Uživatelské recenze

Velká reklama a pak zklamání. Není to literatura a autorka není spisovatelka.

..vydat tuhle knihu - to bylo asi to nejmenší, k čemu autorka nějakou odvahu potřebovala. Sama píše, že by ji nejraděj nenapsala. Jenže - to si bohužel nemohla vybrat. Ona se jí totiž (velmi nevítaně!) vnutila do života sama. Protože tu knihu napsal život sám! Šmarjá. Co jsem to napsala?? "napsal život sám" - není to taky klišé? No jéje. A přímo čistokrevné! Co dělat. On totiž život JE - jedno velké klišé, když to tak vezmete. Seká nám lidem tragédie i chvíle na růžových obláčcích, pořád dokola, jedny i druhé tolik si podobné i nepodobné.. že zkusit je autenticky popsat - to prostě škobrtnete o nějaké "klišé" co chvíli. Co ale s tím - když to prostě tak je, přesně tak to cítíte? Nic. Kniha má podtitul "autentický deník". A to je nejen podtitul - ale také specifická literární forma. Která, jako každá, má svá pravidla. Určená k respektování. Snad celý svět četl Deník Anny Frankové - a nikoho ani nenapadlo řešit, zda by tu a támhle v té větě lépe literárně "nezabodovalo" jiné slovní spojení. Hodnota autentického deníku je jasně někde jinde! Právě v té autentičnosti, nebroušené, čiré, surové, právě prožité. Vydavatelka podle mne projevila maximum profesionality, když do původního textu příliš nezasáhla. Protože editorsky "vypulírované" to už by to nebylo autentické, přece! Ona totiž autorka neseděla v teplé pracovně, se šálkem voňavého čaje, co jí "ke psaní" přinesl milující manžel. Ona skutečně ty barvy neviděla, hluboko, ve tmě, pod hladinou - kde BYLA - přesně v té stejné chvíli, co tu větu napsala. Napsala to, jak to bylo - on v té chvíli svět barvy jednoduše neměl. Klišé? Já tomu říkám prožitek. Vyumělkovaný a "učesaný" to už by pro mne nemělo tu ryzost - a sílu, dotknout se člověka tak hluboko. Díky vydavatelce - že to cítila stejně!

Od této knížky jsem si velice slibovala, objednávala jsem si ji, protože jsem na ní našla spoustu kladných čtenářských recenzí... Mrzí mě to, ale nemůžu dát knížce více než dvě hvězdičky. Že autorka není žádný velký spisovatel musí být jasné každému soudnému čtenáři již po pár stránkách. Něco jiného je psát internetový blog pro kamarádky a něco jiného je vydat knihu. Sice chápu, že se vydavatel snažil o co největší autenticitu a udělal jen ty nejnutnější zásahy, ale mám pocit, že právě tohle knížce nejvíce ublížilo. Mít silný příběh ještě neznamená napsat dobrou knihu. Bohužel. Překrásná grafická stránka knihy a celkové zpracování včetně luxusního papíru zcela nekoresponduje s obsahem knihy. Ten příběh by si zasloužil daleko víc...Ale abych nebyla jen kritická, ráda bych vyzdvihla linku naděje, která se táhne téměř celým příběhem, takže poselství knížka určitě má. Autorka je jistě skvělým človíčkem a tou nejlepší maminkou pod sluncem pro své děti.

Knížka je naprosto skvělá. Po dlouhé době mě něco úplně pohltilo. Vřele všem doporučuji.

Tuto knihu jsem přečetla na jediný zátah. Těžký úděl postihne mnoho lidí, ale ne každý v sobě najde sílu znovu a znovu vstát. Kniha vychází z autorčina blogu, proto i knižní forma je "blogová", formou deníku. Autorka dává nahlédnout do svých emocí, dostanete se tam, kam obvykle lidi nikoho nepustí - tato témata si v sobě většinou zamykají. Je úžasné sledovat autorčinu proměnu, jak krůček po krůčku objevuje nový život "poté", jak se mění její osobnost, a z černé barvy smutku se postupně vydělují ty veselejší a veselejší. Je to kniha poučná a inspirativní, rozhodně doporučuji.

