Jan Zbořil ve své druhé sbírce básní s naprostou samozřejmostí mísí drobná pozorování se skelety příběhů – a zároveň je schopný sesbíranou pěnu dní místy pročísnout říznou metaforou.
Za co přesně se autor omlouvá? Za svoji životní bezradnost, kterou umí prodat jako nikdo jiný? Brilantní smysl pro rytmus? Nebo za to, že vás urazil? Že vám přebral holku? Že na rozdíl od vás ví, co je to aliterace?
Sbírka Rozhraní nás vtáhne do neuchopitelného světa na pomezí snu a reality, kde hoří vítr a déšť se za nás tiše modlí. V tomto místě mnoha tajemství neviditelné hýbe vším.
Básnická sbírka „Sto dětí“, jejíž součástí je neuvěřitelných sto ilustrací Markéty Prachatické, se nabízí jako balzám na duši každému, kdo v dnešní střemhlavé době ještě někdy sáhne po knize.
Po téměř deseti letech vítáme nový soubor veršů básnířky, která se v ozvucích své poslední sbírky ještě zčásti vrací ke svým starým „interiérovým“ tématům. Rodina, ženská rodová linie, vztahy.
