Na okraj Dnů plných usínání

Poezie Jakuba Řeháka nepotřebuje komentář. Promlouvá zřetelně, souvisle, bez protimluvů, neplýtvá slovy a nepracuje se šiframi či hermetickými symboly. Nejen to: rezignuje i na metaforu, na analogický přepis reality, legitimní básnický prostředek, jenž je tou nejstarší lyrickou řečí.

Pokud jsou i Řehákovy verše často sekvencemi obrazů, nikdy nejde o transpozici výseků reality do imaginárního bezčasí. Věci jsou pojmenovávány přímo, byť takovým způsobem, že v sobě nesou překvapivě bohatý sémantický potenciál. V zásadě platí, že Řehák nezpochybňuje dohodnuté významy slov, nežádá od nás, abychom za jeho slovy hledali jiné významy. Řehákova poezie je zkrátka srozumitelná, alespoň v té míře, jak je to poezii dovoleno. Neboť jak řekl Eugenio Montale, „nikdo by nepsal verše, kdyby problémem poezie bylo srozumitelně něco sdělit“, a to proto, že vlastním „problémem poezie je sdělit ono quid, k němuž slova sama o sobě nedospívají“.

Lze se tedy ptát, v čem záleží „quid“ Řehákových veršů, čím oslovují a často fascinují toho, kdo do nich vstoupí.

Především hovoří o světě, který známe. Jejich nejsilnější kvalitou je konkrétnost pohledu, nikdy neochabující zájem o smyslovou předmětnost věcí. To, co je přítomno na scéně našich životů, je v Řehákových verších vždy viditelné, slyšitelné, hmatatelné, nějak to voní a nějak chutná. Vynořuje se tak před námi „tajná červeň starého zrušeného kurtu, / chvíle, kdy vítr sune po chodníku / o zmačkanou plechovku“ a z vnitřních bloků domů cítíme po dešti „pach / prošlého pracího prášku“ (Pojmy); nebo jsme svědky toho, jak „svět skončil v oprýskaném dni / plastové labutě stoupaly do zlaté výšky / do tajné poutě zakousla se rez / liány stromů prorostly do želez / zborcené horské dráhy“ (Život s Vyrážkou).

V Řehákově případě však nejde pouze o zostřenou vnímavost a smysl pro detail. Pronikavá kontemplace věcí tu není signálem odstupu a nezúčastněného diváctví, právě naopak. Řehák permanentně hledá bod dotyku s fyzickými kvalitami onoho předmětného světa, o němž vypovídá, neboť právě ony promlouvají o něčem podstatném: „Ach, jít zase podél rozpadajících se zdí večera, / až za starou neurologii. Zahlédnout keře v usínajících / parcích plných hlíny!“ (Politická příslušnost); „Teď jsem zabočil jinou ulicí (schody mi hrnou / k nosu svůj plesnivý chleba)“ (The Desire To See Darina).

„Ne-já“ – přírodní výjevy, městské scenérie – je silnější než „já“: je to neustálý příval smyslových dat, je to film, jenž stále běží. Naše já je naopak diskontinuitní a vratké: není lehké žít vlastní život. Nabýváme na konzistenci právě v té míře, v jaké dokážeme participovat na životě, který nás obklopuje, v jaké se jím necháme prostoupit: „Město / se rozsvěcelo v ústech, studený vítr lízal kůži“ (Historky pro Gregoryho); „Víčka mi sjíždějí dolů. Jsou to rolety. / Polykám elektřinu, inkoustová čerň / mi prská mezi zuby“ (Noci za klikou); „Ženské koleno táhne pozdní slunce / do své pokožky“ (Báseň pro Milana Kocha); „Klopýtám / a světla se proměňují v chtivé rohlíky. Nesu víno / a do očí mi crčí déšť a ohavný hmyz. Stává / se ze mne kosterní soustava kůže, textilu a olověné / vody, padající z nebe nad tramvajovými / točnami“ (Rainy season); „Jdu a sprchuji se štiplavým vzduchem, bytuji / v ulicích. // Cítil jsem, že tma svou vlhkou černí / podobá se vnitřku úst, že déšť na jazyku / chutná jako přízrak soli a smyje ze mne / všechno, co je třeba smýt“ (Pozdrav (Noci za úplňku)).

