Dítě a rodina: Uživatelské recenze

Tahle knížka pro mě byla požehnáním - konečně mi totiž někdo dal za pravdu. Konečně mi někdo přiznal, že své děti vychovávám dobře. Už jsem ani nedoufala, že se toho někdy dočkám.

Kamarádky mi pořád vyčítaly, že jsem moc benevolentní, a že svým dětem nechávám moc prostoru k rozhodování. Asi prostě nepochopily, že chci vychovat plnohodnotné a samostatně myslící bytosti. Ani jsem to nevěděla, ale dělám to podobně jako Francouzi – nejspíš jsem utajená Francouzka.

Moje metoda je prostě taková, že děti nevychovávám, ale vedu je na správnou cestu a snažím se, aby pochopili, že tak je to dobře. Snažím se jim všechno vysvětlit a rozvíjet v nich samostatné rozhodování - přesto jsem přísná. To si zase nemyslete. Jednoduše jsem zjistila, že své děti vychovávám metodou popsanou v A dost! – ještě že tak! Jinak by mi ty opice pily krev.

Ale jak jsem psala A dost! je skoro požehnáním. Je to kniha, kterou by si měl přečíst asi každý, kdo kdy přišel, nebo přijde do styku s dětmi. Je to obdivuhodně věcná a pravdivá příručka dobarvená velice zábavnými historkami. Pamela Druckermanová si ve svých výpovědích nebere nijak žádné servítky - prostě to napíše tak, jak to bylo. Klidně se přizná, že výchovu svých dětí ze začátku zas tak nezvládala. Ještě že se odstěhovala do Francie a napravila to.

Zkrátka A dost! se řadí mezi ty knihy, které rodičům doopravdy pomůžou. Nejsou to ty nesmyslné poučky, kdy vám jednou radí, že dítě má být svým pánem a podruhé, že je máte bít na potkání. Tohle je lety ověřená metoda. A funguje!

Tuhle knížku jsem dostala od kamarádky. Nejspíš proto, že si myslí, že jsem šílená matka. No ale upřímně kdo není? Každému to prostě jednou začne lézt na nervy. Každý by svoje dítě aspoň jednou nejraději nechal někde před supermarketem, sám se odplížil zadním vchodem, zapadl domů a tam si napustil vanu horkou vodou a relaxoval. Asi to nezní úplně košer, ale podle mě je to docela normální. Nedá se to vydržet non stop, aniž by člověku trochu hráblo.

Proto jsem za tuhle knihu neskutečně vděčná. Jsem ráda, že se konečně potvrdilo, že v tom nejsem sama, že podobně trpí mnoho žen. Některé daleko víc než já. A co si budeme povídat, od první stránky až po tu poslední jsem se na úkor oněch dam bavila, hodně dobře bavila.

Styl jakým Jill Smoklerová přistupuje k těmhle obtížným životním etapám je prostě bezvadný. A hlavně taky nakažlivý! Dneska už zdaleka tolik nevyšiluju - prostě umyju holuby a jde se dál. Myslím, že tenhle přístup je lék - brát to vážně, jsou všechny matky do dvou let na psychiatrii - nebo děti v márnici.

Zpověď šílené matky je opravdu báječná, čte se sama, je vtipná, občas poradí a hlavně se nebojí světu říct, jak to v mateřství chodí. Ono to totiž není to nejkrásnější období ženy - to mi věřte.

Doporučuju úplně pro všechny. Tuhle knihu nemusí číst rodiče, potažmo matky. Tohle si může přečíst strýc, stejně dobře jako babička, nebo vnučka, anebo dokonce starý mládenec. Myslím, že Zpověď má pro každého něco.

Kniha obsahuje pozitivní klíčový přístup v komunikaci mezi lidmi, jehož uplatnění vede k vyčištění vztahů, odbourání faktorů brzdících vývoji jedince, rodiny i celého národa. Tak to vidím já. Opravdu potřebná kniha. Nosným základem je uplatňování pravdy a lásky. Přitom je však tato kniha zcela konkrétní, plná příkladů (opravdu trefných) a vede krok za krokem k osvojení si jiných návyků, než které jsme zdědili po svých rodičích. Vřele doporučuji.

