Kniha patří ke klasickým dílům historické literatury druhé poloviny 20. století. Bachtin v ní prostřednictvím Rabelaisova románu Gargantua a Pontagruel objevil téma karnevalu, světa převráceného naruby, zábavy, narážek a veselosti.
Eva Weissweilerová zachycuje i to, co Freud sám nazýval „rodinným románem“, například psychoanalytikovu fanatickou nenávist k pěti sestrám jako možný kořen jeho podivného názoru, že ženy na rozdíl od mužů nemají žádné „nad-já“.
Kniha je autobiografií nejvýznamnějšího ruského medievalisty 20. století, v níž autor velmi kritickým způsobem mapuje ovzduší intelektuálního života v sovětském Rusku.
Ve druhé části třídílné publikace „Jednotka určení SOS“ jsou shromážděny vzpomínky a hlášení přibližující události u praporů Stráže obrany státu na jižní Moravě, ve Slezsku a na Slovensku.
Kniha je věnována problematice počátků, rozvoje a doktrinální podoby katarské herze. Autorem v ní detailním způsobem sleduje konstruování obrazu katara jako dualistického heretika inkvizitory 13. století.
Členové zvláštního židovského oddílu, známého jako „sonderkommando“, byli jedinými očitými svědky masového vraždění ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Brzezinka. Jejich autentická svědectví se stala základem pro tuto knihu.
Jedná se o historikův pohled na vývoj samosprávy v 2. polovině 19. a 1. polovině 20. století, roli konkrétního občana při vytváření občanské společnosti, vytváření nového správního modelu státu.
Pierre Clostermann byl jedním z těch, kteří hned na první výzvu generála de Gaulla přišli do Anglie, aby po ztracené bitvě vyhráli válku, nebo přinejmenším zachránili čest.
