Uživatelské recenze

Získala cenu jako nejlepší kniha Evropy v Bruselu. Špička! Je výyborná, pokud někdo píše, že to všechno věděl prostě je to lež. Možná některé věci nejsou pro Čechy tajemství, jenomže důležitý je celek a celkový dojem a ten je skvělý. Není to novinařina. V tom případě musíme napsat že i Kurt Vonnegut je novinařina.

Kniha je velmi čtivá, psaná typickým novinářským stylem, tak nějak 'bestsellerově.' Určitě je zajímavé si ji přečíst, ale přiznám se, že jsem se v ní nic nového nedověděla. Je to takové shrnutí (připomínám, že vůči Čechům nijak přehnaně kritické) událostí posledních desetiletí. Pokud žijete v téhle zemi a čtete noviny, tak to ale - asi na rozdíl od Poláků - všechno víte.

Kniha se četla velice dobře, dozvíte se spoustu zajímavých věcí, jen konec už nebyl tolik zajímavý. Z konce knihy mám rozporuplné pocity, ale jako celek hodnotím knihu kladně.

Tato kniha se přečte jedním dechem. Setkáváme se tu s osobními příběhy těch, kterým režim zničil život. Dala bych ji za povinnou četbu všem, kteří obhajují komunismus, aby konečně otevřeli oči a viděli, co se tu dělo za s.....

Reportér listu Gazeta Wyborcza Mariusz Szczygiel vydal na sklonku roku knihu o Česku. Poláci se o nás dozvídají překvapivé věci – a my možná také. Její velkou předností je názorová nezatíženost a politicko-historický nadhled. Hospodářské noviny: 'Na jejích stránkách nahlédneme do zrcadla, které bychom si sami neuměli nastavit.' Právo: 'Proč je Szczygiełův pohled na Čechy tak překvapivě objevný, zajímavý, kolikrát strhující?' Týden: 'Nesoudí, ale není ani shovívavý, je věcný. Pointy mu přicházejí samy od sebe.' Neboť, řečeno za knihou: 'Gottland - to je země smutku, hororu i grotesky.'

V knize je obsaženo šestnáct kapitol, přičemž některé jsou velmi krátké. Týkají se české historie, zejména dvacátého století. Szczygieł se dotýká ožehavých témat, především druhé světové války a socialismu; pointuje osudy různých osob. Věnoval svou pozornost kupříkladu političce a překladatelce Jaroslavě Moserové, herečce Lídě Baarové, zpěvačce Martě Kubišové nebo Otakaru Švecovi, sochaři, který projektoval největší sochu Stalina na světě. Umí také moc dobře naservírovat absurditu a paradoxy doby - už název první podkapitoly o Stalinově pomníku je paradoxní: Věčnost trvá osm let. Obrovský pomník věčné slávě Stalinově musí být po osmi letech složitě, ale „s úctou“ zničen (například nesmí být výbušnina umístěna ve Stalinově hlavě).