Ačkoli mám knihu teprve rozečtenou, myslím, že už teď můžu s čistým svědomím říct: ANO, tohle JE ono. Ve změti bouřlivých a rozjitřených (což ne vždy znamená nepříjemných) poporodních pocitů pomáhá se orientovat a najít cestu k sobě. Kniha, která si nebere servítky a otevírá témata, jak jsou - bez příkras, pravdivě a srozumitelně nejen ženě. Pomáhá vzdát se všech rádoby konstruktivních rad a najít cestu k radám vlastním, k vlastnímu nitru ženy a také k děťátku. Vřele doporučuji nejen všem čekatelkám či matkám, které pečují o malé dítě, ale také všem, kdo pracují s těhotnými, matkami, i mužům - manželům, partnerům, kamarádům... Doporučuji všem, kdo se nebojí nad věcmi opravdu přemýšlet a nebojí se klást otázky zažitým stereotypům!

Tato kniha byla jedním z impulzů pro vytvoření Programu na podporu rozvoje mozku dětí již od raného věku, který v sobě slučuje nejnovější poznatky výzkumu mozku a možností rozvoje malých dětí a výsledky bádání Jean Liedloffové v praxi. Kupodivu to krásně do sebe zapadá. Program svým obsahem částečně supluje u dětí pocity bezpečí v nebezpečí a pomáhá rozvíjet pocitový systém, zrak, sluch, koordinaci, atd. a "nutí" rodiče dopřát svým dětem co nejvíce zážitků v náručí i v tomto našem civilizovaném prostředí.

Myslím, že i díky informacím z této knihy se pro mě stal porod rychlým a krásným zážitkem

Odpovědi psané v příběhu jsou tak srozumitelné .. Nejen dětem ale i dospělým .
Jak věřit ,uvěřit ,věřit si a nepochybovat .. Po přečtení víte že dokážete VŠE ! (..třeba klidně vystudovat VŠE )vše , čemu budete věřit .. Kniha by neměla chybět Vám-nám dospělým tak i Vašim- našim dětem .
A ilustrace Marie Keltnerové , hladí duši ..

Zprostředkovat ženám i mužům tak těžké a traumatizující téma, jako je ztráta nenarozeného miminka, je velkou výzvou. Je úžasné sledovat s jakou lehkostí se to podařilo Kateřině Horázné. Příběh je to hluboký, intimně otevřený, strhující a umožní vám plakat smíchy i bolestí nad bezradností a nepochopitelností vlastního osudu. Kniha nevykresluje pouze téma vztahu dvou lidí a jeho proměnu v důsledku čekání a prožívání ztráty, ale míří mnohem dál a hlouběji. Ukazuje, jaký život a možnosti se nabízejí současné mladé ženě a jak náročné i zajímavé může být se s nimi popasovat. Kniha je svěží inspirací pro všechny ženy (nejen), které chtějí aktivně tvořit vlastní život a nikdy se nevzdávají!

Jednotlivé díly dítě samo z archů nevyndá.
Některé části jsou extrémně složité na slepení a dospělý člověk není schopen tak složité prvky sestavit - např. hlava úvodního kotěte je nesmírně složitý objekt, zaoblený osmistěn, který díky pnutí prostě není možné dát dohromady.

Děti si s knihou nic neužijí, dospělí mají nervy nadranc a vše končí křikem a vyhozením nedodělaných modelů.

Až paradoxně lehce a mile popsaný příběh malé Makulky, která statečně bojuje s bolestivou nemocí. Klobouk dolů před celou rodinou, která umí dávat potvoře EBD jasně najevo, že u nich bude mít nelehké pořízení. Držím pěstí!

Knihu doporučuji. Děkuji autorce za její otevřenost s jakou sděluje svůj příběh.

Příběh Makulky znám a smekám jako máma obří pomyslný klobouk nad statečností maminky. Velký dík patří neuvěřitelně báječné a skromné holčičce, která bojuje nekonečný boj s překrásným úsměvem ve tváři vykoupeným mnoha slzičkami. Všem doporučuji knížku přečíst.

Souhlasím, je to skvělá kniha, která napomáhá rodičům s tím nejdůležitějším v každém období vývoje dítěte. Nerozepisuje se do dlouhých románů, prostě jasný výklad. Doporučuji.

