11

Další den jsem šla tajně na sraz s Pasqualem Pelusem. Přiběhl celý udýchaný, v pracovním, zpocený, s bílými stříkanci od vápna všude možně. Cestou jsem mu vyprávěla o Donatovi a o Melině. Řekla jsem mu, že ty poslední události dokazují, že Melina není blázen, že Donato se do ní opravdu zamiloval a že ji pořád miluje. Ale zatímco jsem mluvila a zatímco mi Pasquale dával za pravdu a ukázal tak, že má pro milostné záležitosti smysl, uvědomila jsem si, že mě z toho posledního vývoje událostí i nadále zdaleka nejvíc rozpaluje skutečnost, že Donato Sarratore vydal knihu. Zaměstnanec Státních drah se stal autorem svazku, který by pan učitel Ferraro mohl mít klidně v knihovně a půjčovat ho. Takže, řekla jsem Pasqualovi, my všichni jsme poznali nikoli tuctového chlápka, slabocha, který se nechal komandovat od manželky Lidie, ale básníka. Takže před našima očima se zrodila jeho tragická láska a zažehla ji v něm osoba, kterou jsme moc dobře znali, tím myslím Melinu. Strašně jsem se rozohnila, srdce mi splašeně tlouklo. Jenže jsem si všimla, že na toto téma se mnou Pasquale nedokáže udržet krok, přitakával, jen aby mi neodporoval. A po chvíli taky začal hovor stáčet jinam, přešel k dotazům týkajícím se Lily: jaká byla ve škole, co si o ní myslím, jestli jsme velké kamarádky. Odpovídala jsem ochotně, bylo to poprvé, co se mě někdo vyptával na moje přátelství s Lilou, a celou cestu jsem o ní nadšeně vyprávěla. Taky jsem si poprvé uvědomila, když jsem musela hledat slova k tématu, pro které jsem je neměla

nachystaná, že mám tendenci shrnovat vztah mezi mnou a Lilou do přemrštěných a halasně pozitivních tvrzení.

   Když jsme dorazili k ševcově dílně, ještě jsme o tom mluvili. Fernando si šel domů zdřímnout, ale Lila s Rinem stáli vedle sebe se zamračenými obličeji, sklonění nad něčím, co si nevraživě prohlíželi, a jakmile nás uviděli za skleněnými dveřmi, všechno schovali. Předala jsem své přítelkyni dárky od pana učitele Ferrara, zatímco Pasquale si kamaráda dobíral, otevřel mu jeho odměnu pod nosem a říkal: „Až si ten příběh o mrtvejch Bruggách přečteš, řekneš mi, jestli se ti to líbilo, a já si ho kdyžtak přečtu taky.“ Moc se tomu spolu nasmáli a chvílemi si do ucha šeptali něco o Bruggách, určitě samé sprosťárny. V jedné chvíli jsem si ale všimla, že i když Pasquale žertoval s Rinem, vrhal kradmé pohledy po Lile. Proč se na ni tak díval, co hledal, co na ní viděl? Byly to dlouhé a intenzivní pohledy a ona si jich, jak se zdálo, ani nevšimla, zatímco – měla jsem ten dojem – ještě zřetelněji než já je registroval Rino, který krátce nato odtáhl Pasquala ven na ulici, to jako abychom neslyšely, co je podle nich na Bruggách tak zábavného, ale ve skutečnosti mu vadilo, jak se kamarád dívá na jeho sestru.

   Já šla s Lilou dozadu za dílnu a snažila jsem se vykoukat, co na ní upoutalo Pasqualovu pozornost. Připadalo mi, že je to pořád ta drobná dívenka, kost a kůže, bezkrevná, snad jen s výjimkou výraznějších očí a malého zvlnění hrudníku. Uložila knihy mezi ostatní, které vlastnila, mezi staré boty a jakési sešity s velice odřenými deskami. Prohodila jsem něco o Melinině šílení, ale hlavně jsem se na ni snažila přenést všechno své nadšení, protože konečně můžeme říct, že známe člověka, kterému právě vyšla kniha, Donata Sarratora. Pošeptala jsem jí italsky: „Jen si pomysli, jeho syn Nino s námi chodil do školy; jen si pomysli, celá Sarratorovic rodina možná zbohatne.“ Ona se skepticky pousmála.

