Historie: Uživatelské recenze

Vydávat diplomku je trochu nabubřelé.

Nepopírám, že šlo i o kvalitní tituly, nicméně na podobné apely je člověk už opravdu alergický. To samozřejmě nic nemění na faktu, že Vás titul oslovil a jistojistě jde o kvalitní dílko.

Na každou Šulcovu knihu se těším a zatím žádná nezklamala. Obdivuji schopnost autora prolínat reálie s fikcí a oceňuji závěrečnou Poznámku autora, kde obojí uvádí do souvislostí.

Je to pěkné čtení, které dokáže vrátit čas, obnovit vzpomínky na určité okamžiky a konfrontovat je s jiným pohledem na věc. Editor této knihy musel být genius, jelikož střídání časových rovin mi vůbec nevadila,a rád se k této knize vracím i teď. A stále se usmívám, protože je to vtipné, je to čtivé, je to pravdivé a stojí to za to....

Myslím, že se jedná o jeden z nejzajímavějších nakladatelských počinů několika posledních let. Díky komiksovému zpracování jsou jednotlivé příběhy mnohem více vypovídající a sugestivní. Povinná četba pro všechny, kteří si váží svobody, neb tímto se ještě více utvrdí o své pravdě a především pro ty, kteří tvrdí, że před rokem 1989 bylo líp!!!

Málo která kniha tak brilantně vystihne život obyčejných lidí v období Mnichova, okupace zbytku Čech a v období protektrorátu. Vřele doporučuji.

Hodnotit takovouto práci je složité. To, že kniha není určena fundovaným archivářům, historikům, rodopiscům a jiným fundovaným historikům je jasné již z názvu. Což nicméne nesnižuje hodnotu knihy pro začínající rodopisce, kteří nemají absolutně žádnou představu co je čeká.
Knihu musíme rozdělit na 2 části.
První část, tedy textová, je z pohledu historika značně podprůměrná a přináší opravdu jen základní informace a to ještě ve značně zkrácené formě, kterou badatel využije opravdu jen na počátku.
Nicméně druhá část knihy je hodnotnější a užitečnější pro všechny badatele, a musím sám ze své praxe říci, že přílohová (slovníková) část této knihy je velmi praktická. Ano jistě jedná se o výtah z internetu a snad i z odborné literatury, nicméně každý občas potřebuje nějaké to slovíčko najít.

všem, kteří chtějí jet do Egypta!

Překvapilo mne, jak obrovská a rozsáhlá je část Egypta, která zůstává neznámá. A jak je vlastně dobře, že je znepřístupněna a ceněna, často se některé části Egypta mění v noci na vojenský prostor. Není divu.

Samozřejmě množství fotografií přímo v textu je něčím, co přitáhne pozornost na maximum. Můžete si číst, můžete se dívat a můžete jenom žasnout. Jak poskládat zajímavý dokument, to Jan Boněk opravdu ví a umí. Více než t 300 stran čtení, jež je tak bohaté a obdivuhodné, že okouzlí i toho, kdo se o historii nebo Egypt ani příliš nezajímá.

Velmi cenný je tu fakt, že autoři se opravdu dostali na místa, kam se to jen tak někomu nepodaří a mohli zde pořizovat fotografie.

Kniha je něčím, co rozhodně musíte považovat za mimořádně zdařilé dílo, za kterých stojí roky práce, bádání a hlavně pečlivosti. Jedno z nej nej,co jsem kdy četla.