Když jsem si knihu poprvé přečetla, dojala mě a dodala mi naději. Četla jsem ji pak se synem, byla jsem zvědavá, jestli se mu bude líbit. Už jde do puberty a čte většinou už jen časopisy nebo komiksy. Líbila se mu moc. I když už jsem chtěla spát, tak mě uprosil, ať ji dočteme ještě ten samý večer, kdy jsme ji začali číst. Knížku můžeme doporučit oba :-)

Čtu tuto knihu už podruhé -- mám vydání z r. 1946 (Družstevní práce). Je to skvěle napsáno, velice čtivé. Člověk žasne, co se vše u nás kdysi vařilo, peklo a smažilo anebo jedloi bez úpravy. Je škoda, že ten jídelníček upadl do zapomnění a je dost divné, že se ho nikdo nepokouší obnovit. Asi o něm neví...

Cokoli od Zdeňka Matějčka stojí za přečtení a pak se opravdu hodně vyplatí na jeho rady dát. Mám ho za geniálního dětského psychologa, který umí laskavým způsobem vést rodiče výchovou tak, aby z dětí vyrůstali sebevědomí (ale ne současně rozmazlení) lidé, a aby svou těžkou úlohu vychovatelů bez větších problémů zvládli i rodiče. Myslím, že to, co před lety pan Matějček napsal, nebude ještě hodně dlouho překonané.

Mimořádně skvělý pomocník zejména pro matky s prvním dítětem. Hledala jsem v ní rady v nouzových situacích už před 24 lety, kdy se nám narodila dcera, a myslím, že nic z toho, co v ní je, překonáno nebylo. Mohu jen doporučit!

Mohu jen doporučit!

Skvělá knížka, moc mi pomohla už před mnoha lety, když se nám narodila dcera. Pan Zdeněk Matějček byl geniální dětský psycholog, který dovedl velmi dobře najít a popsat tu správnou rozumnou cestu mezi potřebami dítěte a potřebami dospělých a dohromady to skloubit tak, aby dítě rostlo jak má, tj. v pohodě, a přitom aby rodiče nezblbli nebo zbytečně nehysterčili. Můžu jen doporučit.

Zajímavá knížka pro rodiče a také pro babičky-matky a babičky-tchyně. Umožňuje nám trochu pochopit, jaký vývojový zázrak se odehrává po narození miminka a jak můžeme přispět k tomu, aby z něj vyrostl člověk a ne deprivant.

Jedna z mých oblíbených knížek na téma respektující komunikace a výchova. Pro mě mnohem čtivější a praktičtější než česká "Respektovat a být respektován". Společně s "Vychováváme děti a rosteme s nimi (N.ALDORT)" jedna z mých velkých inspirací.

Velmi inspirujicí kniha pro budoucí maminky, které se nemohou rozhodnout, nebo váhají kde porodit své miminko. Paní Groverová je velmi silná žena. Kniha je pro ty, které zajímá opravdu přirozený porod. Moc doporučuji. Eva

Tato knížka mě dostala a budu se k ní určitě vracet. Každý máme nějaké dary, talenty a ty můžeme využít i tam, kde se nám naopka nedostává.