   „Díky tomuhle?“ zeptala se. Natáhla ruku a ukázala mi Sarratorovu knihu.

   Dostala ji od Antonia, Melinina nejstaršího syna, který chtěl knihu navěky odstranit matce z očí a z dosahu. Vzala jsem ten svazeček a prohlédla si ho. Jmenoval se Důkazy z čistého nebe. Měl narudlou obálku s kresbou slunce zářícího na vrcholku nějaké hory. Bylo vzrušující číst přímo nad titulem Donato Sarratore. Otevřela jsem ho a přečetla jsem nahlas věnování psané perem: Pro Melinu, která živila můj zpěv. Donato. Neapol, 12. června 1958. Dojalo mě to, ucítila jsem mrazení vzadu na zátylku, u kořínků vlasů. Řekla jsem:

   „Nino bude mít krásnější auto, než mají Solarovi.“

   Ale Lila předvedla jeden z těch svých pronikavých pohledů a já viděla, že se jakoby propojila s knihou, kterou jsem držela v rukou.

   „Když se to stane, dozvíme se to,“ zabručela. „Zatím ty básně jen uškodily.“

   „Proč?“

   „Sarratore neměl odvahu přijít za Melinou osobně a místo sebe jí poslal knihu.“

   „A není to krásné?“

   „Kdoví. Melina na něj teď čeká, a jestli Sarratore nepřijde, bude trpět víc, než trpěla předtím.“

   Jak krásně mluvila. Dívala jsem se na její bělostnou pleť, hladkou, bez jediné trhlinky. Dívala jsem se na její rty, na křehký tvar uší. Ano, pomyslela jsem si, asi se mění, a nejenom fyzicky, i ve způsobu vyjadřování. Zdálo se mi – řečeno dnešními slovy –, že umí nejen věci dobře vyjádřit, ale že rozvíjí talent, který už jsem znala: ještě lépe, než když byla ještě holčička, dokázala faktům přirozeně dodat napínavý náboj; ve chvíli, kdy redukovala skutečnost na slova, posilovala ji, napouštěla ji energií. Ale také jsem si s potěšením uvědomila, že jakmile s tím začala, okamžitě jsem v sobě ucítila schopnost dělat to taky a zkusila jsem to a dařilo se mi to. Tohle – pomyslela jsem si spokojeně – mě odlišuje od Carmely i od všech ostatních: já dokážu vzplanout společně s ní, tady, přesně ve chvíli, kdy se mnou mluví. Měla tak krásné ruce, dělala tak krásná gesta, ty její pohledy.

   Ale zatímco Lila uvažovala o lásce, zatímco jsem o ní uvažovala i já, potěšení se zkalilo a přepadla mě ošklivá myšlenka. Rázem mi došlo, že jsem se spletla: Pasquale, zedník, komunista, vrahův syn, mě tam chtěl doprovodit ne kvůli mně, ale kvůli ní, aby měl příležitost ji vidět.

12

Když jsem na to myslela, nemohla jsem se chvíli ani nadechnout. Poté se oba mladíci vrátili, přerušili náš rozhovor a Pasquale se smíchem přiznal, že utekl ze staveniště a stavbyvedoucímu nic neřekl a že se musí okamžitě vrátit do práce. Všimla jsem si, že se znovu dlouze, intenzivně dívá na Lilu, skoro proti své vůli, snad aby ji upozornil: riskuju, že dostanu výpověď, jenom kvůli tobě. Místo toho řekl Rinovi:

   „V neděli jdeme všichni tancovat k Gigliole, půjde i Lenuccia, přijdete taky?“

   „Do neděle je daleko, ještě uvidíme,“ odpověděl Rino.