Dnes jsem obdržel vaši knihu o Věrušce Šlechtové- Špačkové a ačkoliv jsem ji jen zběžně prolistoval, tak jsem narazil na několik věcí které doplnili vyprávění mého otce o začátcích poválečného létání ve Vrchlabí. Škoda, že se toho otec nedočkal, měl by rovněž velkou radost z vaši knížky. Dost často o Věrušce hovořil a promiňte mě, že mluvím a používám jméno Věruška ale otec jinak o ní nemluvil a já jako také bývalej plachtař na ní tak vzpomínám.Jako malej kluk jsem s otcem letiště ve Vrchlabí navštěvoval a Věrušku si jinak než v kombinéze v Čápu nepamatuji. Pro mě je zajímavá i kapitola o prvním náčelníkovi V. Uhlířovi a mohu potvrdit z tátova vyprávění jeho chování a dokonce otec vyprávěl, jak to bylo s jeho vstupem do Aerolinii které se také neobešlo bez podvodu. Padělal na přihlášce potvrzený počet nalétaných hodin a naštěstí to bylo včas rozpoznáno a nebyla ohrožena bezpečnost cestujících. Také se v knize zmiňujete o Vladimíru Šilhanovi, Čs rekormenu, kamarádu otce po kterém jsme marně celá léta pátrali. V padesátých letech mu bylo zakázána jakákoli letecká činnost a byl mu zakázán vstup na všechny letiště.Teď už začíná být jasno od kud to udání asi přišlo.Třeba se ještě o tom někdy dopátrám více. Děkuji ještě jednou za vaši knihu, přeji vám hodně zdraví a rovněž prosím o vyřízení přání dlouhých let paní Věrušce!

Hezký den .
Ivan Štěpánek
syn Jana Štěpánka
zakládajícího člena Vrchlabského
Aeroklubu

Jen pusobeni proflakleho Jana Urbana( odpovedny redaktor) zanechava otazniky a mirne pochybnosti...

Jistý anonym "herbie" zde napsal, že se vydavatel patrně zbláznil, když vydal tuto knihu, že je nudná a pro akademiky. Inu anonym zřejmě očekával počteníčko ve stylu polobulvární Histori. Já bych řekl, že opak, než zde recenzoval anonym, je pravdou. Kniha mne zaujala šíří pojetí tématu a snahou hodnotit činy Přemysla Otakara II. v rámci doby, ve které žil.

Výborná kniha, která čtenáře provede podstatnou částí obyčejného života neobyčejného člověka na území Československa a to v průběhu téměř celého minulého století. Jiří Hejda (1895−1985) byl spisovatelem, novinářem, ekonomem, politikem, podnikatelem a také po dvanácti a půl letech amnestovaným doživotním vězněm odsouzeným komunistickým režimem v procesu s Miladou Horákovou.
