Kniha je souborem volně na sebe navazujících esejů, sepsaných Lukácsem v letech 1919–1921, kdy byl po pádu Maďarské republiky rad nucen žít a působit v exilu.
Kniha mapuje způsoby, jakými se psychologická koncepce vývoje subjektivity a emočního zrání, kterou formuloval britský psychoanalytik a pediatr Donald Winnicott, rozvíjí a aplikuje v rámci politických teorií.
Úvod – „my jsme smrtelní, národ je věčný“ Heslo obrozenců vyjadřuje jejich víru a odhodlání, dnes však se zdá zbytečné, neboť podle názoru dnešních nihilistů, je národ konstrukt intelektuálů, kteří když chtějí, svůj výtvor zruší mávnutím ruky.
Manželství, nebo život na psí knížku? Komu z rodičů patří dítě? Jak se domoct výživného? Kdo koho víc týrá? Jak se rychle rozvést? A rozvádět se vůbec? Musí mě dítě poslechnout? Do jakého věku?
Jak člověka za dobu, co ji používá, ovlivnila řeč? To je hlavním tématem této studie. Aby bylo možno hledat odpovědi, je potřeba nejprve stanovit, jaké atributy má moderní lidská řeč, a tak ji odlišit od předverbální komunikace.
