Město na řece Loučné má mnoho tváří. Je historická, ale i moderní. Význam Litomyšle byl ještě umocněn 1. prosince 1999, kdy byl zdejši zámek spolu s okolím na „zámeckém návrší“ zapsán do Seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO.
Kniha je věnována souboru nejvýznamnějších kroměřížských památek – Arcibiskupskému zámku, Květné a Podzámecké zahradě, k němuž autoři připojili méně známý areál psychiatrické léčebny.
Města se stala opakem toho, čím byla dříve. Jsou výrazem společenské atomizace a ztráty smyslu pro místo jako způsob osvojení prostoru. Důvody těchto změn jsou tak komplexní, že je obtížné, byť ne nemožné je popsat.
Kniha je již druhý výběr z textů věnovaných architektuře, které autor Zdeněk Lukeš publikoval v sobotní příloze Orientace v Lidových novinách, tentokrát většinou v letech 2013–2016.
Budeme-li v Česku hledat místo s nejvyšší koncentrací kvalitní současné architektury na jednoho obyvatele, prvenství si překvapivě odnese Alenina Lhota na Táborsku.
Publikace vás provede zámeckými stavbami, zejména zámkem na Hluboké, mnohými kostely, schwarzenberskou hrobkou v Domaníně u Třeboně i hospodářskými stavbami, jimž vévodí Dvůr Vondrov u Hluboké nad Vltavou.
Kniha si komparativním prizmatem klade otázku, zda lze z konkrétních historických souvislostí vývoje čtyř evropských velkoměst 19. a 20. století, Londýna, Paříže, Berlína a Vídně – vysledovat rozdílné sídelní strategie.