Knihu jsem koupila a přečetla v pozici člověka, který nikdy nezažil náhlý odchod blízkého člověka uprostřed rozžitého života, nedodělané práce a téměr nedokončené věty. Loučila jsem se pouze s prarodiči na konci jejich dobře, dalo by se říci bohatě, prožitých životů a nikdy to nebylo náhlé, takže i loučení bylo velmi přirozené a plné oboustranného smíření se situací, i když i tak bylo samozřejmě bolestné. Kniha mě v první chvíli ochromila hrůzou (tohle bych teda nepřežila), ve druhé mě vtáhla do děje tak, že jsem ji přečetla na jeden zátah. Ve třetí mi přeházela osobní žebříčet hodnot se stejnou naléhavostí a silou jako porod prvního dítěte. Ve čtvrté mi dala na pouhých 224 stránkách pochopení prostého faktu, že pokud člověk miluje život, nejenže přežije všechno, ale ani v nejtěžších chvílích neztratí víru a naději, najde postupem času přijetí a smíření a na konci toho všeho obyčejnou, ale tak důležitou lidskou radost. Pochopení, že člověk neovlivní věci, které se stanou, ale přístup a postoje, které k tomu zaujme, jsou plně v jeho režii včetně výsledných emocí. Nakonec jsem se rozhodla hodně zariskovat a knihu jsem darovala matce mého muže, která prošla kdysi stejnou událostí. Po přečtení mi děkovala se slzama v očích. Popsala mi, že nelitovala autorku ani nesoucítila, jen tu knihu při čtení žila. Všechny ty pocity tolik totožné s tím, co kdysi žila ona sama. Prý to bylo pro ni nakonec velmi úlevné čtení.

Obdivuju autorku, že měla tu odvahu knížku vydat. Věřím, že má hojné davy svých fanynek a přeju jí to. Je mi líto, že si (patrně) musela projít něčím, co bych nepřál nikomu. Já jako chlap určitě nejsem cílová skupina této knížky, přesto jsem se do ní podíval. A nezlobte se na mne, ale takovou sbírku klišé jsem už dlouho neviděl. A to jsem viděl lecos. "Svět ztratil barvy","Mám pocit, že nějak marodí celej svět" Ano - tohle jsou fráze, které i já používám ve svých blozích - ale nikdy by mě nenapadlo z toho udělat knížku, za kterou bych po čtenářích chtěl tři stovky. Jak říkám: Obdivuju autorku, že měla odvahu knížku vydat - a přesto ji přeju hodně štěstí. Knize, i autorce.

Když jsem objevila knížku Devátý dotek, byla jsem velmi zvědavá, jestli splní, co ";slibuje" a to, že po přečtení knihy již nikdy nebudeme stejní. Lehce skepticky jsem otevřela první stránku, která mě naprosto okamžitě vtáhla do děje autorčina života. Začalo mě mrazit a začala jsem si přát, abych se dočetla šťastného konce. Knihu jsem přečetla za dva večery.. mít více času, přečtu ji za jeden jediný, moc těžko se vám od ní bude odcházet. Budete hltat ten obyčejně neobyčejný život jedné rodiny, která může být klidně rodinou vaší nebo mojí. Prožijete s ní její velkou ztrátu i chvíle radosti. Nenásilně vás donutí se zamyslet, jestli vám stojí za to se v životě tak moc honit a zanedbávat všední radosti, jako je úsměv vašeho dítěte, pusa od manžela. Ano, změnila jsem se, uvědomila jsem si, jak i po těch letech, co jsme spolu, mám ráda svého muže, jak miluju své děti, jaké mám štěstí, že se máme a užívám si to. Přála bych si, aby se tohle všechno nestalo, aby na světě lidé prožívali jen radostná období ale.. Vážili bychom si pak těch zdánlivě všedních chvil? Nemyslím to tak, že by pro autorku byl snad trest za něco to, co jí v životě potkalo. Chápu to tak, že to je prostě dar odněkud shůry pro nás ostatní, protože Mirka Šimková dostala do vínku ojedinělý dar, dokázat téměř přesně vyjádřit emoce a situaci na papír. Možná ji mělo tohle všechno potkat, aby o tom mohla napsat a předat to dál.. nám všem.. abychom se zastavili a začali si více vážit života a všeho hezkého, co s sebou přináší. Autorce přeji jen to nejlepší do života. Kniha je jedna z nejlepších, co jsem za poslední dobu četla a že jsem jich přečetla opravdu hodně. Mohu vám ji jen doporučit, nezklame vás. Jsem moc ráda, že ji mám ve své knihovně. PS: Rada na závěr.. nezapomeňte si ke čtení vzít kapesník, budete plakat od smutku a smát se od radosti..

