Téma vzaté z Fitzgeraldovy povídky The Curious Case of Benjamin Button. Stylisticky nudné. Greer prostě jen vypráví a ještě ne moc poutavě. Ve srovnání např. s Plechovým bubínkem vyloženě ubohé.
Max vypráví: Každý z nás jsme něčí životní láska.....
Hm, a co když ne, chce se ten ironik ve mně zeptat?
Ať tak či onak, je ta kniha velmi krásná, ne, je výjimečná, nadherná.....když jsem dočítala posledních pár stran, věděla jsem, že i když zrovna stojím na nádraží a čekám, až mi pojede autobus, stékají mi po tváři slzy a já je nemohu zastavit a musím číst dál, i když skoro skrze slzy nevidím, i když mi se mi již duše koupe v jezeře slz ze vzpomínek, z bolesti, z lítosti, z něčeho, co bylo, je a možná bude (může být)......a vůbec mi nevadí, že se na mě dívají lidé....
Tak takováhle je ta kniha.....není jen smutná, je predevsim obnažující, stahuje ti masku z tváře, odhaluje člověka v tobě, toho člověka, který je částí Maxe nebo možná jinak řečeno, část Maxe je součástí nás.