Recenze v médiích

(...) Jak ale upozorňuje německý literární teoretik Dietrich Schwanitz (1940–2004) ve své knizeVzdělanost jako živý dialog s minulostí, se vzděláním je to mnohem komplikovanější. Nevystačíme si ani s důrazem na jeho formální encyklopedickou stránku, ani s jejím principiálním odmítáním. Navrhuje proto vlastní nástin neopomenutelných znalostí o evropském kulturně-historickém vývoji a způsob, jak je využít v dnešním rychle se měnícím světě. Pokouší se napsat knihu, v níž bude "vše, co musíte vědět, chcete-li rozumět přítomnosti".

(...) Od prvních veršů vnímáme poezii Michaely Keroušové (24) jako živou a zaujatou, průraznou a "do světa". (...) Keroušová nezapře ženu. I ji, jako jiné básnířky, intuitivně přitahují vztahy. Partnerské "ty" prochází celou sbírkou a poezie získává typický ženský či spíš dívčí tón. Básnířka umí být hřejivě něžná i vycenit milostně dravé zuby. Ale také se proměnit v soucitnou vnučku.

(...) Fischerová napsala během tvůrčího pobytu v Americe mnohem víc než deník či zápisky z cest. Ne rozsahem, ale formou. Převedla kontinent do básnických obrazů, které viděla ona, Evropanka, kovaná v kroucenosti slov. Pravé úhly ohnula do metafor. Jakkoli je její kniha náročná a příběh se v ní těžko hledá, stojí za soustředěné čtení, za pohroužení se do historie i tváře Ameriky. Nejpozoruhodnější jsou citáty a úryvky z kroniky prvních přistěhovalců. (...) Je to příběh z mnoha vrstev, stejně mnohovrstevnaté vyžaduje čtení, trpělivost. Odměňuje čtenáře krásou jazyka i jadrností rozhovorů, skrytými filozofickými odkazy a "všechno se to promítá na plátno prosvícené smrtí, všude čenicháš nasládlý, štiplavý pach zániku". Ano, ten příběh tam je – o milostném vztahu i smrti.

Jeden z majstrštyků současného komiksu, western/road movie/náboženská akční legenda Preacher/Kazatel, se nikdy nebál lákat své čtenáře zábavným masakrováním i vtipnou vulgaritou. Zároveň však tvrdě zkoumal lidskou nelítostnost, přátelství, lásku a vztah dobra a zla. (...) Poslední díl nese podtitul Alamo a svádí k představě dalšího epického konce utopeného v krvi a tělech. Konečné zúčtování však sílu čerpá z naakumulovaných nenávistí, lásek a pocitů mezi nimi. Všechny příběhové nitky se chytře splétají a vytahují ze čtenářů ty správné emoce, aby nakonec vyústily do katarze, která nezradí kvalitu, styl ani vyznění předchozích dílů.

(...) Přestože je próza plná dobových detailů, ať už z prostředí samoobsluhy, činžáků nebo úřadů, je nutné chápat příběh jako symbolický. Je to podobenství o společenských mechanismech, které tlačí člověka do role poslušného kolečka v soukolí. Tím, s jakou osudovostí problém hlavní postavy zasahuje a jak obtížné, až nemožné je v rámci systému cokoli zmoci, se Mikeš ve Škodlivém prostoru blíží Kafkovým prózám. Na rozdíl od Kafky ovšem nikdy zcela nepropadne pocitu bezvýchodnosti. Román je co do dějové linky prostý, soustředěný výhradně na problém hlavních postav.

(...) Vypravěč románu, povoláním architekt, pisatel rukopisu nalezeného autorem na jakémsi řeckém ostrově, jak se praví v úvodu, začne kvůli lásce k záhadně zmizelé dívce po této kapli pátrat, čímž komusi překazí jakési plány a doplatí na to. Děj se rozvíjí nepředvídatelně, napětí se udržuje, kromě lásky amouder zaznívá i humor a ingredience jsou namíchány v chutném koktejlu řemeslně zručně a čtivě.
Navíc ve známých českých kulisách s podrobnými místopisnými údaji, až má čtenář chuť vzít stejně jako vypravěč mapu, zabodnout do ní kružítko, vymezit okruh, kde by se mohla kaple nacházet, a vydat se kopat. Což je dobře-máme vlastní autory schopné napsat poutavé knihy ve stylu Dana Browna nebo Carlose Luise Zafóna, abychom nemluvili jen o Umbertu Ecovi, průkopníkovi žánru.