Rodiče potřebují hranice
(Uli Hauser, Portál 2012)
Známe titul Děti potřebují hranice. Ale opravdu je potřebují i rodiče? Jak nás přesvědčí autor knihy Uli Hauser, potřebují a to tak, že velmi....
Na začátku knihy stojí citát: "Výchova je zbytečná, děti stejně všechno opakují po dospělých." (Karl Valentin). Knížku autor věnuje svému synovi a všem ostatním dětem. Tak snad budou děti rády, že i já šířím důležité poselství této knihy.
V prvních kapitolách se dočteme, jaké rozdíly panují mezi dětstvím autorovým a dětstvím dnešních dětí. Autor pochází z šesti dětí a narodil se roku 1962. V šedesátých a sedmdesátých letech se zkrátka rodilo dětí víc, dnes jsou děti nedostatkovým zbožím a při plánování rodiny se lidé nejprve ohlížejí na peníze. Mít děti dnes není svatá povinnosti, ale pouze jedna z možností naplnění života. Děti se čím dál víc stávají módním doplňkem (Victoria Beckem, Bred Pitt a jiní se s nimi chlubí a předvádějí). Dnešním dětem hrozí dva extrémy: buď jsou rozmazlované nebo zanedbané. Jsou na ně kladeny nepřiměřené nároky, nejdůležitější je výkon. Děti ale chtějí být dětmi a nechtějí si dělat starost o budoucnost. A pokud nemají, o koho by se opřely, nevydrží to a zhroutí se. Potom si okusují nehty do krve, buší hlavou o zeď či páchají sebevraždy.
Velmi zajímavou kapitolou knihy je kapitola Dějiny dětství. Věděli jste, že za starého Říma byly děti vhazovány do Tibery a tak usmrcovány? Že až do 19.století měli rodiče právo zabít děti, které nebyly vítány a v Rusku pouze každé druhé dítě přežilo své třetí narozeniny? Středověk byl k dětem velice krutý. Adolf Hitler byl dítětem často bitým a tvrdě trestaným, proto už v životě nechtěl zažít pocit toho slabšího.
Narozdíl od poklidného dětství autorova je dnes dětství "zrychlené". Za blahobyt jsme zaplatili nedostatkem času a naší čtyřiadvacetihodinovou dostupností. Život vnímáme jako každodenní boj. Děti potřebují náš čas. Jsou to zloději času. Milují daný okamžik, zastaví se, nesnášejí shon. "Pamatuji si, jak jsem se svým tehdy čtyřletým synem šel téměř hodinu cestu, na kterou bylo podle mého názoru potřeba maximálně pět minut. Všude se zastavoval: pozoroval ptáky a mraky nebo si sedal na bobek a zkoumal broučky. Já jsem chtěl jít a on stát. Děti si zaslouží čas. Rodiče chtějí mít své děti rádi, ale mají na ně stále méně času. Rodiče své děti ženou před sebou: "Pospěš, rychle, musíme jít."
Děti jsou neustále s někým porovnávány, hodnoceny. "Znám mnoho dětí, které již nemají odvahu samy namalovat obrázek nebo zazpívat písničku, protože mají obavy a dopředu se bojí špatného výsledku." Hra je pro děti velmi důležitá, nepostradatelná. Děti si musí hrát. Tím, že si hrají na to, až budou velké, skutečně rostou.
To, co ovládá náš současný život, je STRACH. Dříve děti lítaly venku, hrály si u potoka. Dnes je rodiče nikam samotné nepustí. Okruh, kde se dítě smí pohybovat, se podstatně zmenšil. Děti si nesmějí hrát samy ani na hřišti či v parku. Rodiče děti vyzvedávají z kroužků a neustále kontrolují mobilem. Dětství se tak stává jedním velkým bezpečnostním opatřením. Děti nemají příležitost překonávat samy sebe a zdolávat překážky. Strach ochromuje, zvláště pokud ovládá celý náš život. Nic děti neničí tak jako nezájem, strach a nadměrná kontrola. Strach je přirozený a je součástí rodičovské lásky. Je třeba děti se strachem seznámit a pak se ho společně pokusit překonat. Rakouský dětský psycholog B.Bettelheim říká, že děsivé události v pohádkách představují pro dítě první setkání se smrtí,bez něhož by se nikdy nemohly stát hotovým člověkem.
Velkým problémem dneška je, že v našich vztazích převládá povrchnost. Děti mají málo pohybu a žijí ve virtuálním světě. "Děti potřebují podněty, potřebují se dívat, poslouchat, ochutnávat věci a přivonět si k nim. Jsou zvědavé na svou zvědavost. chtějí napodobovat a dostat se dopředu, chtějí milovat a být milovány. A chtějí vyrůstat s pocitem, že jejich otec a matka jim věří, že dokážou svůj život zvládnout. Potřebují rodiče, kteří nevidí za každým rohem číhat smrt a kteří se nedívají na všechny potraviny s očekáváním možné alergie. Rodiče, kteří věří, že se děti umí zabavit samy, a kteří je nechají samotné s jejich tajemstvím. Jak říkal Charlie Chaplin, život může být nádherný, pokud se ho nebojíš.
V jedné z kapitol autor zajímavě pojednává o dětech ve škole. Být učitelem je dnes rizikové povolání. Vůbec už není samozřejmostí, aby rodina a škola úzce spolupracovali. Bohužel se často zdá, že rodiče proti učitelům bojují. Chyby mohou být samozřejmě na obou stranách.
V dalších kapitolách se autor věnuje problémů počítačů. Neurolog G.Hüther přirovnává závislost na počítači k závislosti na drogách. "Pokud děti vidí počítač, jsou stejně vzrušené jako piják, který potřebuje svou dávku." Počítačová závislost mění mozkové struktury stejně jako konzumace jiných drog. Pokud dítě žije pouze ve virtuálním světě, bude ho skutečný svět nudit, stane se otupělým vůči násilí a katastrofám. D2tem chybí možnost vyzkoušet si různé věci - zatlouct hřebík, upéct koláč, rozdělat oheň, nevidí, jak se poráží prase nebo peče chleba. Svět se stal sterilním a odtrženým od skutečnosti.
Autorovi se daří upozornit na fakt, že děti musí vědět, že jsou milovány a chráněny, ale zároveň je rodiče musí učit samostatnosti a pouštět je do světa. V prvních měsících života by měli rodiče děti rozmazlovat, jak to jen jde. A postupně by jim měly dávat stále víc svobody - nechat je běhat a růst.
Psychologové říkají, že výchova může být zdařilá jedině tehdy, pokud se stane vztahem. Rozumí-li jeden druhému, učí-li se jeden od druhého. Pokud se jeden druhému dává a zároveň od něj přijímá. Tři nejčastěji používaná slova dnešních lidí jsou: já, všechno a hned. Nechceme překonávat překážky a neumíme čekat.
Pokud jako dospělí sami nezvládáme svůj život, nemáme uspořádané vlastní vztahy a nemáme čas ani na sebe ani na své děti, měli bychom si především hledět sebe a ne si vylívat zlost na dětech.

