Kdybych mohl, hodnotím knihu za 4,5 hvězdičky. Díky častým popisům brutálních masakrů není kniha čtením pro každého, díky metafyzickému přesahu také ne. Zklidněnit žaludek při čtení je možné v lyrických pasážích popisujicích krajinu, ikdyž i tady se často blýská. Nejlepší strany románu jsou podle mě hned ty úvodní, kdy se čtenář seznamuje s klukem. Všem komu se dílo líbí doporučuji pro srovnání román Velká divočina: cesty (Joao Guimaraes Rosa), přijde mi že toto dílo autor musel znát...
To nejlepší z Williama Faulknera, Nicka Cavea nebo Gabriela G. Marquéze...a Cormaca McCarthyho. Např. McCarthyho Cesta se po přečtení Krvavého poledníku jeví jako pouhá krátká, letmá rozcvička. Tato kniha ve mně rezonovala jako kácení mohutného stromu. Mnohovrstevnaté, drásavé i zklidňující...a neskutečně silné. Pravděpodobně to nejlepší, co jsem kdy četl.
Opravdu hodně hutné čtivo. Velice hluboké popisy krajiny hraničící až s myšlenkami nekonečnosti vesmíru. Doslova jsem cítil žár slunce v zátylku, hlad, nasládlý pach krve a skřípající písek mezi zuby. McCarthy čtenáře dokáže zaujmout, šokovat, vyčerpat. Rychlé, až usečné popisy a rychlé změny tématu tvoří opravdu jakýsi knižní střich, který se možná zpočátku bude hůře číct, ale nakonec vtáhne a velice plasticky vykreslí dění. Zatím nejtěžší McCarthy, kterého jsem četl. Né že bych souhlasil s tím co se tehdy dělo a ani s tím, že bych chtěl být toho svědkem. Přesto musím říct...BRAVO!
Napoprvé možná překvapí hutnost a obtížnost textu a délka jednotlivých kapitol. Možná budete i zklamaní. Já teda byl. Chtěl jsem jen brutalitu a geniálního soudce Holdena. Výsledný pocit z obojího se ovšem dal vystihnout jen jako nenaplněný. Napodruhé už mi začínali docházet určité souvislosti. Stejně jako si museli kritika a čtenáři v USA proklestit cestu k McCarthymu dílu (a chvíli jí to trvalo), tak patrně i zdejším čtenářům bude dělat Krvavý poledník zpočátku potíže.