Poezie Marzanny Bogumiły Kielarové (1963) je ve své emocionální jemnosti průzračná, introvertní, po estetické stránce neobyčejně vybraná. Vyvěrá z bdělého pozorování detailu, rozjímání nad přírodou, z naslouchání vlastní citlivosti.
Básníci zahrnutí v této antologii se v mnoha ohledech pohybují na okraji. Zcela vědomě nebo i proti své vůli stojí stranou společnosti, někteří z nich i stranou vlastního života. Smrt je dostihuje záhy, zvaná i nezvaná.
Poezie Dorothee Sölle vychází z křesťanské spirituality, čerpá z Bible a má osobní mystickou hloubku, zároveň je však překvapivě sdílná a srozumitelná.
Izraelská básnířka Ilana Shmueli ve své poezii navazuje na odkaz poezie židovských autorů, kteří přežili holocaust a reflektují jeho zkušenost. Český výbor přináší její básně, ale také ukázky z memonárů a z posledních dopisů s Paulem Celanem.
Nicanor Parra (1914–2018) nikdy není tam, kde se na něj čeká. Fyzik, který se pustil do psaní básní. Básník, který vymyslel antibásně. Antibásník vyrábějící z tácků angažované artefakty.
Robert Bly, americký básník, esejista a autor „Železného Jana“ v této útlé knížce shromáždil svá čtení z let 1971 a 1983 věnovaná jungovskému konceptu stínu, která doplňuje rozhovor s Boothem a esej o poezii Wallace Stevense.
Málokterý ze současných polských básníků se těší u čtenářů i odborné kritiky tak svornému a příznivému přijetí jako Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki. Básně jsou v drtivé většině případů členěné do čtyřveršových strof.
