A právě tohle se přihodilo letos čtyřiačtyřicetiletému Atticu Lishovi s jeho prvotinou Příprava na příští život.

Čechy zajímá hlavně americký sen, zejména každý takový splněný, a lidé jako Bill Gates, Steve Jobs nebo Mark Zuckerberg ho naplňují. Jenže Amerika má i své neúspěšné a bědné. O těch psali John Steinbeck nebo Theodore Dreiser. Atticus Lish se řadí právě k nim. Román Příprava na příští život je drsným příběhem těch dole: veterána z Iráku a Ujgurky, ilegální imigrantky z Číny. Lish měl k psaní dobrou průpravu. Jako syn intelektuála a spisovatele měl nejdřív dobré zázemí. Po neúspěšném pokusu o studium na Harvardu prošel řadou všelijakých zaměstnání a půldruhého roku strávil u námořní pěchoty. Nasbíral dost zkušeností a nepochybně i historek, aby příběh dvojice newyorských outsiderů popsal dostatečně barvitě a přesvědčivě. Pozoruhodné je v knize dějové napětí: od počátku je vám jasné, že ten příběh neskončí dobře, přesto vás vtáhne a drží až do konce. Lish je obratným vypravěčem a jeho kniha si postup mezi bestsellery zasloužila.

Román Attica Lishe Příprava na příští život vydalo nakladatelství Argo v překladu Petra Horáka.

Atticus Lish není výjimka. Kritickýma očima se na svou zemi dívá i o dvě generace starší Philip Roth, na rozdíl od začínajícího Lishe dnes nejznámější a nejrespektovanější americký spisovatel. Nakladatelství Mladá fronta vydalo už v pořadí třetí české vydání jednoho z jeho nejvýznamnějších románů, Americkou idylu v překladu Luby a Rudolfa Pellarových. Tahle kniha totiž k Lishově prvotině patří jako přímý předchůdce, možná by se jejich literární DNA shodovala, pokud už by ji literární výzkumníci objevili. Název Americká idyla je podobně ironický jako Lishova Příprava na příští život. Filmová podoba Americké idyly měla v českých kinech premiéru v polovině letošního listopadu. Příprava na příští život na zfilmování tak dlouho jako Rothův román čekat asi nebude.

Detektivky ani thrillery obvykle nezobrazují realitu. Ani thriller Johna Harta není skutečným příběhem. Zato je typickým zástupcem americké podoby žánru. Příběh se jmenuje Tíha nenávisti a vystupují v něm přesně takoví lidé, jaké v thrilleru můžete čekat: správní i zlí policisté, skuteční zločinci i nevinně odsouzení, ženy jako oběti i ženy velmi akční. Prosťáčci a pozemští zástupci Všemohoucího. A odhalení se přiblíží teprve na konci, v krvavé přestřelce. Co je důležité a proč John Hart posbíral za své knihy už řadu cen včetně prestižní Edgar Allan Poe Award, to je schopnost udržet vás u své knihy, i když víte, že byste měli dávno zhasnout a spát.

Thriller Johna Harta Tíha nenávisti o dlouhé cestě k odhalení vraha jedenácti žen vydalo nakladatelství Vyšehrad v překladu Jindřicha Manďáka.

Protipólem krimižánrů jsou nečetné, zato i mezi českými čtenáři zdomácnělé příběhy amerických dětí, spíše už teenagerů, kteří se musí nějak vyrovnat se světem dospělých i hledáním sebe sama. Tom Sawyer, Huckleberry Fin nebo Holden Caulfield patří do galerie postav, které patří do čtenářské zkušenosti několika generací a Salingerova románu Kdo chytá v žitě se prý pořád ročně prodá kolem čtvrt milionu výtisků. Do téhle partičky se řadí Ruth Anne, s přezdívkou v české podobě Kosťa z románu Ruth Allisonové Parchant z Jižní Karolíny. Je skoro s podivem, že tahle úspěšná kniha napsaná jako zpověď nemanželského dítěte z prostředí jižanské chudiny, „bílé špíny“, jak se tam nadává neúspěšným bělochům, unikala skoro pětadvacet let pozornosti českých nakladatelů. Pochopitelně to není žádný čajíček, natož čtení pro malé děti, ale pro ty větší a pro jejich rodiče to může být také dobrá příležitost, jak si při pohledu na Ameriku srovnat české brejle. Konečně tedy vychází Parchant z Jižní Karolíny v nakladatelství Romeo v překladu Zuzany Joskové po úspěšném tažení světem také česky.