Právě tato sounáležitost s přírodními peripetiemi zakresluje prostor Řehákovy poezie. Je naším posledním útočištěm: je nám oporou i tehdy, když se životu nedostává podnětů: „Chybí-li dobrodružství, alespoň se ve zdech / chvěje déšť. / Tak postáváme“ (Dny plné usínání). Kumulací fenoménů se ustavuje materiální svět – ten viditelný, slyšitelný a hmatatelný –, svět, s nímž i my jsme spojeni svou tělesností, neboť „život odpovídá jen skrze tělo“. Naše tělo je sice nemocné a bolestné, ale jen díky této vazbě žijeme „malý čas existence ve velkém čase bytí“ a občas dokážeme promítnout své životy na vesmírné plátno: „Ještě si pamatuju na její pihovatou tvář / a bílé klipsy-náušnice, / ale teď jen sedím a čekám, / až přes rovník přežene se den“ (Panika z Přípotoční ulice). Podobně jako u Petra Halmaye občas i Řehákovými verši probleskne kosmická epifanie: na okamžik se mikrokosmos existence a makrokosmos bytí může prostoupit, neboť „jsme jenom obrácený vesmír“ (Pozdrav (Noci za úplňku)).

Čas Řehákových básní je dnešním časem. Ale součástí dneška je i naše minulost, to, o čem nás zpravuje naše paměť. Na Řehákovy evokace bezpečně přiléhá bergsonovská definice paměti jakožto minulosti, jež ukusuje z naší budoucnosti, a vytváří tak naši přítomnost: „Co je to za podivné kino? A jak jsme se tu / octli? / Film stále běží, mrtví se ozývají a šelestí / obleky“ (The Desire To See Darina). Evokace minulosti je sice přehlídkou marnosti – „zmizelo léto, zmrzly koktejly“ – ale tato marná minulost je plná konkrétních, barvitých věcí, jež se často vyznačují podivuhodně čistými obrysy: „Naše mládí bylo nekonečné jako bílá stupnice. Byli jsme až příliš zaměstnáni poleháváním na chodníku. Odráželi jsme se v zrcadle přenášeném muži ze sklenářství. Už ale nejsme v němém filmu, kde život je tak sypký a průzračný“ (Historky pro Gregoryho). Tato marná minulost je cenná, a to zvláště na pozadí našeho stárnutí – „postupného úbytku zářnosti našich těl“ (Historky pro Gregoryho) – a na pozadí stárnutí světa, jež je „zemí čekání“, „kde nikdo nikoho neposlouchá“ (Pro George Oppena v roce 2012).

Tyto poznámky samozřejmě nevyčerpávají velice komplexní charakter Řehákovy poezie, mohou však naznačit závažnost a rozpětí existenciální problematiky, jež je tu tematizována. Za pozornost by stálo ještě leccos: například otázka, kolik epických segmentů je vloženo do tkání těchto básní, do jaké míry je tu lyrický modus budován epickými prostředky. Zmiňme se

na závěr ještě o jejich formálních kvalitách.

Řehákovy verše mají až klasický řád: syntax a verš jsou v promyšlené korelaci, Řehák se vyhýbá přesahům, rytmické kadence – zpravidla daktylotrochejské – nejsou rozhodně náhodné, jsou naopak plodem rafinované technické elaborace. Závěrečné poznámky pak upozorňují na to, že tato poezie není privátním deníkem, ale jakožto dialog s jinými texty je součástí jisté literární tradice. To vše jsou signály, že Řehákovy básně se nesituuji na linii expresionistických výkřiků, ale že jsou především – v linii, na jejímž počátku stál Baudelaire – „uměleckými předměty“, plodem konstrukčního úsilí.

Jiří Pelán