Muž blízký důchodu bydlel s nevlastním dědou v pražské Šikmé ulici. Děda ale umřel, a bejvák v Šikmý si vzali dědovi příbuzný, tak ten chlap neměl kde bejt, než se ho ujala ta paní. Je to ve Šmoulově...
Báseň v próze básníka a textaře, saxofonisty skupiny Plastic People of the Universe. Sepsáno jedné noci roku 1981 v šíleném období probíhající akce Asanace, po brutálním výslechu a následném pokusu o uklidnění se rumem.
Básnická sbírka brněského výtvarníka. ---------- V pokoji Sedím na židli znenadání se nakloní stěny obnaží se střešní trámy nad stropem Otevře se díra světla
Poezie Karla Miloty je jedním z nejpodivuhodnějších básnických labyrintů, které u nás najdeme. Milota není básníkem pro každého. Jeho poezie není snadno dostupná: klade značný odpor jak rozumu, tak citu.
V nové básnířčině sbírce se vedle pro ni příznačných motivů přírody a lidské každodennosti objevují v celé svojí podivuhodné jedinečnosti také ohlasy aktuálního fenoménu izolace jedince, umocněné fatálním děním spojeným s pandemií covidu-19.
Měsíc tak pošetile modrý navazuje na nedávnou autorčinu sbírku Děravý testament. Vnitřně propojené verše procházejí různými krajinami a dramaty života – jako by básnířka šla znovu svou cestou a přitom výrazně prohlubovala vlastní stopy.
Ivan Fontana patří mezi přední české aforisty. Psaní těchto literárních útvarů se věnuje víc než 35 let. V této jeho sbírce jsou v první části nové básně, ve druhé pak aforismy.
Básně ve sbírce Někoho mi připomínáš, označené rokem vzniku, jsou dosud nepublikované. Narazil jsem na ně náhodou ve svých rukopisech. Setkal jsem se tak sám se sebou, asi o třicet let mladším. A připadá mi, že si celkem rozumíme.
Dvacet pět fotografií a dvacet pět básní, které v sobě skrývají trochu bolesti, lásky, touhy i humoru.
Černobílé fotografie Jindřišky Netrestové promlouvají k básnířce Heleně Niklausové a vyvolávají v její hlavě obrazy, které taví do slov.
Postangažovaná poezie v podání Martina Trdly není jen nějakým označením či floskulí, ale přesným pojmenováním, zprávou o stavu území, kdy se snaží, a to velmi dovedně, básnicky uchopit podivnost, kterou žijeme.
Lubor Vyskoč není autorem, který by za každou cenu experimentoval a usiloval o něco nového. Je si vědom svého básnického hlasu a drží se jej, jeho poetika je pevnou stavbou, bezpečným prostorem.
Básně Kristýny Svidroňové jsou komponované do celku, jemuž dominuje lyrická mluvčí v druhé osobě a bohatý svět rostlinné říše a životodárné vody, na níž tento svět závisí: duby, břízy, olše, kaštany, smrk, zázvor, borůvky, ...
Básnická výpověď Radka Touše (1993) je založena především na úspornosti výrazu a působivých detailech. Knihu kongeniálně doplňují kresby malíře Josefa Šmída, vzniklé za použití rybích kostí a litografické tuše.
Ilustrovaná autorská kniha malíře, spisovatele a žijícího klasika dětské ilustrované tvorby představuje poprvé výhradně autorovo básnické dílo, které bylo čtenářům dosud spíše skryto – Mikulka si psal básně převážně pro sebe a pro nejbližší přátele.
„Proč existují rituály opuštění sebe sama?“ Tento pro autorku signifikantní verš zazní v jedné z básní shrnutých do útlého knižního debutu Třísky v medu.
Padesát dva týdnů roku 2019, padesát dva dvojic. Texty nejsou klasickou prózou ani klasickou poezií a přece mají obě dvě kategorie v sobě obsažené. Podobně i fotografie překvapují svými nečekanými úhly pohledu, motivy a kompozicemi.
Knížka básniček Verše potrhlé je určena dětem s doprovodem rodičů a rodičům s doprovodem dětí. Jedná se o 25 básniček ze světa zvířat. Knihu ilustroval jeho syn Jonáš.