Pro Čechy jsou Spojené státy hodně spjaté už od začátků jazzu s hudbou. Předloni vydal anglista Jakub Guziur sice útlou, přesto ale první českou monografii o letos čerstvém nositeli Nobelovy ceny za literaturu, jmenuje se Mýtus Boba Dylana. Teď k téhle knize přidal další, tak trochu pokračování, jen o málo objemnější studii Bob Dylan mezi obrazy. Guziur se pokouší nalézt a pojmenovat, kdo a co Bob Dylan je. A řekl bych, že velmi přesvědčivě dochází k dvojí podobě Boba Dylana. Dylan je na jedné straně svrchovaný tvůrce v mnoha oborech, nejen v písních, ale také ve výtvarném umění i jako herec v téměř třiceti filmech. Zároveň a možná především však jde o tvorbu samotné osobnosti. Cituje k tomu Dylana z roku 1978, kdy Bob Dylan, nebo, chcete-li, Robert Allen Zimmerman, prohlásil: Boba Dylana jsem nevytvořil. Byl tu odjakživa. Bob Dylan tu byl vždycky. Byl tu, když jsem byl ještě kluk. Bob Dylan tu byl dříve, než jsem se narodil. A Guziur k tomu dodává bez berliček jakékoli magie nebo mytologie jednoduchý závěr: Dylanovým největším a nejtrvalejším dílem je Dylan sám.

Jakub Guziur také připomíná vůbec první velkou výstavu Dylanových obrazů. Ta se odehrála jen kousek za českými hranicemi v saském Chemnitzu na přelomu let 2007 a 2008. Dylana tam přivedla ředitelka tamějšího Kunstsammlungenu a nemůžu se nepochlubit, že mi ta výstava tenkrát neutekla. Akvarely a kvaše rozhodně nepůsobily jako dokonalé výtvarné řemeslo. Ale měly výraz a jasný rukopis a připomněly mi trochu Marka Chagalla – ne proto, že by Dylan maloval anděly. Například často geograficky adresné pohledy z oken na ulice či střechy různých měst působily podobnou snově-realistickou atmosférou. A Jakub Guziur mi tenhle dojem nyní potvrzuje, když popisuje, jak se Dylan učil malovat a se svým sousedem malířem hledal inspiraci. Našli prý ji, jak onen malíř tvrdí, právě v Chagallovi.

Knížku Jakuba Guziura Bob Dylan mezi obrazy vydalo nakladatelství Volvox Globator.

V Česku však měl příznivce ještě jiný americký muzikant, ve své době tu měl větší ohlas než doma nebo jinde ve světě. Když přiletěl Frank Zappa na začátku roku 1990 do Prahy, byla to událost, která na tehdejším ještě venkovském letišti v Ruzyni trochu připomínala přílet Beatles do New Yorku v roce 1964 – jen s tím rozdílem, že Zappu nevítaly hysterické fanynky, ale především fandové v široké škále, český underground a přijal ho i čerstvě zvolený prezident Havel. Přitom tehdejší americká velvyslankyně Shirley Temple Black do té doby neměla tušení, že nějaký Frank Zappa vůbec existuje. Doporučuji filmový dokument z té doby Frank Zappa v Praze. Teď však vyšel v nakladatelství Akropolis v ediční péči Vladimíra Papouška a Davida Skalického sborník Fenomén Zappa. Je to po čtvrtstoletí konečně velká kolektivní práce, která se pokouší postihnout tvorbu Franka Zappy z nejrůznějších úhlů, ale zahrnuje i pohledy pamětníků, posluchačů. Nedivil bych se, kdyby se ukázalo, že takovou knihu nemají ani v Americe a ani nikde jinde ve světě. I kniha Fenomén Zappa je zřejmě výhradně český fenomén.

