Když jsem si v anketě Lidových novin přečetla, že Tomáš Halík tuto knihu zařadil mezi tři nejlepší, kteří ho ten rok zaujaly, hned jsem po ní sáhla. Je to jedna z nejlepších knížek, jaké jsem kdy četla.
Tahle kniha mě do sebe úplně vtáhla. Málokdy se při čtení dojmu k slzám, přiznám se ale, že jsem několikrát brečela. Všechny tři příbehy jsou tak silné, že o nich je težké přestat přemýšlet. Lehkost, s jakou autor přechází z poutavého vyprávění k hlubokým úvahám, je sama zážitkem. Román má tolik rovin, že by klidně vydal na několik dalších. Taky se mi stalo, co u české literatury málokdy zažívám. Když jsem knihu dočetla, nemohla jsem na ni přestat nekolik dní myslet.
Jsem skutečně v šoku. Autora jsem léta vedl v přihrádce politolog, ale on napsal dle mého soudu jeden z nejlepších českých románů, který u nás vyšel, přinejmenším od roku 1989. Je to vynikající kniha, kterou není možné odložit, jakmile jí začnete číst. Je v ní celé 20. století.