Tekutá společnost

Je známo, že myšlenka modernity nebo také „tekuté“ společnosti pochází od Zygmunta Baumana. Těm, kteří chtějí pochopit různé logické důsledky tohoto konceptu, může posloužit kniha Stát v krizi, v níž Bauman diskutuje s Carlem Bordonim o tomto a jiných problémech.

Tekutá společnost začíná získávat obrysy v rámci proudu, který nazýváme postmodernismem (což je mimochodem „zastřešující“ termín, který v sobě ne vždy koherentně soustřeďuje různé fenomény, od architektury po filozofii a literaturu). Postmodernismus znamenal krizi „velkých vyprávění“, která věřila, že mohou světu nadřadit určitý model fungování; vyžíval se v hravém či ironickém přehodnocování minulosti a na různých místech se protínal s impulsy nihilismu. Podle Bordoniho je však i postmodernismus ve fázi úpadku. Měl dočasný charakter a překonali jsme jej téměř bez povšimnutí a jednou bude předmětem studia jako preromantismus. Sloužil pouze jako signál nastupujícího obratu, představoval jakýsi přechod od modernity k zatím bezejmenné přítomnosti.

Podle Baumana lze mezi příznaky této právě se rodící přítomnosti zařadit krizi státu (jaká svoboda rozhodování zbývá národním státům v porovnání s mocí nadnárodních korporací?). Mizí právní subjekt, který jednotlivcům zaručoval možnost řešit homogenním způsobem různé problémy naší doby, a zároveň s jeho krizí přišla i krize ideologií, a tím pádem politických stran a obecně vzato i krize jakéhokoli apelu na společné hodnoty, jež jednotlivcům umožňovaly cítit se jako součást něčeho, co vyjadřuje jejich potřeby.

Krize konceptu společenství vyplavila na povrch bezbřehý individualismus, v němž už nikdo není druhému souputníkem, ale soupeřem, kterého se musí obávat. Tento „subjektivismus“ podkopal základy modernity, učinil ji křehkou, a z toho plyne situace, v níž se vše bez jakýchkoli záchytných bodů rozpouští v jakýsi tekutý stav. Ztrácíme jistotu práva (soudnictví vnímáme jako nepřítele) a jediným řešením pro jedince bez záchytných bodů je upozornit na sebe za každou cenu, upozornit na sebe jako na hodnotu (těmito fenomény jsem se v Poznámkách často zabýval) a konzumismus. V tomto konzumním způsobu života však neusilujeme o vlastnictví vytoužených předmětů proto, aby uspokojily naše potřeby, ale proto, aby pro nás okamžitě ztratily význam, takže jednotlivec spotřebovává jednu věc za druhou v jakési bezúčelné bulimii (nový mobil pro nás v porovnání s tím starým znamená jen nepatrně lepší výhodu, ale starý model jde do šrotu, abychom se mohli podílet na této orgii touhy).

Krize ideologií a politických stran: někdo řekl, že partaje už jsou dnes jen taxíky, do nichž nasedají vůdci lidu nebo bossové, kteří mají pod kontrolou hlasy voličů, nenuceně vybírané podle nabízejících se příležitostí – z tohoto důvodu už nejsou političtí přeběhlíci pohoršující, ale dokonce pochopitelní. Nejen jednotlivci, ale celá společnost žije v nepřetržitém procesu prekarizace.

Co by mohlo tuto tekutost nahradit? To ještě nevíme a toto přechodné období potrvá dosti dlouho. Bauman vypozoroval, jak (poté co zanikla víra ve spásu pocházející seshora, od státu nebo od revoluce) typická jsou pro něj protestní hnutí. Tato hnutí vědí, co nechtějí, ale zároveň nevědí, co chtějí. A rád bych připomněl, že jedním z problémů black-blockingu, které musí řešit odpovědní pracovníci bezpečnostních sil, je nepoužitelnost nálepek, jež se daly kdysi aplikovat na anarchisty, fašisty či Rudé brigády. Představitelé těchto hnutí jednají, ale nikdo už netuší, kdy a jakým směrem. Ani oni sami.

Existuje způsob, jak přežít tekutost? Ano, právě tak, že si uvědomíme, že žijeme v tekuté společnosti, která si žádá nové nástroje, aby mohla být pochopena a možná překonána. Problém však spočívá v tom, že politika a z velké části i inteligence ještě nepochopily dosah tohoto fenoménu. Baumanův hlas zatím zůstává „vox clamantis in deserto“.

                                                                                                          2015