Spojené státy jsou pořád technologickou jedničkou a dokazuje to i kniha astrofyzičky Janny Levinové Vesmírné blues. Autorka popisuje to, co je v jejím oboru považováno za objev století. Jde o zachycení gravitačních vln způsobených srážkou dvou černých děr. Gravitační vlny předpověděl před sto lety Albert Einstein. Zachytila je americká observatoř označovaná zkratkou LIGO, tedy česky LIGO, anglickým spelováním elajdžíou. Observatoř tvoří dva detektory, každý z detektorů je sestaven ze dvou čtyřkilometrových vakuových trub či tunelů, v nichž jsou vysílány laserové paprsky. Pokud se při odrazu změní jejich délka, znamená to, že zařízením prošla gravitační vlna. Detektory jsou od sebe vzdáleny 3000 kilometrů. Jeden je na severozápadě USA ve státě Washington, druhý na jihu v Louisianě. LIGO zaznamenalo gravitační vlnu tři dny před spuštěním oficiálního provozu, ještě ve zkušebním, a to 14. září 2015. Gravitační vlna k němu putovala 1,2 miliardy let. Levinová to popisuje takhle:

Vlny, které srážka vyvolala, byly na cestě k nám už od dob, kdy se prvotní vícebuněčné organismy začínaly ukládat do sedimentů superkontinentů Země, v té době stále ještě dynamické. Když se zvuk šířil kolem naší místní nadkupy galaxií, potulovali se po planetě dinosauři. Když míjel blízkou galaxii v Andromedě, začala doba ledová. Když vstoupil do hala naší Mléčné dráhy, malovali jsme po stěnách jeskyní. Když se vlna přiblížila blízké hvězdokupě, byli jsme již v cílové rovince a začínala léta rychlé industrializace. Byl vynalezen parní stroj a Albert Einstein teoretizoval o gravitačních vlnách… Když se přiblíží k oběžné dráze Neptunu, bude nám zbývat jen pár hodin… Někdo bude mít službu v kontrolní místnosti… A možná že přes všechny hluky počítačů, větráků, klapání na klávesnici, hluk přístroje samotného uslyší něco neobvyklého.

Levinová píše slovo „uslyší“, protože gravitační vlna je zvuk.

Kniha Janny Levinové není jen popisem objevu. Je především vyprávěním o tom, jak se dělá věda na téhle úrovni. A proč. Jeden z vědců tu říká: Když se zabýváš vědou, hlavní důvod je, že tě to baví, a když tě to nebaví, tak to nemáš dělat.

Knihu americké astrofyzičky Janny Levinové Vesmírné blues s podtitulem Černé díry, gravitační vlny a historie epochálního objevu vydalo nakladatelství Paseka v překladu Karla Výborného.

A na závěr o Americe ještě něco česko-amerického. Eliška Hašková-Coolidge pracovala od roku 1963 v Bílém domě a na konci devadesátých let se vrátila do Česka. Napsala životopisnou knihu Pět amerických prezidentů, česká babička a já. Tahle kniha vychází už podruhé, ale přesto ji jako novinku doporučuji, protože je to vyprávění o nejvyšším patře americké politiky z první ruky. A paní Hašková není zbytečně diplomatická, vybalí na vás bez rozpaků, že prezidenti Johnson a Nixon drželi styl a formu, kdežto s Fordem přišlo křupanství a s Carterem ho přitvrdili jižanští balíci. Teprve Reagan prý vrátil úřadu jistou noblesu. Důležitější než tyhle charakteristiky je však základní zkušenost paní Haškové. A ta zní takhle:

Nikdy, za celou svou kariéru, jsem tam nepotkala člověka, který by si státní službou chtěl vydělat. Neřkuli že by se vynášením tajemství nebo zneužíváním svých kontaktů obohatil. Přitom to často byli lidé ze středních vrstev a neměli za sebou žádný velký majetek, nemohli si dovolit přepychová auta, velké domy a značkové šaty. Sloužili státu a netoužili po penězích. Nikdy by se nenechali zkorumpovat, protože by se tak zbavili svobody říkat, cosi myslí a co cítí.

Možná už se to i v Americe trochu změnilo, to posoudit ze střední Evropy těžko můžeme. Ale jako cíl je to dobrá výzva.

Knihu Elišky Haškové-Coolidge Pět amerických prezidentů, česká babička a já vydalo nakladatelství Mladá fronta.