Před ukáukou ještě aktualita:

Laureátka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová opustila ruský PEN klub. Oznámila to agentura Interfax..Alexijevičová se tak připojila k početné skupině ruských literátů (už dříve ho opustila mimo jiné např.Ljudmila Ulická), kteří se vzdali členství na protest proti rozhodnutí PEN klubu odmítnout podporu ukrajinskému režisérovi Olehu Sencovovi vězněnému v Rusku.

Ukázka z úvodu knihy:

Osamělý lidský hlas
O čem vám mám vlastně vyprávět... O smrti, nebo o lásce? Nebo je to totéž... O čem tedy?
Nedávno jsme se vzali. Ještě jsme se drželi za ruce, když jsme šli po ulici, dokonce i když jsme šli na nákup... Vždycky spolu. Říkávala jsem mu: Miluju tě... Ale to jsem ještě nevěděla, jak moc jsem ho milovala. Neuměla jsem si to představit... Bydleli jsme v ubytovně hasičského oddílu, ve kterém sloužil. V prvním poschodí. Byly tam ještě tři mladé rodiny a všichni jsme měli společnou kuchyň. V přízemí, dole, stála auta, červená hasičská auta.
Tady sloužil. Vždycky jsem věděla, kde je a co s ním je. Uprostřed noci slyším nějaký hukot. Výkřiky. Podívala jsem se z okna. Všiml si mě: Zavři větrací okýnko a jdi spát. V elektrárně vypukl požár. Budu hned zpátky.
Výbuch jsem přímo neviděla. Jenom plamen. Jako by se všude rozlila zář... Celé nebe... Vysoký plamen. A saze. Žár byl strašlivý. A on pořád nešel. Saze vznikaly z toho, že hořel asfalt, celá střecha elektrárny byla z asfaltu. Potom vzpomínal, že to bylo,jako by chodili po smole. Hasili plameny, ale oheň se šířil dál. Sílil. Shazovali hořící grafit nohama... Odjeli bez protipožární výstroje... tak jak byli, jen v košilích. Nikdo je nevaroval, poslali je jako
k obvyklému požáru...Čtyři hodiny... Pět hodin... Šest... V šest jsme se chystali odjet
k jeho rodičům. Sázet brambory. Vesnice Sperižje, kde bydleli jeho rodiče, byla od města vzdálena čtyřicet kilometrů. Seli jsme a orali. To byly jeho oblíbené práce... Maminka často vzpomínala, jak ho s otcem nechtěli pustit do města, dokonce vystavěli nový dům. Ale odešel na vojnu. Sloužil v Moskvě v požárním oddílu, a když se vrátil, nechtěl slyšet o ničem jiném než o hasičích. Nic jiného neuznával. (Umlká.)
Někdy jako bych slyšela jeho hlas... Jako živý... Ani fotografie na mě nepůsobí tak jako jeho hlas. Ale on mě teď nikdy nevolá...Ani ve snu... To já volám jeho...Sedm  hodin...  V sedm  hodin  mi  vyřídili,  že  je  v nemocnici.
Hned jsem vyrazila, ale nemocnici obklíčila policie a nikoho tam nepouštěla. Vjížděly jenom sanitky. Policisti křičeli: Auta jsou dezinfikovaná, nepřibližujte se k nim. Přiběhla jsem nejenom já, ale všechny ženy, jejichž mužové byli tu noc v elektrárně. Běžela jsem hledat svou známou, pracovala v téhle nemocnici jako lékařka. Popadla jsem ji za plášť, jakmile vystoupila z auta: Pusť mě tam!...– Nesmím! Je to s ním zlé. Všichni jsou na tom špatně... Přitahujuji k sobě: Jenom podívat... – Dobrá, říká, tak ale rychle. Na patnáct dvacet minut... Zahlédla jsem ho... Byl celý oteklý, opuchlý. Oči mu  skoro  nebylo  vidět...  Potřebujeme  mléko.  Spousty  mléka! řekla mi má známá... Musí vypít aspoň tři litry... – Ale on mléko
nepije... – Teď ho bude pít... Hodně lékařů, zdravotních sester, zvláště  pomocné  síly  té  nemocnice  za  nějaký  čas  onemocní...Zemřou... Ale tenkrát o tom nikdo neměl tušení...
V deset hodin dopoledne zemřel operátor Šišonok... Zemřel první... První den... Dozvěděli jsme se, že pod rozvalinami zůstal druhý – Valera Chodemčuk. Nevyprostili ho. Zabetonovali
ho. Ale to nám nedocházelo, že oni všichni byli pouze první...
Ptám se: Vaseňko, co budeme dělat?... – Odjeď odtud! Odjeď! Budeš mít dítě... Ano, jsem těhotná. Ale jak bych ho tu mohla nechat samotného? Zapřísahá mě: Odjeď! Zachraň dítě!... – Nejdřív ti musím přinést mléko a potom uvidíme...
