Natalja Klučarjovová: Rusko – vagon třetí třídy

Rusko, ruská civilizace a ruská duše jsou opět aktuálním tématem. Kniha Rusko - vagon třetí třídy nemohla vyjít v lepší dobu. Dnes, kdy ruský medvěd opět ukazuje své drápy je třeba podívat se dál. Dál do ruské země, která je plná těžkých příběhů roztodivných lidí. Natalja Klučarjovová je původně básnířka, narozená v roce 1981. Toto je její prozaický debut a hned vzbudila velký rozruch. Jakoby roztáhla závěs ze zlata a drahého kamení a ukázala dnešní Rusko v jeho nahotě. Rusko - vagon třetí třídy je kniha syrová, upřímná a barvitá. Je zrcadlem, které zachycuje konkrétní lidské, sociální a politické problémy. Je zalidněna postavami živořícími na okraji společnosti, bodrými tuláky i lidskými troskami, napravenými kriminálníky i podivínskými mladíky filozofujícími o osudu Ruska a smyslu života.

Martin Reiner: Básník

Martin Reiner tu knihu psal dlouho. Chtěl, aby román o Ivanu Blatném byl co nejlepší. Kniha Básník vyšla před pár dny a už víme, že se opravdu povedla (jak jste si mohli přečíst v naší recenzi). Reinerův román je strhující; zabývá se nejen básníkovým životem, ale též literárním kontextem, dobou a místy, na nichž Ivan Blatný žil. Dočteme se v něm mnoho z literárního života první republiky, stejně jako zajímavé detaily z přátelství mezi Blatným, Ortenem, Kainarem a dalšími. Nahlédneme do protektorátních let a hrůz heydrichiády. Po Blatného emigraci dostaneme možnost seznámit se s intrikami, jimiž dlouhé roky žil český politický exil, stejně jako s činností komunistických agentů v zahraničí. A básníka neopustíme ani v blázincích, v nichž strávil většinu z čtyřiceti let svého života v Anglii. Kniha je nabitá dosud neznámými informacemi, zároveň je však silně emotivní.

Christiane F. - Můj druhý život

Asi všichni známe, nebo jsme o ní minimálně slyšeli, knihu My děti ze stanice ZOO. Osud její autorky znají miliony čtenářů po celém světě: Christiane F. otevřeně popsala svůj život s drogovou závislostí ve třinácti letech. Po třiceti pěti letech se nechala Christiane F. přemluvit novinářkou Sonjou Vukovic, aby vyprávěla, co bylo potom. Procházíme spolu s Christiane jejím bojem se závislostí na drogách, pobytem ve vězení, ale také setkáními s legendami amerického rocku a evropské literatury, šťastnými roky v Řecku a největším darem – narozením syna Philippa. Jaký je dnes život Christiane F. Jakou cenu zaplatila za životní selhání i mediální slávu? Můj druhý život je přirozeným pokračováním její slavné knihy.

Robert Makłowicz: Café Museum

Úspěch knihy Gottland Mariusze Szczygiela (a dalších jeho knih) u nás podnítil zájem o tzv. „polskou školu reportáže“. Jedná se o instituci, která podporuje život reportáže jako samostatného a silného literárního žánru. Kniha polského publicisty, spisovatele a cestovatele Roberta Makłowicze je další reportážní knihou z nakladatelství Dokořán, která se snaží tuto žízeň po reportážích uhasit. Café Museum je vlastně humorný cestopis a kulinářský průvodce po městech a místech bývalého Rakouska - Uherska. Reportáží je v knize devět a autor během putování představuje nejrozmanitější tváře tohoto rozlehlého, přece však historicky a zeměpisně vymezeného "prostoru", jehož klenbu tvoří oblouk mezi "c. k.severem" a "c. k. jihem".

Kjersti A. Skomsvoldová: Čím jdu rychleji, tím jsem menší

Příběhy o samotě mohou padnout do hluboké pasti. Ta past se jmenuje Sentiment a když je příliš hluboká (a sentiment příliš silný), kniha se utopí sama v sobě. Toto ale rozhodně není případ knihy Čím jdu rychleji, tím jsem menší Kjersti A. Skomsvoldové. Poznáte Matheu Martinsenovou, která se na konec svého života připravuje tak, že každé ráno v novinách pročítá úmrtní oznámení a plánuje, jak bude vypadat to její. Žila pro svého manžela a teď zůstala sama. S ostatními lidmi neměla nikdy moc co do činění, nebyla mezi nimi totiž vidět. A nestojí o to ani teď. Nechce ale zemřít dřív, než se někdo dozví, že žila.  Čím jdu rychleji, tím jsem menší je tragikomický příběh o tom, jak se také žije naplno, o strachu ze smrti a strachu ze života, o samotě ve dvou a samotě mezi lidmi, o statistické pravděpodobnosti, o čase a o tom, co člověk může dělat, když umí plést čelenky a vymýšlet skvělé rýmy, ale neví, jak otevírat sklenice s marmeládou, natož jak po sobě zanechat stopu. Je to dojemný příběh bez pasti sentimentu.