Kniha psychologických esejů z pera Virginie Satirové spatřila světlo světa dlouho po její smrti. Tohoto úkolu se společně s týmem editorů ujal její blízký spolupracovník John Banmen, který vybral a upravil některé autorčiny starší texty.
Texty zařazené do této knížky jsou kritické a polemické povahy a chtějí být chápány jako odborné recenze. Až na jednu dosud nepublikovanou, ale pro publikaci připravenou výjimku byly uveřejněny v odborných časopisech.
Zápisky jsou psány literárně filozofickou formou a překračují žánry traktátů, krátkých próz a básní, zdaleka nejsou svou povahou pouhými aforismy, nýbrž je lze číst jako partituru díla uzavřené struktury.
Přijde vám zábavná představa, že v tak hloupé hře jako kámen-nůžky-papír možná existuje úspěšná strategie? Pocítili jste potřebu učit svého psa matematiku nebo se převléknout za mrkev? Skákat do černé díry kvůli řešení matematických problémů?
Autor ve svém přemítání vychází ze svých vlastních prožitků, ze zkušeností s postiženými lidmi, z biblických textů i z historie. V jeho odpovědi na tyto otázky je obsažen důraz na společenství s lidmi z okraje lidské společnosti.
Knihy, které stojí za to přečíst (a nejlépe opakovaně), jsou ty, které dokáží lahodností a vytříbenosti jazyka a zároveň pádností argumentů posunout hranice našeho myšlení a poukázat na jiný, lepší způsob pohledu na lidské záležitosti.
Baldýnský vnímá svět poněkud netradičněji než ostatní novináři, přes výhružky od osob, jichž se svými texty dotknul, totiž i nadále odmítá rezignovat na smysl pro humor, který je jeho hlavní a ničivou zbraní.
Oheň vyhasl? Zabalíme to, nebo to ještě rozfoukáme? Jedenadvacáté století bude konvulsivní, nebo nebude vůbec, soudruhu Bretone! – tak zní jedna z odpovědí a výzev ojedinělého literárního manifestu z pera Michala Jurzy.
Vnitřním popudem k napsání Ustavující průběžnosti čar bylo podle autorových slov stigma počátku. Tedy schopnost čáry popřít svou jsoucností nicotu plochy, z níž povstává.