Nejprodávanější Kniha v roce 2020
historie a politika

Publikace (jako kombinace vědecké monografie a odborné slovníkové příručky) je výsledkem dlouholetého bádání, shromažďování a spracovávání archívních dokumentů (převažně vojen-ské provenience).

Čapkovy obsáhlé paměti jsou cenným svědectvím o rozporuplném českém 20. století. Zachycují prostředí a hodnotový svět pražské středostavovské rodiny, přibližují nelehká rozhodování, která “Velké dějiny” vnášely do života “Malých lidí”.

Publikace vypovídá o vztahu kolegů na pražské české univerzitě a později mladočeských poslanců, sociologa Masaryka (1850-1937) a národohospodáře Kaizla (1854-1901).

Kniha slučuje dva texty historika Jana Peiskera (1851-1933): záznam autobiografického vyprávění vydaný jako bibliofilie v roce 1943 a pro tisk upravenou přednášku Kdo byli naši předkové, co jsme po nich v sobě zdědili.

Nejnovější kniha jednoho z největších současných amerických historiků Fritze Sterna, jeho osobní paměti, je zároveň jakousi pamětí století - svědectvím nebývalých a překotných proměn Německa od posledních dnů Výmarské republiky až po současnost.

Kniha Jiřího Paroubka možná vyvolá protichůdné reakce. Její autor se v ní však projevuje tak, jak se projevoval a projevuje v našem veřejném dění: jako silná, cílevědomá a v každém ohledu nepřehlédnutelná osobnost české politické scény.

Druhý díl vzpomínek evangelického faráře, chartisty a profesora teologie (* 1927).

Tändzin Gjamccho v knize líčí, jak v něm v útlém věku rozpoznali nového dalajlamu, jak vyrůstal pod přísným dozorem svých učitelů v paláci Potála, popisuje neklidné roky po "mírovém osvobození" čínskou armádou, dramatický útěk do exilu a život v Indii.

Kromě 244 dopisů, které si Havel s Prečanem vyměnili v letech 1983–1989 jsou v knize otištěny dva jejich dopisy z přelomu let 1978–1979. V úhrnu je to dosud nejpodrobnější svědectví o tom, co učinilo z Václava Havla vůdčí postavou.

Josef Borovička byl po vzniku samostatné republiky spolutvůrcem (spolu s Kamilem Kroftou) československé archivní sítě. Ve 30. letech byl profesorem obecných dějin na Komenského univerzitě v Bratislavě, roku 1939 byl jmenován profesorem politických dějin.