Ukázky:

Váchánský koridor představuje přirozený předěl mezi pohořími Pamír a Hindúkuš. Údolím protéká řeka Pjandž, která vzniká spojením řek Pamir-darja a Vachan-darja, na počátku toku nazývané Vachčir. Pjandž dále tvoří několikasetkilometrovou hranici Tádžikistánu a Afghánistánu a krátce předtím, než se stane hranicí Afghánistánu a Uzbekistánu je veletok nazýván Amu-darja, ve starověku proslulá řeka Oxus. Jak si správně povšiml už Munshi (který coby pobočník britského majora Johna Biddulpha podal na základě pobytu v letech 1879–80 první ucelenou zprávu etnogra ckého charakteru o Vácháncích), na obou březích Pjandže je dostatek relativně rovné plochy poskytující dostatek prostoru pro obdělávání orné půdy a sporadické pastviny pro hospodářská zvířata. Povodí Pjandže i Vachan-darji je tvořeno množstvím horských řek a potoků, tekoucí z postranních údolí, díky nimž první osídlenci mohli provozovat intenzivní zavlažování svých sídel, která na úpatí velehor nejpozději před 2 300 lety zakládali.

.............

V průběhu 19. století se oblast Váchánu dostala mezi mlýnské kameny britského impéria a carského Ruska. Obě mocnosti měly z geopolitických a strategických důvodů zájem na vliv ve Střední Asii a mj. ovládnutí území současného Afghánistánu. Tento vleklý souboj je v historii známý jako Velká hra. Britové fatálně pohořeli v obou anglo-afghánských válkách v letech 1839–1842 a 1878–1881 a ani Rusům se nepovedlo diplomatickou cestou podrobit si afghánského emíra. Jedním z výsledků bylo tzv. Pamírské rozhraničení, v jehož rámci bylo roku 1893 tzv. Durandovou linií území Váchánu rozděleno vedví: vesnice na pravém břehu Pjandže spadly pod sféru vlivu bucharského emíra, který byl vazalem ruského cara, a vesnice na levém břehu se staly součástí Afghánistánu a od té doby jsou značně izolovány od okolního světa.

.............

Technická výbava vodních elektráren je garantována na 60 let a jejich správa závisí na lidech z vesnice. V praxi vypadá zpravidla tak, že je v každé vesnici vybrán správce elektrárny, který se stará o to, aby v zimě nezamrzla voda, opravuje techniku, elektrické vedení atd. Za svoji službu je měsíčně placen polovinou částky, která je vybrána od obyvatel vesnice. Druhá polovina je ukládána ve fondu oprav, který je rezervoárem pro případné nákladnější investice. Každá rodina, potažmo každá domácnost za elektřinu měsíčně platí vesměs symbolickou sumu, tj. okolo 100–150 afghání (v létě 2023 byl 1 USD ekvivalentní k 80 afghání). Často se stává, že ti nejchudší nemají každý měsíc potřebnou částku, což v zásadě není problém, protože dluh doplatí později. Jestliže je někdo ve svízelné finanční situaci dlouhodobě, není od zdroje elektřiny odpojen, ale dlužnou částku zaplatí buď movitější příbuzný ze širší rodiny, případně bývá dluh odpuštěn. Tato reciprocita vychází z tradiční instituce kirijar, o které bude ještě řeč v dalších kapitolách. Jak je zřejmé z fotografi í, elektrické vedení není příliš sofistikované a o bezpečnosti též nelze hovořit, nicméně během poslední dekády tento fenomén Vácháncům zpříjemňuje život ve více ohledech. Po západu slunce nejsou odkázáni na tradiční svítilny, ale mohou se pohodlněji věnovat domácím pracím, četbě atd.