Jmenuji se Karin a nemám ráda špenát. Když spím, většinou mi nohy vyčuhují z postele a občas mi spadne i peřina. Mám tmavé dlouhé vlasy a středoškolské vzdělání. K těm vlasům vlastním hodně lahviček březového šamponu a k tomu vzdělání doklad o ukončení jednoho gymnázia. Do posudku mi sice soudruh třídní profesor napsal, že jsem si během studia osvojila materialistický světový názor, ale obávám se, že to nebyla pravda. Člověk sám ještě neví, co je, kde je, co tu má jako dělat, a už ho šoupají do nějakého názoru.

 Zpívat neumím, ale zpívám ráda. Malovat neumím, ale maluji ráda. Hrát na klavír neumím, ale hraji na něj ráda. Zbožňuju v něčem se patlat. Třeba v těstu nebo plastelíně nebo v blátě nebo tak. Když dělám bramborový placky, mám je vždycky hodně mastný, a když si jdu koupit čokoládu, koupím si mléčnou. Při praní strašně nacákám na zem a někdy i strhnu ždímačku. Často i splachovadlo na záchodě, ale to většinou jen u někoho na návštěvě. Když jsem byla ještě malá, koupili mi modrou koloběžku. Říkala jsem jí Gábina a vjížděla s ní babičce do salátu, za což se dnes upřímně stydím. Vždycky jsem měla ráda Jitku Molavcovou. A taky večerníček o Krakonošovi.

 Paní učitelky v mateřské školce jsem moc ráda neměla. Bylo jich tam asi šest, snad i víc. Někdy se mi o nich zdávalo. Vystupovaly v roli čarodějnic, které říkaly dětem, aby spěchaly s jídlem, a vždycky u toho volaly, že mezi sebou nebudeme trpět loudálky. Nutily děti dojídat maso a dopíjet teplý mlíka. Jednou mi při obědě spadla do polívky moucha a já začala brečet. Brečela jsem hodně. Rozčílená paní učitelka Alena vstala, přišla až ke mně a strašlivým hlasem se zeptala, proč brečím. Ale já jsem jí neodpověděla a ona mě chytla za rameno, zatřásla se mnou a řekla:  „No tak, co je?“ A já jsem hodně potichu zašeptala, že mám v polívce mouchu. A paní učitelka se nadechla, dala ruce v bok a zakřičela: „No to snad není pravda! To je teda hanba! Děti, teď se všichni půjdeme podívat na tu ostudu, co brečí kvůli tomu, že má mouchu v polívce.“  Všechny děti vstaly a šly k mýmu stolečku a vzpomínám si na Matěje, který ke mně přistoupil, pohladil mě po vlasech, vyndal tu mouchu, a pak se obrátil na paní učitelku Alenu a řekl jí: „Vy jste ale pitomá.“ A paní učitelka zalapala po dechu a zařvala, aby to zopakoval. A on pravil: „Jste pitomá nána.“ Pak mě vzal za ruku, odvedl do umývárny a tam vysadil na radiátorové topení. Zamknul dveře, přisedl si ke mně a začal vyprávět o tom, že vlastně žádná moucha nechce spadnout do polívky.

„Víš, ona se vlastně utopí.“

 „To je potom už jako mrtvá?“

 „No to už je potom vlastně mrtvá.“

 „To je mi líto.“

 „A teď mi řekni, jestli víš, proč jsi brečela.“

 „Já nevím.“

 „Brečela jsi kvůli tomu, že jsi ji nechtěla v polívce?“

 „Nevím, asi jo.“

 „Vidíš, a přitom mnohem smutnější je to, že je mrtvá, a né, že jsi ji měla v polívce.“

 „No, to jo.“

 „Tak příště když tak breč kvůli tomu, že je mrtvá, a né, že ji máš v polívce. Z té polívky si ji můžeš vždycky vyndat a vždycky ti můžou nabrat novou. Jenomže ta moucha už bude pořád mrtvá. Rozumíš? Víš, a potom už třeba ani nebudeš brečet, i když ta moucha bude mrtvá. Třeba budeš jen tak chvíli smutná. Rozumíš?“

 „Rozumím.“

 Bylo to zvláštní, ale porozuměla jsem. Matěj teď studuje medicínu. Bude z něj lékař. A určitě dobrý.