Knižní pól 30. 4. 2016

Někteří moji přátelé považují úvahy egyptologa Miroslava Bárty, geologa Václava Cílka, historika Martina Kováře a dalších autorů o tom, že jsme se ocitli v období velkých změn a čeká nás adaptace na nové podmínky, za strašení. Žádný ze jmenovaných však na rozdíl od některých politiků či expolitiků netahá na světlo nějaké bubáky. Naopak, velmi důsledně a důkladně dělají to, co se od zodpovědných intelektuálů očekává: přicházejí s informacemi a vysvětlují, jak jim rozumět. Ve srovnání se zahraničními kolegy jsou dokonce velmi uměření a ve svých odhadech optimističtější než třeba britský historik Niall Ferguson, vyhraněný thatcherovec a konzervativec, profesor na Harvardu, pilný publicista v prestižních médiích, několikrát časopisem Foreign Policy zařazený mezi stovku nejvlivnějších světových intelektuálů.

Rolí intelektuálů je reagovat na svět, mluvit o něm, kritizovat, pokoušet se pojmenovávat problémy, hledat cesty, kudy z průšvihů. Zkrátka intelektuál není od toho, aby chlácholil, ale spíš aby pobuřoval. Ovšem měl by zůstat intelektuálem – když neodolá a vstoupí do politiky a začne si plést role politika a intelektuála, obvykle se v politice uvedenými vlastnostmi začne zesměšňovat. Niall Ferguson intelektuálem zůstává a jeho knihy patří ve svém žánru ke světovým bestsellerům. Jedním z nich je i celkem útlá kniha Velký rozklad s podtitulem O úpadku institucí a zániku ekonomik, kterou vydal už v roce 2012, ale v českém překladu vyšla až teď.

S trochou nadsázky lze anglického duchovního otce kapitalismu a volného obchodu Adama Smithe nazvat Karlem Marxem konzervativců. Ostatně Marx ze Smithe vycházel a domýšlel ho pro další vývoj. Právě o Adama Smithe opírá Ferguson svůj výklad ztráty dechu euroamerické části světa v posledních desetiletích. Všimnul si zajímavého paradoxu. Smith vysvětloval, proč a jak Velká Británie bohatne a proč Čína stagnuje. Dneska se při stejných Smithových postřezích dá vysvětlovat opak – proč Čína hospodářsky roste a Evropa s Amerikou stagnují, když ne rovnou upadají. Čísla jsou neúprosná. V roce 1980 byl průměrný Američan dvacetkrát bohatší než průměrný Číňan. V roce 2010 už byl Američan bohatší ani ne pětkrát. A některé asijské země předbíhají většinu Západu i v průměrné délce života a v dosahovaném vzdělání. Smith viděl příčiny v zákonech a institucích. Ferguson to vidí stejně. Podle Adama Smithe, píše a souhlasí Ferguson, se země ocitají ve stavu stagnace, když jejich „zákony a instituce“ zdegenerují do té míry, že hospodářské i politické procesy jsou podřízeny ziskuchtivosti elit.

Instituce našeho vyspělého světa jsou těžkopádné, zákony čím dál složitější. Ostatně podnikající Češi potvrdí, že každý rok přibude nějaký další úřední opruz, další vyplňovaná kolonka. Trafikant v Polné prý ohlásil, že svůj krámek zavře, protože na elektronickou evidenci tržeb čekat nebude. Kolik dalších živnostníků to udělá taky a co to provede s ekonomikou?

Ferguson však upozorňuje i na důležitou roli občanské společnosti. Učinil dokonce vlastní zkušenost s jejím pozitivním efektem. Koupil si ve Walesu dům u moře a teprve pak zjistil, že pobřeží je zanesené plastovým odpadem. Nejdřív začal na procházky nosit pytle na odpadky, ale jednou zorganizoval dobrovolnickou akci, pak druhou, potom se připojil místní Lion Club. Pobřeží se dostalo pravidelné úklidové péče a znovu se stalo oblíbeným korzem.

Ferguson nepovažuje sociální sítě za adekvátní náhradu tradičních forem sdružování, ale mnohem větší nebezpečí vidí v zániku občanské společnosti, jak o tom psal už Alexis de Tocqueville v proslulé knize Demokracie v Americe, když varoval před příliš paternalistickou mocí, která, a teď cituji, zatahuje nad společností síť drobných, složitých, pedantických pravidel, z níž by nemohli uniknout ani nejoriginálnější duchové a nejstatečnější duše a předstihnout tak dav.