Americký spisovatel Chuck Palahniuk je stále schopen své čtenáře překvapovat. I proto je pro řadu literárně vzdělaných lidí nejzajímavějším žijícím spisovatelem současnosti. Jeho šílené a přitom rafinované fantazie nemají hranice. Důkazem toho je román Prokletí, dílo, ve kterém Dante v pekle trčí vedle kreslené kočky Hello Kitty, odříznutého knírku Adolfa Hitlera či filmů pro teenagery.
(...) Palahniuk je také břitce vtipný. Očima své hrdinky popisuje absurdity moderního života, vysmívá se ekologii v rukou celebrit, životu ve filmovém průmyslu, přepychu i vztahům mezi mladými lidmi. U žádné z jeho předtím v češtině vydaných knih nebylo tak veselo, přičemž úsměv na rtech vyloudí jistě i jazyková bravura, s jakou přichází, i jak se s ní v překladu výtečně vyrovnal Richard Podaný.

(...) Tak jako Váchal Cestu Slovenskem sám prožil, napsal a nakreslil, i její příprava k vydání je víceméně dílem jednoho člověka. Zkušený váchalovský badatel (mj. spoluautor Váchalovy monografie a retrospektivní výstavy v Rudolfinu z roku 1994) Petr Hruška je nejen editorem svazku a autorem komentářů, navrhl i vazbu a grafickou podobu díla.
Odolal přitom divokému vábení Váchalova expresionismu; uměřená a v nejlepším slova smyslu služebná grafická podoba knihy nechává původní text a ilustrace tím intenzivněji znít.

(...) Kniha je souhrnem groteskních příběhů a židovského humoru, anekdot s podtextem moudrosti i paradoxu, či rozmarné polarity mezi dočasnou jistotou a věčnou pochybností. Židovská schopnost zároveň vyslovit „ano“ i „ne“, jít současně kupředu i zarytě zpět, je tu podána stylem elegantní ironie, svérázného uvažování a sebevědomí.(...) Nejsoudržnější část díla se jmenuje Na přelomu epoch, s podkapitolami: Předtím, Uprostřed dění, Mezitím, Potom. Zde je v humorném rytmu, a navíc v koncentrované reflexi, vystižena situace, podstata zvratu, devastace, kterou způsobil totalitní režim a jeho válečné vyústění. Torberg se projevil nejen jako bystrý pozorovatel, znalec laskavě uchovávající minulé časy, ale také přesně vyslovil, v čem se ony doby změnily, co se ztratilo, anebo právě před jeho očima vytrácelo. (...) Jak tedy číst knihu Friedricha Torberga Teta Joleschová a dědicové? Především s chutí. A je nutné předem znát její „předchůdkyni“ s názvem Teta Joleschová aneb Zánik západní civilizace v židovských anekdotách? To nezbytné není. Ale neodbytná touha k tomu se nepochybně dostaví.

Celý název Balvínovy prvotiny: Mácha: Deníky — Turistický průvodce nás vede k myšlence, zda snad nejde o novou edici Máchova šifrovaného deníku. Ve skutečnosti zde však jde nanejvýš o volnou inspiraci. Autor staví do Máchovy role sám sebe. Hlavní hrdina se silně autobiografickými rysy má být moderním „rozervancem“. Korektor a spisovatel v jedné osobě na sebe bere odvážný úkol — napsat průvodce po kraji Máchových toulek, tedy po Kokořínsku.