Přiběhla moje kamarádka Táňa Kibjonková ... Její muž leží ve stejném pavilonu... Je s ní její otec, přijel autem. Nasedáme a jedeme do nejbližší vesnice pro mléko. Je to nějaké tři kilometry od města... Kupujeme spoustu třílitrových lahví... Šest, aby stačilo pro všechny... Ale po mléce strašně zvraceli... Stále ztráceli vědomí, dali jim kapačky. Lékaři o nich bůhvíproč stále tvrdili, že jen utrpěli šok z toho, co viděli, nikdo se nezmínil o radiaci. Město
se zaplnilo vojenskou technikou, byla na všech cestách. Všude byli vojáci. Přestaly jezdit tramvaje a vlaky. Ulice čistili jakýmsi bílým práškem... Měla jsem obavu, jak se zítra dostanu do vesnice, abych mu koupila čerstvě nadojené mléko. Nikdo nemluvil o radiaci... Jenom vojáci měli respirátory... Lidé z města si nosili z obchodů chléb a otevřené kornouty s bonbony. Sladké pečivo leželo na  pultech...  Normální  život.  Jen...  Ulice  ošetřovali  nějakým práškem...
Večer mě do nemocnice nepustili... Kolem byla spousta lidí...Stála jsem proti jeho oknu, přišel k němu a něco na mě volal. Tak zoufale! V davu se rozkřiklo, že je v noci odvezou do Moskvy. Ženy se srazily do houfu a volaly: Pojedeme s nimi. Pusťte nás k našim mužům! Nemáte právo...! Strkaly se a hlučely. Vojáci už kolem nás vytvořili dvojstup a vytlačovali nás. Tu vyšel lékař a potvrdil, že poletí letadly do Moskvy, ale my jim přece musíme nejdřív  přinést  oblečení,  to,  v  kterém  byli  v  elektrárně,  shořelo. Autobusy už nejezdily a my běžely přes celé město. Přiběhly jsme s taškami, ale letadlo už odlétlo... Mazaně nás doběhli... Abychom nenaříkaly a neplakaly...
Noc... Po jedné straně ulice stojí autobusy, stovky autobusů (už připravovali město k evakuaci), na druhé straně stovky požárních aut. Sehnali je odevšad. Celá ulice je samá bílá pěna... Brodíme se v ní... Nadáváme a pláčeme...Rádio hlásilo, že město možná bude evakuováno na tři až pět dní, vezměte si s sebou teplé věci a sportovní oblečení, budete žít
v lesích. Ve stanech. Lidé se dokonce zaradovali: Pojedeme do přírody! Oslavíme tam První máj. To bude něco neobyčejného. Připravovali si na cestu šašliky, nakupovali vodku... Brali si s sebou kytary a magnetofony... Byly to naše oblíbené májové svátky! Plakaly jenom ty, jejichž mužové byli postiženi.
Na cestu se nepamatuju... Když jsem uviděla jeho maminku, jako bych procitla: Maminko, Vasja je v Moskvě! Odvezli je zvláštním letadlem!... Vysadili jsme na zahradě brambory a zelí (a po týdnu vesnici evakuují!). Kdo to tehdy věděl? Kdo to mohl vědět? Kvečeru jsem začala zvracet. Byla jsem v šestém měsíci těhotenství. Bylo mi strašně špatně... V noci se mi zdálo, že na mě volal ve snu: Ljusjo, Ljusenko!... Když zemřel, nikdy mě už nevolal. Ani jednou...
(Pláče.)
Ráno vstávám s jedinou myšlenkou, že pojedu do Moskvy. Sama... Proč jsi taková? pláče maminka. Vzali jsme s sebou i tatínka: „Doveze tě tam.“ Vybral ze spořitelny všechny
uložené peníze. Všechny. Na cestu se nepamatuju. Ta mi zase vypadla z paměti... V Mos-
kvě jsme se prvního milicionáře zeptali, v které nemocnici leží černobylští hasiči, a on nám řekl, že v šesté – ve Ščukinově ulici...Do téhle nemocnice, je to speciální radiologie, bez propustky nepouštěli. Dala jsem vrátné peníze a ona povídá: „Tak jdi!“ Řekla mi, jaké je to patro. A znovu jsem někoho prosila, zapřísahala. A už sedím v pracovně vedoucí radiologického oddělení Angeliny Vasiljevny Guskovové. Tenkrát jsem ještě nevěděla, jak se jmenuje, nic  jsem  si  nepamatovala...  Věděla  jsem  jenom,  že  ho  musím vidět... Najít...
Najednou se mě zeptala: „Milá moje zlatá! Milá zlatá... Máte děti?“ Jak se z toho dostanu? A už je mi jasné, že musím své těhotenství zapřít. Jinak mě k němu nepustí! Dobře že jsem hubená, nic na mně není vidět.
„Ano,“ odpovídám.
„Kolik?“
Myslím si: Musím říct, že dvě. Kdybych měla jedno, určitě by mě nepustila.
„Chlapce a holčičku.“
„Když máte dvě, to už asi rodit nemíníte. A teď poslouchejte: centrální nervový systém je zasažen naplno, kostní dřeň je úplně zničená...“

.....