"Jedno je jisté: nechápal umělecké dílo jako „pastvu pro oči“ a pro nic takového. Nepsal své básně pro ty, kdo „pojídají růže“. Věřil prostě, že to, co člověk dělá s nějakou zvláštní láskou a s nějakým zvláštním důmyslem, na který je i příroda krátká, to může odolat času víc než pravé růže, může to být „skutečnější než skutečnost“.

A tady ještě jedna z příhod, kterou mi o tátovi vyprávěl Jáchym Topol:

"Na stráni nad Poříčím jsem zase jednou ukazoval tátovi vlastnoručně vyrobenej oštěp. Táta provokoval: "A že to po mně nehodíš?" Hodil jsem a trefil se. Tátovi se zabodnul do stehna. Začal mě, strašně vzteklej, s oštěpem v noze pronásledovat. Zdrhnul jsem mu přes trať zrovna v momentu, když přijížděl vlak. Stihnul jsem to jen tak tak, očadil mi kraťasy. Když vlak přejel, viděl jsem otce, jak stojí na druhý straně trati úplně bledej. Byl přesvědčenej, že jsem pod vlakem. To jsou ale takový blbosti, to zažívá každej." ( z knižního rozhovoru Nemůžu se zastavit)