Knihu Nialla Fergusona Velký rozklad s podtitulem O úpadku institucí a zániku ekonomik vydalo nakladatelství Argo v překladu Daniely Orlando.

Podobné otázky, na které se pokouší najít odpovědi Niall Ferguson, klade svým partnerům ve dvanácti rozhovorech Karel Hvížďala v knize Evropa, Rusko, teroristé a běženci.

Na Hvížďalovy otázky odpovídá těchto dvanáct mužů: Karel Schwarzenberg, Martin Ryšavý, Michael Kraus, Tomáš Glanc, Jiří Přibáň, Michael Romancov, Petr Robejšek, Luboš Dobrovský, Jan Rubeš, Petr Steiner Jacques Rupnik a Miroslav Petříček, doslov ke knize napsal Petr Pithart. Všech čtrnáct včetně Hvížďaly lze označit za intelektuály v tom smyslu, jak jsem to řekl před chvílí. Někteří z nich se – v uvozovkách – umazali politikou, ale aktivně v ní už nepůsobí a jsou tedy znovu v intelektuálním smyslu svobodní. A Hvížďala po nich chce, aby vysvětlili, co se s naším světem děje, proč a co si s tím máme počít.

Pro ilustraci vybírám postřehy méně známého a politice asi nejvíce vzdáleného Petra Steinera. Letos sedmdesátiletý Steiner je literární vědec, narodil se v Praze, vystudoval Yale University, působil kromě jiných na univerzitách ve Filadelfii, v Michiganu a na Harvardu. Říká například: Obava, že by ruská vojska mohla zítra vtrhnout do Střední Evropy… je dnes na výsost dětinskou. A doplňuje, že i Ukrajina je pro současnou ruskou armádu příliš velké sousto. A zbytečné – Ukrajina se svými oligarchy se pořád víc podobá svému úhlavnímu nepříteli na východě než některému ze států na západě. Steiner dokládá i zajímavou doloženou inciativu Pentagonu, z níž vyplývá, že velení americké armády na rozdíl od Bílého domu považuje spolupráci s Rusy za nejschůdnější cestu k ukončení syrské občanské války. Z uprchlické vlny viní Steiner jednoznačně sociální inženýrství Západu. Říká: Uděláme-li z Afghánistánu, Libye či Sýrie střelnice, je navýsost pravděpodobné, že se tamní obyvatelstvo přesune do bezpečnějších částí světa ještě dříve, než mu dojde voda.

Profesor Steiner, domnívám se, nestraší, ale vyzývá k nebojácnosti, když svůj výklad uzavírá: …rozdíl mezi vlastenectvím a šovinismem je vratký a upřednostnění zájmů národních nad kontinentální solidaritou hrozí vzkříšením letitých konfliktů, jež právě Evropská unie slibovala překonat. Budoucnost je sice nevyzpytatelná, ale nudnou rozhodně nebude.

Knihu dvanácti rozhovorů a jednoho eseje Evropa, Rusko, teroristé a běženci, jejímž prostřednictvím Karel Hvížďala hledá klíče k současnému světu, vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Přes všechny krize však nikdy v historii nezmizela ze života poezie. Miloňovi Čepelkovi bude letos osmdesát, jako bylo nedávno Zdeňku Svěrákovi. A Čepelka je jedním z jeho kolegů, také patří k tvářím a hlasům Divadla Járy Cimrmana. Svou tvorbou a klidným příjemným hlasem se ale od roku 1961 podílel a dosud podílí i na pořadech Českého rozhlasu a pro Country radio připravuje podobný pořad, jako je tento Knižní pól, říká mu Knižní hitparáda. Miloně Čepelku však chci dneska připomenout jako básníka, autora více než deseti sbírek. V nakladatelství Čas vyšla Čepelkovi znovu útlounká sbírka s jednou básní přidanou a tak se jmenuje Mandel sonetů (a jeden za odměnu). Mandel znamená číslo patnáct, takže v téhle kapesní knížce najdete sonetů šestnáct. V úvodu jednoho se Čepelka vyznává z lásky k psaní, ke hře se slovy:

Chvíle, kdy píšu, kdy mi jazyk podá

ta správná slova a ty pravé rýmy,

nemůže zničit žádná nepohoda.

Cítím se v říši hlásek mezi svými.

Ale i v tak něžných verších je Čepelka mužem s jasným postojem, který jako by odpovídal na to, co se ukazuje jako jedna z nejdůležitějších dnešních otázek. Jak se chovat, když přichází krize. Tohle je verš z onoho sonetu za odměnu:

Kdo ukryje se, vždycky prohrává!