   Pasquale naposledy pohlédl na Lilu, která mu nevěnovala žádnou pozornost, a pak utekl pryč a ani se mě nezeptal, jestli nechci jít s ním.

   Cítila jsem se nepříjemně a znervózněla jsem. Začala jsem si prsty sahat na tváře zrovna v těch nejzanícenějších místech, uvědomila jsem si to a přikázala jsem si, že už to nesmím dělat. Zatímco Rino vytahoval zpod ponku věci, na nichž pracoval, než jsme přišli, a rozpačitě si je prohlížel, zkusila jsem s Lilou znovu zapříst hovor o knihách, o milostných příbězích. Nafoukly jsme Sarratora, Melinino milostné šílení a význam té knihy až k prasknutí. Co se bude dít dál? Jakou reakci rozpoutá nikoli četba těch veršů, ale předmět jako takový, skutečnost, že obálka, titul, jméno a příjmení znovu zažehly v srdci té ženy plamen? Mluvily jsme s takovým zápalem, že Rinovi najednou došla trpělivost a zakřičel na nás:

   „Nechcete toho nechat? Lilo, musíme se dát do práce, jinak se vrátí táta a pak už nic neuděláme.“

   Nechaly jsme toho. Podívala jsem se, na čem pracují, bylo to dřevěné ševcovské kopyto v sevření změti podešví, úzkých proužků kůže, kusů tlusté usně mezi hromadou nožů a šídel a železného nářadí všeho druhu. Lila mi řekla, že se s Rinem pokoušejí vyrobit cestovní pánské boty, a její bratr mě hned vzápětí pln úzkosti přinutil přísahat na hlavu mé sestry Elisy, že o tom nikomu nic neřeknu. Pracovali potají, aby to Fernando nevěděl, Rino si opatřil kůži a usně od jednoho kamaráda, který si vydělával na živobytí v koželužně v Ponte di Casanova. Věnovali zhotovení té boty tu pět minut, tu deset, protože neexistoval způsob, jak otce přesvědčit, aby jim pomohl, naopak, pokaždé když na to zavedli řeč, Fernando poslal Lilu domů a křičel, že už ji v dílně nechce ani vidět, a zároveň vyhrožoval Rinovi, že ho zabije, jelikož si v devatenácti letech usmyslel, proti pravidlům synovské úcty, že může být něco víc než on.

   Předstírala jsem o jejich tajný podnik zájem, ve skutečnosti mě to mrzelo. Třebaže mě do něj zasvětili tím, že si mě vybrali jako důvěrníka, pořád šlo o zkušenost, které jsem se mohla zúčastnit jenom jako svědek: Lila takhle vykoná něco velkého sama, já byla ze hry venku. Ale především, jak je možné, aby mě po našich intenzivních debatách o lásce a poezii doprovodila ke dveřím jako právě v téhle chvíli a připadalo jí mnohem zajímavější napětí kolem nějaké boty? Tak pěkně jsme si povídali o Sarratorovi a Melině. Když kývla směrem k té změti kůží a usní a náčiní, nemohla jsem uvěřit, že na rozdíl ode mě už v sobě dál necítí úzkost kvůli té ženě, co se souží pro lásku. Co mi bylo po botách? Měla jsem pořád kolem sebe, před očima, ta nejtajnější hnutí onoho porušeného slibu věrnosti, vášně, zpěvu, z něhož se stala kniha, a bylo to, jako bychom ona a já četly společně nějaký román, jako kdybychom viděly, tam vzadu za dílnou, a ne v neděli ve farním biografu, velice dramatický film. Takové mrhání city mě bolelo, protože jsem byla nucena odejít, protože ona dávala přednost dobrodružství s botami před našimi rozhovory, protože dokázala být nezávislá, zatímco já jsem ji potřebovala, protože v sobě ukrývala věci, ke kterým jsem neměla přístup, protože Pasquale, dospělý muž, žádný kluk, bude určitě vyhledávat další příležitosti, aby se na ni díval a naléhal na ni a snažil se ji přesvědčit, aby se s ním tajně zasnoubila a nechala se od něj líbat, osahávat, jak se říkalo, že se to dělá, když se člověk zasnoubí; zkrátka protože ona mě bude potřebovat pořád míň a míň.

