrazil z domu, jestli dveřmi nebo oknem.

V okamžení se přenesl přes plot. U bílého domu se zelenou plochou střechou a hnědými okenicemi šumí vysoké staré akáty. Zdá se, že jsou zajedno s otcem, že šeptají: „Chytni se za nos, Penku… Co z tebe bude?“ Penek šelestění stromů neslyší. Běží stále kupředu a kupředu, a čím více slábne šepot akátů, tím silnější je radost v prsou. Znenadání se zklamaně zastaví – nemůže poznat ulici. „Co se to stalo?“ Rozhlíží se kolem sebe. Jako by se nestalo nic, jenomže městečko se dnes tuze podobá otci, je zrovna tak staré, prastaré. Je půst tamuz a všechny ulice mají velkopostní tvářnost. V tento letně dlouhý den se trhovci a celý štetl postí. Všichni městští obchodníci si přejí vstoupit do letopisných pověstí, chtějí, aby se o nich skládaly legendy jako o patriarších: „I zplodil… Adam syna… a nazval jméno jeho…“

.................

překlad MIlan Dvořák