Na knize je cenné, že zlomové historické okamžiky, které ovlivňovaly miliony, pokud ne rovnou miliardy lidí na této planetě, popisuje nejen z pohledu aktuálně profesního, ale i očima člena početné rodiny. Nápadníka své budoucí manželky, manžela, otce, dědečka a v neposlední řadě i druha.
Pro čtenáře, který neměl dostatečně vzdělané a nebo zodpovědné rodiče nebo prarodiče, to bude exkurze do zcela nepoznaných polic knihovny o jeho domovině, pro ty ostatní velmi zajímavé rozšiřující opakování. Jako součást zdejšího záměrně pokřiveného vzdělávacího systému se čtenář téměř nic, co je obsahem knihy, v žádném případě otevřeně dozvědět nemohl.
O tom, jak odvedenec viděl první světovou válku, za jaké situace a v jakých náladách vznikala naše republika, co to ve skutečnosti bylo Československo v době před druhou světovou válkou, jak si stálo Slovensko a jak o našem státě smýšleli naši blízcí i vzdálení evropští sousedé a jak se na nás díval zbytek světa.
Pokud čtenář nepatří mezi ignoranty, kterému je i dnešní společenský a politický život volný jako stokrát opraný dědečkův svetr, najde zde příběh o tom, jak se dala udělat kariéra, pokud byl člověk pracovitý, slušný a nejen odborně dostatečně pevný v kramflecích. Je mu také otevřeně popsána spolková a politická struktura před i poválečného Československa a jednotlivé postavy zde jsou plně jmenovány bez trapných krycích náznaků. Čtenářem samotným následně provedená projekce směrem k dnešní politické situaci, jejím protagonistům a jejich historickým replikám mu jistě pomůže mnohem lépe identifikovat bezskrupulózní lháře a nebo trapné nevzdělance.
I když kniha může svým příkrým titulem svádět k zjednodušující uplakané autorově nálepce, opak je pravdou. Čeká na vás vzdělaný a neobyčejně silný muž, kterého budete mít možnost poznat v mnoha jeho životních rolích, ve kterých nepochybně obstál. A to i přesto, že od celkového hodnocení odečtete jeho zcela jistě přítomný subjektivní pohled na konkrétní osoby a nebo události. Toto jsou ty přirozené vzory, které nejsou diktovány režimy. Úcta k takovým lidem se nemusí ani schvalovat, natož pak vynucovat. Hlava sama cítí, že chce být bez pokrývky. Čest jeho památce.