Jsou knihy, které zkrátka musí být napsány. Jejich téma je tak velké a tak důležité, že citlivý a talentovaný autor, který byl navíc svědkem událostí, o nichž chce vyprávět, si jednoho dne sedne a "dostane to ven". Stane se to jednou za dlouhý čas a pak spatří světlo světa kniha, jež zazáří jako meteor a zanechá stopu nejen v srdcích kritiků, ale i čtenářů doslova na celém světě.
Román Jak voják opravuje gramofon mladého autora Saši Stanišiče (1978), který pochází z bosenského Višegradu a píše německy, přesně takovou knihou je. (...) Důležitá je rovnováha. Rovnováha mezi světem dětského komentování a vidění a skutečnou zkušeností vypravěče. Ten musí být natolik vyzrálý, aby jeho románové dítě nebylo příliš rozjívené, nebo naopak monotematické a nepřestalo čtenáře bavit po pár stranách. Geniální na próze Saši Staničiče je právě nápad s dítětem, jež je už ve svých osmi letech velkým rozumbradou, který například ví, že "ironie je otázka, po které nepřijde odpověď, ale problémy". Pak mu se zatajeným dechem nasloucháme celou knihu, i když někdy jen mlčí, protože je mu "najednou zatěžko být dítětem".

Soubor Bez růže je tedy především o rozpadu a zániku. Nejprve umírá vypravěčův pes, pak z jeho života mizí i rodina. Na cestě tam dolů, k tomu, jak se žít nemá, vypravěče nijak nezbrzdí ani proměna režimu; jen si pro lahve chodí do Billy. (...) Růžkova prozaická zpověď o tom, co a jak se stalo, je působivá právě tím, že vypravěč není na jedné straně schopen žádného činu, který by rozpadu zabránil, ale na straně druhé je schopen zcela přesné vypravěčské analýzy toho, co a proč se s ním a kolem něj děje. Růžek nepíše zpovědním stylem, který by žadonil o soucit a pochopení. Našel si či z americké drsné školy; načetl a odkoukal styl věcného vylíčení nebývale zvířecích vlastností, jež hnízdí v každém z nás a u někoho i vytanou nekontrolovaně na povrch.

(...) Nutno předem prozradit, že jde o knihu faktograficky zajímavou a čtenářsky vděčnou. Podle názvu byste asi odhadovali, že její autoři do ní zařadili texty, které si z klasika dělají legraci. A budete mít částečně pravdu. Někoho "parodovat" skutečně znamená, že si z něj – a v tomto případě z jeho textů – konkrétní i anonymní tvůrci do jisté míry utahují. Ale pozor! Na druhé straně však jejich trvalý zájem a důkladná znalost 13 Erbenových balad signalizují, že tento národní literární poklad není mrtvý, ba naopak že neustále mezi lidmi žije.

Alexandra Salmela je fascinující talent. Její kniha se čte sama, místy hurónsky rozesmívá, aby za pár řádek bodla pravdivým krutě sebeironickým ostřím a v dalším odstavci pojmenovala filozofický přesah lidského pinožení. Málokdo dokáže tak lehce psát o tak těžkých pocitech a neztratit nadhled.

(...) Pochybnosti a senzační spekulace o Hitlerově smrti asi nikdy neskončí. Zčásti k nim přispělo i Stalinem dodnes nepříliš objasněné přísné embargo na jakékoli informace o tom, jak a zda vůbec sovětští vojáci vůdcovo tělo našli. Až téměř o dvacet let později mohla podat svědectví žena, která se celého procesu pátrání i identifikace přímo účastnila. (...) Po válce přijala literární jméno Rževská (podle středoruského města Ržev, kde se v únoru 1942 poprvé dostala na frontu) a již přes šedesát let píše o tom, co sama prožila. Naposledy v roce 2007 v knize Zápisky válečné tlumočnice, kterou u nás v překladu Libora Dvořáka vydalo nakladatelství Paseka.