   A tak abych zahnala ten pocit zhnusení, který ve mně ty myšlenky vyvolávaly, skoro jako bych chtěla zdůraznit svou hodnotu a svou nepostradatelnost, jsem vyhrkla, že půjdu na gymnázium. Řekla jsem jí to ve dveřích dílny, vlastně jsem už byla na ulici. Vylíčila jsem jí, že k tomu mé rodiče přinutila paní učitelka Olivierová, která slíbila, že mi osobně a zadarmo obstará učebnice z druhé ruky. Udělala jsem to, protože jsem chtěla, aby si uvědomila, že jsem naprosto jedinečná, a že i kdyby zbohatla výrobou bot s Rinem, nikdy se beze mě neobejde, tak jako se já neobejdu bez ní.

   Zmateně na mě pohlédla.

   „Co je to gymnázium?“ zeptala se.

   „Důležitá škola, kam se chodí po měšťance.“

   „A co tam budeš dělat?“

   „Studovat.“

   „Co?“

   „Latinu.“

   „A to je všechno?“

   „Taky řečtinu.“

   „Řečtinu?“

   „Ano.“

Zatvářila se jako někdo, kdo je nadobro ztracený a už nemá co říct. Nakonec zamumlala bez jakékoli souvislosti:

   „Minulý týden jsem dostala měsíčky.“

   A třebaže ji Rino nevolal, vrátila se dovnitř.

13

Takže už taky krvácela. Tajné pohyby v těle, které mě dostihly jako první, dospěly jako seismická vlna i k ní a promění ji, už se měnila. Pasquale – pomyslela jsem si – si toho všiml dřív než já. On a pravděpodobně i jiní kluci. To, že půjdu na gymnázium, rychle ztratilo auru výjimečnosti. Celé dny jsem myslela jen na velkou neznámou změn, které Lilu zasáhnou. Zkrásní jako Pinuccia Carracciová nebo Gigliola nebo Carmela? Zoškliví jako já? Vrátila jsem se domů a zkoumala se v zrcadle. Jaká jsem doopravdy? Jaká bude, dříve či později, ona?

   Začala jsem o sebe víc dbát. Jednoho nedělního odpoledne, u příležitosti obvyklé procházky od hlavní ulice k parčíku, jsem si oblékla sváteční šaty, bleděmodré s čtvercovým výstřihem, a navlékla jsem si i mámin stříbrný náramek. Když jsem potkala Lilu, vskrytu duše mě potěšilo, že ji vidím stejnou jako vždycky, s rozcuchanými havraními vlasy, ve vybledlých obnošených šatečkách. Nebylo na ní nic, co by ji odlišovalo od obvyklé Lily, nervní a vyzáblé holčičky. Připadala mi jen vytáhlejší, z mrněte dorostla skoro do mé výšky, měřila možná jen o centimetr míň. Jenže copak to byla nějaká změna? Já měla velká prsa, ženské tvary.

   Došly jsme až k parčíku, vrátily jsme se zpátky, šly jsme stejnou cestou zase k parčíku. Bylo brzo, ještě tam nebyl nedělní cvrkot, žádní prodavači pražených oříšků, mandlí a vlčího bobu. Lila se mě znovu opatrně zeptala na gymnázium. Řekla jsem jí to málo, co jsem věděla, ale nafoukla jsem to co možná nejvíc. Chtěla jsem, aby ji to zaujalo, aby aspoň trochu zatoužila podílet se na tom mém dobrodružství zvenčí, aby pocítila, že ztrácí něco ze mě, tak jako já jsem se pořád bála, že ztratím hodně z ní. Kráčela jsem podél silnice, ona po vnitřní straně chodníku. Mluvila jsem, poslouchala velmi pozorně.