Snažím se nechodit do knihkupectví, protože vím, jak snadno podlehnu, knihu koupím a těžce jí hledám místo doma. Knize „Schwarzenbergové v české a středoevropské kulturní historii“ jsem však místo doma našla. Je to kniha, kterou lze číst celou od začátku do konce, nebo z ní vybrat jen nějaké kapitoly, aniž by byl čtenář ochuzen na srozumitelnosti, pokud jde o celkovou dějinnou souvislost. Jde o knihu přínosnou pro odborníky, srozumitelnou pro širší čtenářskou obec.
Šlechtický rod Schwarzenbergů je zde představen ve své komplexnosti. Kniha je rozdělena do čtyř oddílů a jejich kapitol, kdy první s názvem „Schwarzenberské panství – schwarzenberská krajina“ nás seznamuje se zázemím panství, jak hmotným (hospodářské dvory, krajinářství, schwarzenberský patronát), tak lidským (schwarzenberské úřednictvo). Kromě jiného se zde dozvíme například o postihování korupce na panství, nebo o nejrůznějších možnostech podpory studia dětí zaměstnanců. Druhý díl knihy s názvem „Schwarzenbergové, víra a umění v předmoderní době“ čtenáře uvede do vlastních sídel a svatých míst spojených se Schwarzenbergy. Tato převážně uměnovědná část knihy čtenáři přiblíží okolnosti zakládání, přestavování, financování nebo užívání krumlovského a hlubockého zámku, vídeňské rezidence a celý okruh osobností tvůrců, kteří se podíleli na zařizování a výzdobě těchto sídel. Třetí, která nese název „Soukromý a veřejný obraz Schwarzenbergů v moderní době“, čtenáři přiblíží životní osudy Schwarzenbergů (vojevůdců, politiků, hospodářů, manželek, tvůrkyň i zdravotně postižených) způsobem často velmi napínavým, který neubírá na celkové odbornosti příspěvku. Závěrečný díl s názvem Životní styl Schwarzenbergů v 19. a 20. století nám pomocí několika historických oborů přiblíží nejrůznější zájmy Schwarzenbergů (knihy, cestování) včetně jejich životního stylu (doprava, gastronomie, zařízení interiérů) se závěrečnou kapitolou věnovanou schwarzenberským pohřbům v 19. a na počátku 20. století. Jako u přechozích kapitol, i zde čtenář vstoupí do kapitoly dvojnásob závěrečné s přiblížením tématu na celkovém pozadí doby, v souvislostech.
Samotná kniha je (v současné době až nezvykle) dobře vypravena. O obsahu, předmluvě, doslovu, poznámkách a jiných samozřejmostech (i když nesamozřejmých) se zmiňovat nebudu. Dovolím si poukázat na několik milých detailů, jakými je přehledný seznam Schwarzenbergů na předsádce, uvedení manifestů české šlechty z let 1938-1939, bibliografie k jednotlivým osobnostem, místům a vůbec oborům spojených se Schwarzenbergy, která je obsahem celého oddílu V. Kromě bohatého komentovaného obrazového doprovodu je každá kapitola uvedena vstupním symbolickým výřezem fotografie, a knihu si během čtení může čtenář zakládat dvěma textilními záložkami - atlasovými stužkami v barvě původního schwarzenberského erbu (do r. 1599) modré a bílé (stříbrné).
Kniha krásná na pohled i na „poslech“ představuje Schwarzenbergy se snahou o co největší objektivitu, která by měla být základním rysem historického díla. Její výpověď je na zcela jiné úrovni, než tato země zažila v nekritickém omílání zažitých historických nepravd, které zazněly během prezidentské volební kampaně, a to nejen ze strany „lidu“, ale i od veřejných činitelů. Kéž by tato kniha alespoň částečně splatila dluh vůči české šlechtě, jak si přejí autoři doslovu, tak i dluh vůči opravdové znalosti vlastních dějin.

