Ve svých dopisech mu pouze předkládám své myšlenky, naděje a obavy, podněty i otázky; dělím se s ním i o myšlenky ze svých přednášek, článků a knih. Jsem však v pozici žáka, on učí mne – jak svými otázkami, které mi posílá v oněch vzácných chvílích na prahu snu a bdění, tak i tím, že při psaní vnímám jeho pozorné naslouchání. Mé myšlenky zrají v našem imaginárním dialogu. Nemusím tím zatěžovat vatikánskou poštu.

Ukázka z Prvního dopisu:

Vnější institucionální struktury mají sloužit jako ochranné hradby životu, který se odehrává uvnitř; v hradbách však musí být otevřené brány k oboustranné komunikaci. Sociologicky řečeno, systém církve si musí uchovat schopnost tvořivé interakce s ostatními systémy ve společnosti, jinak degeneruje. Když se instituce, které byly příliš uzavřenými hradbami, hroutí, život se z nich rozlévá a hledá si nové vnější výrazy. To už se v dějinách církve několikrát stalo a děje se to znovu právě dnes.

V některých případech ony vnější hradby padly proto, že byly pouze zdmi pustého domu; některé podoby církve byly vnitřně vyprázdněné, to vnější bylo pouze kulisami jako Potěmkinovy vesnice, jen předstíraly život, který v nich nebyl. V jiných případech byl vnitřní život určitých společenství víry velmi dynamický a musel se z těch zastaralých a příliš úzkých vnějších struktur osvobodit. V každém případě by snahy o reformu měly začít střízlivou diagnózou duchovní vitality různých prostředí v církvi.

Stále opakuji, že by bylo osudovou chybou zaměřit se pouze na institucionální reformu. Nové víno potřebuje nové měchy, ale ani ty nejkvalitnější měchy samy o sobě žádné víno neposkytnou. Mám někdy pocit, milý papeži Rafaeli, že jsme se v naší církvi příliš zaměřili na ty měchy, na vnější, institucionální stránku církve, a že se to týká jak tradicionalistů, tak progresistů: jedni vydávají mnoho energie na to, aby ji udrželi v nezměněném stavu, druzí na to, aby ji změnili.

Domnívám se, že pozitivní změna musí začít obnovou obsahu a pak teprve může dojít k obnově formy. Připouštím však, že v případě církve není jednoduché rozlišit formu a obsah. Mnohé z toho, co bylo považováno za obsah, za jádro – a proto to bylo pokládáno za nedotknutelné a nezměnitelné –, se nám dnes jeví spíše jako forma vyjadřující skutečné jádro. To leží mnohem hlouběji. Mnohé věroučné definice, liturgické formy, kánony církevního práva a institucionální struktury byly zaměňovány za to, co měly vyjadřovat. Pokud se absolutizovaly, stávaly se spíše modlami než ikonami, spíše překážkami než pomocí na cestě k „jádru věci“. Přestaly plnit svou služebnou roli, totiž poukazovat nad sebe a za sebe.

Tím jádrem je sám Boží život, vlévající se do lidských dějin. Podstatou církve je děj, proces – pokračování tajemství vtělení, smrti a vzkříšení Krista. Přemýšlíme-li teologicky o církvi, nemůžeme ony dvě stránky jejího života – Boží život, tajemnou přítomnost Krista a onu viditelnou, institucionální a v dějinách se proměňující podobu – od sebe oddělit ani nemůžeme jednu zaměnit za druhou. Proud Božího života vždy přesahuje kapacitu oněch lidských struktur i lidského pochopení. Jde o nevyčerpatelné tajemství, které stále umožňuje další hledání, hlubší pochopení. Ano, i ony struktury jsou důsledkem Vtělení, Božího vstupu do lidské přirozenosti, do lidských dějin, do lidské společnosti.

Tyto struktury patří k procesu Vtělení, mají účast na tomto tajemství, ale zároveň jsou povolány k účasti na velikonočním ději smrti a vzkříšení – procesu proměny. Má-li být dějinná cesta církve následováním Krista, pak se církev nesmí vyhýbat kříži a smrti; mnohé v ní musí umírat, aby mohla být svědkyní Vzkříšení – a Vzkříšení přece není pouhá resuscitace, návrat zpět, nýbrž proměna.

Obnovná hnutí v církvi je třeba posuzovat podle toho, nakolik přispívají k tomu, aby vše, co je v církvi lidské, bylo stále více otevřeno této proměňující dynamice Boží přítomnosti. Ježíš ve svém známém podobenství hovoří o zrnu, které musí odumřít, aby přineslo užitek. Platí toto podobenství také o dějinných proměnách křesťanství? Jestliže ano, pak možná to, co mnozí s obavami sledují a vykládají si jako zánik křesťanství, je jen ono nezbytné odumření zrna. Někdy mám pocit, že tomuto odumírání zrna věnujeme příliš mnoho pozornosti. Možná nám pak uniká, že někde, kde to třeba vůbec nečekáme, už raší onen „mnohý užitek“. Milý papeži Rafaeli, to jsou otázky, které mne budí ze snu. Jsem rád, že je Vám mohu předložit.