   Pak se vedle nás objevila jedenáctistovka bratrů Solarových, za volantem byl Michele, Marcello seděl vedle něj. A začal s námi laškovat. S oběma, ne jenom se mnou. Vyzpěvoval v dialektu věty typu: to jsou ale krásný slečny, neunavuje vás chodit tam a zpátky, helejte, Neapol je velká, je to nejkrásnější město na světě, je krásná jako vy, nastupte si, za půl hodinky vás sem přivezem zpátky.

   Neměla jsem to dělat, ale udělala jsem to. Místo abych šla dál, jako kdyby neexistoval ani on, ani auto, ani jeho bratr, místo abych si dál povídala s Lilou a jeho ignorovala, z potřeby připadat si přitažlivá, vyvolená a už jednou nohou v té nóbl škole, kde s největší pravděpodobností potkám kluky s hezčím autem, než mají Solarovi, jsem se otočila a řekla jsem italsky:

   „Díky, ale nemůžeme.“

   Tehdy Marcello natáhl ruku. Zdála se mi široká a krátká, i když to byl vysoký, urostlý mladík. Pět prstů překonalo hranici okýnka a uchopilo mě za zápěstí a jeho hlas přitom říkal:

   „Michè, zabrzdi, vidíš, jakej má vrátnýho dcera pěknej náramek?“

   Auto zastavilo. Marcellovy prsty kolem zápěstí mi zkrabatily kůži, zhnuseně jsem mu ruku vyškubla. Náramek se přetrhl a zapadl mezi chodník a auto.

   „Šmarjá, koukni, cos proved,“ vykřikla jsem a pomyslela na mámu.

   „Klid,“ řekl, otevřel dvířka a vylezl z auta. „Hned ti ho spravím.“

   Byl veselý, srdečný, znovu se mě pokusil vzít za zápěstí, aby nastolil důvěrnost a já se uklidnila. Byl to jen mžik. Lila, poloviční než on, ho přimáčkla k autu a vrazila mu pod krk knejp.

   Řekla s klidem, v dialektu:

   „Ještě jednou na ni sáhneš a uvidíš, co se bude dít.“

   Marcello nevěřícně ztuhl. Michele okamžitě vylezl z auta a říkal uklidňujícím tónem:

   „Nic ti neudělá, Marcè, na to ta děvka nemá kuráž.“

   „Pojď,“ řekla Lila, „jen pojď a uvidíš, jestli mám kuráž.“

   Michele obešel auto a já se mezitím dala do pláče. Ze svého místa jsem dobře viděla, že špička knejpu už Marcellovi propíchla kůži, ze škrábance vytékal tenký pramínek krve. Vidím tu scénu jasně před sebou: bylo ještě strašné vedro, na ulici skoro nikdo, Lila stála těsně u Marcella, jako kdyby na jeho tváři uviděla nějaký odporný hmyz a chtěla ho odehnat. V paměti mi zůstala tehdejší naprostá jistota: bez váhání by ho podřízla. Uvědomil si to i Michele.

   „Dobře, jseš frajerka,“ řekl a stále se stejným klidem, skoro pobaveně, se vrátil do auta. „Nastup si, Marcè, omluv se slečnám a jedem.“

   Lila pomalu odtáhla špičku ostří od Marcellova hrdla. On se nesměle usmál, tvářil se zmateně.

   „Moment,“ řekl. Klekl si na chodník, přede mnou, jako by se chtěl omluvit tím, že podstoupí nejvyšší formu ponížení. Zašátral pod autem, vytáhl náramek, prohlédl si ho, nehty stiskl stříbrné očko, které povolilo, a spravil ho. Podal mi ho, ale díval se přitom na Lilu. A jí taky řekl: „Promiň.“ Pak nasedl do auta a vůz odjel.

   „Rozbrečela jsem se kvůli náramku, ne ze strachu,“ řekla jsem.

přeložila Alice Flemrová