Pouhých šest měsíců poté, co Julian Barnes obdržel za svůj román Vědomí konce Bookerovu cenu, vychází tato útlá – a nadmíru zajímavá – kniha v českém překladu. Odeon si s vydáním Barnesova Vědomí konce pospíšil – což je dobře bez ohledu na to, jaká ocenění román získal. Bez nadsázky lze totiž říct, že patří mezi nejvydařenější Barnesovy knihy. Byť rozsahem nějakých sto stran se blíží novele, je myšlenkový obzor knihy natolik vydatný a obsáhlý, že se jí nevyrovná mnohý rozmáchlý román. (...) Vědomí konce – názvem odkazující k slavnému eseji Franka Kermoda ze šedesátých let – je vynikající, pronikavé dílo.

(...) V knize, která mě zaujala svým závažným tématem, strhla napínavým vyprávěním, potěšila nápaditou kompozicí a provázela dlouho nevyprchávajícím čtenářským zážitkem. Tučková si zvolila za námět svého druhého rozsáhlého románu osudy vyvolených žen žijících i dnes v civilizaci vzdálených konců Bílých Karpat (Žítková, Moravské Kopanice, Hrozenkov ad.). Jedinečnost těchto "bohyní" spočívala napříč věky v jejich mimořádných schopnostech předvídat či ovlivňovat lidské osudy, a to jak v dobrém, tak ve zlém slova smyslu, resp. v jejich léčitelských schopnostech děděných z generace na generaci.

Paměť a smrt tvoří hlavní postavy novely Vědomí konce britského spisovatele Juliena Barnese. Napsal ji na pozadí osobní tragédie, když mu zemřela manželka na mozkový nádor.
Zdá se, že jedinečnost lidského života je skryta hlavně v jeho nekonečné schopnosti mít o sobě nějaké představy. Angličan Julien Barnes popsal příběh o tekuté paměti, kterou máme všichni našroubovanou do DNA, ve své novele Vědomí konce. (...) Zůstat mistrným stylistou, mluvit o těch nejdůležitějších věcech života a dokázat se přitom neztratit čtenáři za obzorem svých literárních ambicí – to je současný Barnes. Stále inteligentní až až, bystře britsky vtipný a hojně francouzsky podvratný tam, kde by hrozilo až přílišné literární džentlmenství.

Když před dvěma roky vyšel na Slovensku román Reného Bendy Moja studená vojna, prodral se rychle do čela knižních žebříčků a tamní čtenáři nešetřili nadšením: Skvělé, konečně slovenská kniha, která má světový formát, super. Až to trochu vzbuzovalo podezření. Neoprávněné, jak může nyní nad překladem Heleny Hartlové posoudit čtenář český, který se navíc čtením vrací i do vlastní trpké minulosti. (...) částečně autobiografický příběh Tomáše Neckera, mládence z Bratislavy, který musí mít na vysvědčení samé jednočky, aby mohl vystudovat zahraniční obchod a dostat se z komunistického marasmu na vysněný Západ, je vtipný i tragický, trpký i humorný. A opravdu výborný. (...) Na Západ se Tomáš nakonec dopracuje, ale jinak. Jedničky mu nejsou k ničemu poté, co jeho otec emigroval, a ani Vlasto, nový matčin druh a estébák, mu v tomhle pomoci nemůže. Po slavné svíčkové manifestaci za náboženská a občanská práva, která se konala v Bratislavě 25. března 1988, se Tomáš s kamarádem Majkym rozhodnou k šílené akci: varovat disidenty, které se StB chystá pozatýkat. Jenže i mezi nimi je fízl.
Hodnocení MF DNES: 80 %

(...) Romány jednoho z nejlepších popisovačů americké současnosti jsou znepokojivým způsobem vizionářské. Po roce 2001 od něj veřejnost marně očekávala reflexi nejtemnějšího září v amerických dějinách. Místo něj se v roce 2003 dočkala Cosmopolis – útlé knihy vyprávějící o pocitech vyprázdnění, paranoie i o finančních magnátech, kterými se zabýváme teď – o devět let později. (...) V Cosmopolis je důležité zaslechnout přes všechnu břitkou ironii pochmurné vyzvánění apokalypsy. (...) Především však touží po řádu. "Snaží se najít způsob monitorování peněz, který by jejich pohyb dokázal zároveň předvídat." Přes veškerou svou dekadenci je tak vlastně figurou sympatickou. Protože připustíme-li, že chaos je to, co ovládá naše životy, jeví se jako nejrozumnější reakcí skok z okna.