V době, kdy se rodina začíná "smiřovat" s nevyléčitelnou nemocí jejich malé dcery, se stane událost, kterou rozhodně nikdo nečekal. Jejich otec se stane obětí nezaviněné autonehody. Rána z čistého nebe. Autorka formou denních zápisů na svůj blog zaznamenává den po dni a to způsobem, který Vás okamžitě vtáhne do její "kůže". Já osobně jsem musela knihu několikrát odložit, nadechnout se a ptát se: Kde bere "Diny" sílu? Kolik toho člověk vlastně vydrží? Co jí neustále žene? Sledujeme duši klesající ke dnu, ale zároveň odhodlaný odraz od něj a naději mezi řádky. Naděje, síla ženy, statečnost a odvaha dětí, ale i smysl pro humor. Začnete více přemýšlet o hodnotách, začnete si více vážit toho, co už máte. V situacích pro Vás těžkých si nepochybně 100x řeknete: Není tak špatně, aby nemohlo být hůř. Dojme Vás i pomoc ostatních lidí. Lidí z blízkého okolí, ale i lidí zcela virtuálních. Můj závěr. Realita je občas mrazivá a drsná, ale naděje a odhodlání každého z nás ji přesvědčivě může překonat. Knihu velmi doporučuji, bude se k ní rádi vracet.

Tahle slova kdysi napsala jedna moje kamarádka a přesně o tom je knížka Devátý dotek. O tom, že za štěstí se musí bojovat, samo nepřijde. O tom, že smát se jde i přes slzy a že i ve chvílích, kdy pro bolest se nelze ani nadechnout, nesmíme ztrácet naději. Knížka začíná ve chvíli, kdy na dveře mladé ženy, mámy čtyř dětí, zazvoní policisté a oznámí jí, že už nikdy svého muže neuvidí, že zůstala sama na všechno, na celé hospodářství i na boj s nevyléčitelnou nemocí jednoho z dětí, tříleté Klárky. V té chvíli se ocitá na naprostém dně. Četla jsem knížku na jeden zátah a probrečela několik kapesníků. Je napsaná jako deník, první dny a týdny člověk úplně bytostně vnímá tu nesmírnou bolest, bezbřehý smutek, zoufalý vztek a hlubokou beznaděj, které tryskají z textu. Ale Diny, jak si autorka říká, "neumí být nešťastná". Zůstala sama, ale má děti, které ji potřebují a ona to nechce vzdát. Odmítá byť jen připustit si myšlenku, že má v životě smůlu. Devátý dotek je plný zvratů. Myslíte si, že už musí být líp...a o pár stránek dál opět zjistíte, že všechno je jinak. Ale přestože Devátý dotek není knížka na dovolenou, tak není skličující, není deprimující, vlastně není smutná. Je plná síly a víry v to, že štěstí máme ve vlastních rukou. Je o tom, že i když se stane to, čeho jsme se ani neodvážili bát, nemusí to být konec, ale naopak začátek. Začátek sice dlouhé, ale ne neprůchodné cesty. Knížku vřele doporučuji. Po jejím přečtení už nikdy nezapomenu dát svému muži pusu na dobrou noc....