Skvělá zpráva nejen o polistopadovém vývoji u nás. Rychetský popisuje vztahy v disentu, během revoluce, za vlády Miloše Zemana i v Ústavním soudu.

Úspěšná spolupráce pražského nakladatelství Kateřiny Bečkové Schola ludus – Pragensia a litomyšlské Paseky Ladislava Horáčka dala v posledních letech vzniknout velmi populární tematické řadě edice Zmizelá Praha, seznamující čtenáře prostřednictvím dobových pohlednic a fotografií s technickou infrastrukturou města. Po třech úspěšných svazcích – Nádraží a železniční tratě / Zaniklé, proměněné a ohrožené stavby, Tramvaje a tramvajové tratě / Historické centrum a Holešovice a Trhy a tržiště – se v únoru 2011 objevil na knižních pultech další titul, který už jistě nedočkavě vyhlíželi zejména příznivci trolejových vozidel, vozoven, smyček, výhybek, splítek, zastávek, čekáren, sloupků a všeho, co s dějinami pražského tramvajového provozu souvisí. Jeho autor, uznávaný historik pražské hromadné dopravy a vedoucí Archivu Dopravního podniku hlavního města Prahy Pavel Fojtík, se tentokrát vydal do historických předměstí a obcí na levém břehu Vltavy, tedy dnešních městských částí Praha 5, 6 a 7, aby z nepřeberného množství obrazového materiálu pečlivě vybral 160 převážně fotografických momentek vysoké historické i umělecké hodnoty, převzatých jak z Archivu Dopravního podniku či Muzea hlavního města Prahy, tak z několika soukromých sbírek, a jimi dokumentoval proměny tramvajové sítě v oblasti Bubenče, Dejvic, Podbaby, Vokovic, Střešovic, Břevnova, Bílé Hory, Smíchova, Košíř, Motola, Radlic, Zlíchova a Hlubočep, které se na tomto rozsáhlém území udály od 16. května 1876, kdy směrem od Újezdu k nádraží České západní dráhy (dnešní Smíchovské nádraží) vyjela první koněspežka. Za symbolického společného jmenovatele všech snímků bychom mohli bez obav označit Smíchov. Ten byl až do konce roku 1921 centrem veřejné správy; sídlilo zde jak okresní hejtmanství, tak okresní samospráva. Teprve 1. ledna 1922 byly všechny uvedené místní obce i katastrální území připojeny k Velké Praze. A byl to také Smíchov, odkud z Ringhofferovy továrny vyjížděly do ulic až do poslední čtvrtiny 20. století všechny tramvajové vozy. Mnohé z nich ve dnech všedních i svátečních zachytili ti, kdo neváhali v pravou chvíli stisknout spouště svých fotoaparátů. Mezi nimi zaujímá ve Fojtíkově publikaci čelné místo Ivo Mahel, následován Jiřím Čermákem, Miroslavem Knížkem, Antonínem Novotným a Miroslavem Křehlíkem. Ženy reprezentuje Jaroslava Hussarová, nad jejímž fotografickým talentem zajisté smekne kdekterý muž. Nejstarší obrázek, pocházející z doby, jejíž pamětníky bychom už mezi námi hledali marně, vznikl v slavném ateliéru Jindřicha Eckerta (1897). Naopak nejmladší snímek pořídil vedle několika dalších sám Pavel Fojtík, a to 28. května 2009. Jistě velmi přínosným vodítkem se čtenáři stane fotografiím předcházející mapová část, do níž jsou přehledně zanesena čísla snímků včetně šipky, ukazující směr pohledu. Díky těmto patnácti schematům je tak až na výjimky přesně možné určit, odkud byl ten který záběr pořízen. Zatímco v úvodu se Fojtík ponořil do historie, aby zároveň vytkl některá specifika levobřežní tramvajové dopravy, v závěru odkazuje případného zájemce o hlubší znalost problematiky na důležité prameny a bohatou literaturu, která shodou okolností zaznamenala nejvíce přírůstků právě v čase relativně nedávném. Druhý díl Tramvají a tramvajových tratí však zdaleka není věnován jen nadšencům „elektrik“. Historickou hodnotu snímků ocení bezesporu také milovníci staré, přesněji řečeno (v souladu s edičním pojmenováním) zmizelé Prahy. Dokumentace někdejší zástavby, průběhu různých stavebních prací a zachycení některých technických zajímavostí činí z publikace cenný zdroj pro poznání „hmotné“ historie hlavního města. V neposlední řadě si jistě přijdou na své také milovníci půvabu černobílých fotografií, kterých paradoxně s nástupem nových digitálních technologií stále přibývá. Jako bonus získávají pak všichni čtenáři momentku z rodinného alba z roku 1955, na níž zapózoval coby roční batole také sám autor knihy.