Se skutečným příběhem dívky, která za války odešla do pracovního tábora na Trutnovsku z vlastní vůle místo sestry, seznamuje první české vydání publikace Salin dar.
Autorkou je dcera hlavní hrdinky Ann Kirschnerová, děkanka Macaulay Honors College City University v New Yorku.
Šestnáctiletá Sala Garncarz z polského Sosnowce byla nejmladší z 11 dětí. Ke konci roku 1940 měla její sestra Raizel nastoupit na šest týdnů do nacistického tábora nucených prací. "Půjdu místo své sestry," řekla tehdy Sala. Nakonec prošla sedmi tábory nucených prací. Osvobození zažila v táboře pobočky Gross-Rosen v Žacléři, kde prožila skoro tři roky.
"Příběh se týká temné historie našeho pohraničního regionu. Pro mnoho lidí je novinkou, že i u nás byly koncentrační tábory či jejich pobočky," říká organizátorka projektu Karin Venhauer.

Eragon se vrací, aby se tentokrát už definitivně vypořádal se zlotřilým králem Galbatorixem. Česky vychází INHERITANCE (Dědictví – nakladatelství nechalo původní anglický název), závěr tetralogie Christophera Paoliniho Odkaz dračích jezdců. (...) Eragon býval původně farmářským chlapcem, který žije se svým strýcem a bratrancem v chudobě a bídě. Jednou se vydal do lesa na lov, jenomže srnu, na kterou mířil, vyplašil záblesk. Při hledání šípu narazil na zvláštní modrý kámen a v domnění, že ho dobře prodá, ho vzal s sebou do rodné vesnice. A tak se stalo, že se mu pod postelí z kamene, jenž byl ve skutečnosti dračím vejcem, vylíhla dračice Safira. Život farmáře končí, život dračího jezdce začíná. (...) Tetralogie je určena pro čtenáře od jedenácti let, ale poradí s ní i mladší, pokud jsou zvyklí číst.

(...) Také Swiftův román Škoda že tu nejsi se mnou je geniálně propracovaný, promyšlený a závažný. Tradičním autorovým tématům dodává nové dimenze a čtenáře ani na chvilku nenudí, byť (anebo možná právě proto) od něj vyžaduje maximální soustředění.
Swift měl v češtině štěstí na překladatele. Většinu jeho starších knih přeložila Alena Jindrová-Špilarová a také překlad románu Škoda že tu nejsi se mnou od Olgy Bártové snese nejpřísnější měřítka: je přesný, citlivý, čtivý, ostatně celý text je redakčně dokonale připravený. Měla by to být sice samozřejmost, nicméně Swiftova generace už na neumětelské překlady v minulosti doplatila, jak jsme byli svědky u Amise či McEwana.

(...) Samo dílo Komenského je fascinující a Orbis pictus v něm zaujímá významné místo. Je až neuvěřitelné, jak je tato Komenského učebnice po staletích stále živá. Je zřetelnou realizací Komenského pedagogických názorů – na ucelenost vzdělávání, což je zde manifestováno spojením jazykového vyučování a věcného učení, na tzv. názornost a sepětí se životem atd. Např. Komenského myšlenka, aby slovo, pojmenování věci, se nutně spojovalo s entitou předmětného světa, nikoli jen s představou o ní, je požadavkem, k němuž se hlásí řada pozdějších pedagogů teoretiků i praktiků.

O Komenského knize Orbis pictus, tedy Svět v obrazech, slyšel ve škole snad každý, málokdo ji však držel skutečně v rukou. Teď vychází v nakladatelství Machart po dvaceti letech znovu, dokonce ve dvou podobách – jako exkluzivnější verze v pevné vazbě a brožovaně pro školy. (...) Komenský vydal Orbis pictus poprvé v roce 1658 v Norimberku ve dvojjazyčném vydání, svoji dobu však předběhl o desetiletí. Hlavně proto, že odmítl odříkávání latinských textů zpaměti bez porozumění jejich smyslu. (...) "Hlavní je předkládat věci smysly vnímatelné nejdříve smyslům, aby mohly být pochopeny," vysvětloval v druhé polovině sedmnáctého století Komenský. Proto obrázky a názorné ukázky – žáci měli nejprve pochopit, co se učí. To, co nám dnes připadá běžné, bylo v Komenského době šokující novinkou.

