Uživatelské recenze

To, co činí Svěrákovu novou sbírku povídek jedinečnou, není nějaká extrémně vysoká spisovatelská forma, nýbrž autorův jedinečný pohled na svět. Povídky jen tak nenápadně plynou, občas vystrží růžek či vás políbí na tvář, ale neškemrají o vaši pozornost, neplazí se vám u nohou. A přesto přese všechno ve vás zanechají hluboký dojem. Schopnost čtenáře rozplakat, rozesmát a zmelancholičtět (prostě pohnout) je dána především Svěrákovou osobností. Takové povídky zkrátka nemohl psát někdo, kdo by vám byl v reálném životě nesympatický.

Pod stromečkem jsem sám sobě se zdviženou dlaní přísahal, že budu Svěrákovými příběhy šetřit, aby mi vydržely co nejdéle. Sliby chyby. Zatímco své první Povídky přirovnává k záhonu, z kterého vytrhává plevel, tedy odstraňuje nepravá slova, která dusí ta pravá, o Nových povídkách mluví Zdeněk Svěrák jako o jadérku, na které svými představami vrací chybějící šťavnatou dužinu. Ono je to vlastně totéž, jen pokaždé z jiné strany. A výsledek? Mám rád začátky jeho povídek. Vždy si mě totiž dokáže ulovit hned prvním odstavcem. Třeba ten pán, co se sprchuje oblečený a pak celý promočený vybíhá ven na ulici. Čtu, hltám a čekám na inteligentní rozuzlení tohoto zdánlivě stupidního příběhu. Jsem si jistý, že ta pointa přijde. Vždyť to píše Svěrák! V povídkách se střídá mnoho ingrediencí: Humor, hořkost, napětí, laskavost, smutek, radost, ... ve všemožných kombinacích a v nejrůznějším pořadí. Každá povídka, bez vyjímky, probudí ve čtenáři zvědavost. A to tak silnou, že dotyčného (obrazně) nezastaví ani poslední tečka. Před ní je totiž, zejména v Nových povídkách, umístěn nejsilnější okamžik. Stejně je tomu tak i v milostné povídce, kde se mladý muž vydává hledat dívku, kterou jen letmo zahlédl na zastávce v protijedoucí tramvaji. Najde? Pokud si myslíte, že se autor vzhledem k jeho věku drží ve svých tématech stařecky při zemi, jste na omylu! Na své si v povídkách Zdeňka Svěráka přijdou i milovníci "lechtivého" napětí, peprných slůvek, či provalené nevěry. Například v příběhu s názvem "Dvojí vidění", v kterém si pianista z jedné velmi známé kavárny plní svůj nevšední, pro někoho až zvrhlý, erotický sen. V jisté povídce nechybí krutý mord, ani následný pobyt v drsném žaláři. V jiné se dokonce objevuje postava Adolfa Hitlera se všemi jeho pobočníky. Já též nevěřil ... je to tak. A nakonec ... ono se řekne rozuzlení. Pointa. Zdeněk Svěrák do ní ovšem dokáže mistrovsky vmíchat humor a vtip, laskavé překvapení, nečekaný zvrat, nebo (nebojím se použít to slovo) literární šok. Teď přichází chvíle, kdy si nejsem jistý, zda "1+1 jsou dvě". Po vteřině pochopím. Jsou. Knihu si pomalu pokládám na hrudník, hlavu opírám o opěradlo svého starého čtecího křesla, zavírám oči, koutky mi cukají do úsměvu. Na Štěpána nebylo co číst.