Ulice dnešní Prahy si bez dopravního ruchu dokážeme představit jen těžko. Statisíce jedoucích i stojících vozidel nejrůznějších značek, typů a velikostí patří již neodmyslitelně ke koloritu města. Narůstajícímu provozu se přizpůsobují stávající komunikace, budují nové, zdokonalují řídící systémy i bezpečnostní prvky. Díky novináři a publicistovi Janu Králíkovi a již osmému svazku z edice Zmizelá Praha, který před nedávnem uvedlo na trh nakladatelství Paseka, mají však nyní všichni nadšenci motorismu ... a nejen ti ... ojedinělou možnost vydat se proti proudu času do dob dávno minulých, do dob, kdy Automobily a motocykly, řečeno slovy autora, genia loci Prahy teprve utvářely. Na dvě stě černobílých snímků, pocházejících ze sedmnácti archivů a soukromých sbírek a seřazených podle někdy ne zcela zřetelného chronologicko-tematicko-lokálního klíče, dalo vzniknout další fotografické publikaci o Praze, z níž je tentokrát cítit vůně spalovacích motorů. Od Benzova „kočáru“, obrazově několikrát zachyceného v okolí Pražského hradu na konci 19. století, dělí poslední snímky z okrajových částí města zhruba osm desetiletí. Hodnota shromážděných fotografií však zdaleka nespočívá jen v jejich stáří. Přestože u většiny z nich se jejich tvůrců nedopátráme, pár věhlasných jmen zde přece jen objevíme: Rudolf a Jaroslav Bruner-Dvořákové, Zikmund Reach, Josef Vojta, Antonín Alexander, Jan Posselt a dokonce i Josef Sudek. Někdy šlo fotografovi o zachycení konkrétního automobilu či motocyklu, jindy tvořilo vozidlo spíše kulisu k vzácné historické události, v souvislosti s níž byl záběr pořízen. S reklamními snímky či fotografiemi z výstav, jejichž účelem bylo v prvé řadě zvýšit prodej té které značky, tak ostře kontrastuje několik autentických záznamů, jako např. návraty prezidentů Masaryka a Beneše z exilu do vlasti či vítání význačných státních návštěv obyvatelstvem v ulicích. Pozornosti autora neunikla ani samotná dopravní infrastruktura a vše, co s motorismem v hlavním městě v průběhu let souviselo. Díky tomu má čtenář možnost nahlédnout do továren, prodejen, dílen a autoopraven, garáží, tunelů, pod střechy čerpacích stanic i do míst, kde bychom dnes automobilový provoz už hledali marně. Dávnou minulostí jsou stanoviště pro řízení dopravy uprostřed rušných křižovatek či nad nimi, betonové povrchy silnic, ale naštěstí také tanky v pražských ulicích. K nepoznání se změnily sanitky, hasičská vozidla, čistící technika, vojenské automobily, vozy bezpečnostních sborů, taxíky i letištní autobusy. Většinu kdysi slavných značek, jejichž stroje se proháněly metropolí na Vltavě dlouhá léta, nenávratně odvál čas. Napříč historií motorismu se však jako červená nit vine bohužel také fenomén dopravních nehod. Proto ani tuto méně příjemnou stránku provozu na pražských komunikacích nemohl Jan Králík pominout a několika takovými událostmi ji připomíná. Kromě toho je kniha doslova nabitá zajímavostmi, a to jak v samotné obrazové části, tak v úvodu. Dozvídáme se, mimo jiné, kdy došlo k první policejní registraci automobilu, že už v roce 1906 vznikl předpis pro jízdu po Pražském hradě, odkdy se píše historie autoškol v Praze, jak to bylo s přidělováním poznávacích značek, kdy začala být vedena statistika vozidel, jaký byl prvorepublikový trend, že první semafor se objevil už v roce 1927, proč došlo k přechodu z levostranného na pravostranný provoz v Praze o něco později než v ostatních částech Protektorátu, a mnoho dalších informací, které bychom v takto ucelené formě jinde hledali jen velmi těžko. Fotograficko-historickou hodnotu publikace ocení zajisté také obdivovatelé a znalci staré Prahy, jimž se vedle ulic a náměstí otvírají i pohledy do velmi nevšedních míst, která by si s „motoristickou“ minulostí možná ani nespojili. Přiznejme si: kdo z nás tušil, že ve Valdštejnské jízdárně fungoval svého času autoservis s prodejnou ojetých vozů? O automobilových dílnách a garážích ministerstva pošt a telegrafů v areálu Vyšehradu ani nemluvě. Líčení až neuvěřitelného osudu karoserií tamních prvních poštovních autobusů také tak trochu napovídá, že Králíkovy Automobily a motocykly budou jistě plné i mnoha téměř zapomenutých a přitom napínavých příběhů Zmizelé Prahy. Otištěním několika snímků ze závodního prostředí předkládá navíc autor čtenáři malou pozvánku, kterou naznačuje, že téma rychlých kol není z jeho strany v populární ediční řadě ještě ani zdaleka vyčerpáno.