(...) Kniha sice není osobním účtováním, ale zato je zábavná. Hejma nezůstal své schopnosti obratně a vtipně pracovat s jazykem nic dlužen. Text se čte lehce, má dynamiku, je prostoupen literárními a hlavně hudebními citacemi (Rolling Stones, Lou Reed, Bob Dylan a další). Hudba je pro Hejmu celoživotní konstantou a Fejsbuk se dá číst i jako velmi poučná procházka hudební historií; určitě stojí za to si jmenované skladby pustit na YouTube.

(...) Básník a prozaik Marek Šindelka vydal sbírku povídek Zůstaňte s námi. Na jejich protagonistech variuje různé podoby a odstíny samoty i jejího smyslového zakoušení. Extrémním případem je situace hrdiny povídky Návrat, který se probouzí v hotelu rodného města. Dvacet let zde nebyl, staré kamarády nevypátral a druhý den ve městě nenašel už vůbec nikoho. (...) Povídky knihy Zůstaňte s námi opakují jediné – přesněji dvojjediné – téma samoty a krize komunikace. Tyto náměty se ovšem napříč knihou vzájemně doplňují, variují nebo kontrastně zrcadlí a texty navíc uchvacují i způsobem vyprávění, prací s jazykem. Šindelka si dává velmi záležet na rytmu, jakým je zrovna vyprávěno.

Hertu Müllerovou lze považovat za jeden z nejautentičtějších hlasů současné literatury. Její texty vynikají jak svou kompozicí, tak i jazykovým a tematickým plánem. Přesto, bez ohledu na proměnlivost způsobů artikulace, její tvorba působí, jako by psala celý život jedno dílo, což dokládá i český překlad románu Srdce bestie. (...) Jde o příběh čtveřice studentů, příslušníků německé menšiny, kteří jsou v Ceauşeskově režimu po skončení vysoké školy nuceni nastoupit do přiděleného a mnohdy ponižujícího zaměstnání. Pevný svazek přátel zde představuje jedinou možnou skrýš, oblast svobody a důvěry v brutálním prostředí. Nucené odloučení přátelství do značné míry narušuje a každého ze studentů paralyzuje či jej vede k cynickému a obrannému postoji vůči realitě. (...) Příběh prózy Srdce bestie je naplněn realitou Ceauşeskova režimu až po okraj, přesto z něj ale netrčí schematicky či tezovitě. Na opak, všechny výše zmíněné elementy teroru se díky bohaté metaforice a jisté abstraktnosti stávají daleko sugestivnějšími a surovějšími.

Jaký účinek má na způsob, jímž vnímáme okolní svět, každodenní přísun záběrů válečných konfliktů a lidského utrpení vůbec a k jaké emocionální a skutkové reakci nás podobné výjevy, zprostředkovávané televizní či počítačovou obrazovkou, v delší perspektivě vedou? Vyvolává pravidelný kontakt s obrazy bolesti druhých soucit, apatii, nebo dokonce sám násilí podněcuje?

Kdyby existovala cena pro nejzábavnější knihu roku, získala by ji jednoznačně Sousedka ze Skalistých hor od Blanky Solařové. (...) Být vtipný však na dobrou knihu nestačí, pokud člověk nechce vydat jen soubor anekdot. Solařová má za svým humorem výborný smysl pro zkratku a pointování. Je vnímavá pozorovatelka, sází drsné pravdy jednu vedle druhé, umí třemi větami rozjet bravurní dialog a charakterizovat jím postavu tak, že už není nutné kvůli jejímu dalšímu přiblížení se čtenáři cokoli dodávat. (...) MF hodnotí 80 %.