Vřele doporučuji - mám ji dva roky a stále a ráda se k ní vracím. Velmi čtivě a lidsky napsaná knížka o bylinkách, jejich účincích a plno dobrých nápadů na použití pro léčení i běžně v kuchyni. Plus vždy zdůrazněno použití pro děti a pro těhotné, které bylinky ano a s kterými opatrně. Fotky, obrázky, nápady na servírování jídel nebo jak vyrobit skřítky z kořenů petržele... vážně krásná knížka, dnes kupuji další, tentokrát jako dárek.

Pracuju jako knihovnice a knížku používám při besedách pro děti. Torchu závidím paní Pospíšilové, jak je talentovaná:-)

Tato kniha mi zodopověděla mnohé tíživé otázky. Při čtení mě, jako matku, kolikrát až zamrazilo. Chvíli mi trvalo, než jsem se smířila s realitou moderní Evropy. Žít život Indiána v Amazónii mi najednou připadalo v každém směru smysluplnější. Najednou člověku dojde, že naše "vyspělá" civilizace je systémem nelogických, agresivních, nesmyslných, destruktivních principů, které se v každém směru staví proti přirozenosti a tak vedou do záhuby. Naštěstí dnešní doba nám dovoluje využít přirozený způsob výchovy dětí mnohem víc, než v 80. letech. Je ale na každém z nás, jestli se o to aspoň pokusíme, a nebo budeme tvrdit, že v našich podmínkách to nejde. Ono kolikrát stačí poslouchat, co děti říkají, brát je jako rovnocenné bytosti a vyslyšet jejich prosby, především v úplném počátku, ihned po narození. Tato knížka se pro mě stala návodem, jak ozdravit naši společnost.

Děkuji paní Jordánové za tuto knížku.Mluví za vše, otevřela mi oči. S láskou Lucie.

Kniha přináší spoustu bezva myšlenek a "výchovných" postupů které se dobře uplatňují v pralese u indiánů (odkud autorka čerpá), ale do našeho moderního světa se spoustou techniky, aut, průmyslu, přezaměstnaností rodičů... se přenést nedají.

Příspěvek píšu až po delší době po přečtení této knížky, od které jsem možná i kvůli bombastickým komentářům, které ji provázejí, očekávala až příliš moc. Knížka je určitě velice čtivě a srozumitelně napsaná. Obsahuje mnoho zajímavých myšlenek a nutí člověka uvažovat nad tím, kolikrát nejen při výchově dětí ignorujeme náš instinkt. Na druhou stranu ale podle mého názoru opravdu nejde všechno ze života primitivního kmene aplikovat na naši společnost. Častokrát jsem měla pocit, že určitý zgeneralizovaný názor autorky je příliš "na křeč". Přesto doporučuji Koncept kontinua k přečtení všem, kteří v dnešní době hledají návrat k přirozeným cestám života. Nemohu tuto knížku brát jako převratný návod k výchově dětí, coby inspirace je však určitě přínosná.