Knihu vřele doporučuji všem, kteří se chtějí něco dozvědět o
Schwarzenbercích. Obrazová příloha je opravdu nádherná a kniha obsahuje
asi všechno, co mě zajímalo.

Kniha není žádný zázrak, stylem ani informacemi, k obrazu VH přidá opravdu jen střípky. Ale je čtivá a člověk se od ní těžko odtrhne. Výborné čtení na cesty, zejména kvůli členění do krátkých kapitol.

Moc děkuji za knihu rozhovorů "Zuzana Roithová Vidět srdcem". Výborný nápad, výborně napsaná sonda do života, práce MUDr. Zuzany Roithové MBA a politického dění a politických praktik v naší zemi. Je to kniha čtivá a při tom poučná. Mnohým lidem by mohla otevřít oči. Díky za ni všem kdož k jejímu vzniku a vydání přispěli.
Honza

ale ta kniha je hrozná. Střídá docela zajímavě napsané historické pasáže s karmickými nesmysly. Krom toho je nacionalisticky zastydlá a to je ještě horší...

Konečně jsem se dočkal již třetí knihy tohoto autora. I jako předchozí tituly tohoto autora ,se tato kniha čte jedním dechem a žádného příznivce Francouzské cizinecké legie jistě nezklame. Velice čtivě spravován příběh nejsvatější bitvy Francouzské cizinecké legie je doplněn o nádherné ilustrace a fotografie. Celá kniha je psaná velice čtivou vyprávěnou formou a ne pouze nudnými historickými fakty bez jakéhokoliv děje. V této knize mne mile překvapilo spoustu nových zajímavých informací, na které jsem v jiných publikacích nenarazil Profesionál ní zpracovaní tohoto titulu nenechá nikoho na pochybách, že autor dal do této knihy část svého já. Nezbývá mi než všem tuto knihu doporučit .Pane Odsrčil děkuji , pro mne jste pravý Képi blanc. Petr Hurtík

Tento příběh je nesmírně silný. Přímý účastník občanské války v Rusku nám přibližuje realitu tak, jak jí prožil. Spoustu smutku a jen málo radosti. Spoustu smrti a málo naděje. Po přečtení knihy je člověk rád, že v Rusku v té době nemusel být..

Paní Kantůrková, patří Vám dík za tuhle knihu. Prosím, piště dál.

Zásluhou Dr. Jaroslavy Pečírkové se dvěma svazky V. dílu uzavírá edice jedné z nejdůležitějších písemných památek staré češtiny. Obsahuje paralelně texty Bible drážďanské a olomoucké s částmi Proroků rožmberských a Bible litoměřicko-třeboňské.
Kritickou edici založil Vladimír Kyas, který v 80. letech publikoval I.Evangelia (1981), II.ostatní části Nového Zákona (1985) a III. část Starého Zákona (1988). Všechny tři svazky vydalo nakladatelství Academia, IV. díl, plánovaný na rok 1991, však v hospodářsky rozkolísané situaci již nevyšel. Objevil se až roku 1996, a to v ediční řadě Biblia Slavica v produkci nakladatelství Ferdinand Schöningh v německém Paderbornu, což se výrazně projevilo na jeho (ne)dostupnosti a především desetinásobné ceně. Závěrečnou část edice již dokázalo vydat opět nakladatelství Academia a zpřístupnilo tak v úplnosti starozákonní texty. Máme tedy k dispozici jeden z prvních překladů kompletního biblického textu v Evropě, a sice v našem národním jazyce, v češtině 14. století.

Publikace představuje přehled architektonického vývoje v českých zemích, ale bohužel je poznamenána řadou nedostatků. Jako kolektivní práce vykazuje výrazně kolísavou hodnotu jednotlivých autorských podílů, a to jak po stránce formální (stylistika a gramatika), tak po stránce odborné. V konkrétních případech až překvapivě schází kritické posouzení starších informačních zdrojů, případně kontrola se zřetelem na faktickou realitu popisovaných staveb či aktuální stav bádání. Celkově působí text dojmem kvapu a nedostatečné kontroly. Jako první svazek "dodatkové" řady tak poněkud vybočuje z vysokého standardu Velkých dějin zemí Koruny české.

Velmi čtivý popis období vedoucí k 2. světové válce a k roku 48. V knize je nenásilně popsán autorčin pohled na události (z dnešní perspektivy).

Knihu jsem koupila náhodou, pro dlouhé zimní večery... Místo pečení cukroví čtu...

Geniální dílo od autora: ne-historika a ne-spisovatele, který do toho ale dal srdce a může tak směle konkurovat všem profesionálům. Velmi působivá kniha o nesmyslném zabíjení člověka vtáhne okamžitě do rozbahněných zákopů indočínské džungle.

Smutné, že když v češtině konečně vyjdou Dějiny Polska, jsou zaprvé nedostatečně obsáhlé (zejména pro období před 20. století), zadruhé často vysoce zavádějící a s nacionalistickým podtónem. Uvítal bych práci psanou z většího nadhledu, které jsou v dnešní době standardem.