Miguel Bonnefoy nevypráví jen fiktivní ságu rodu Lonsonierů, ale také příběh vlastní rodiny, příběh Francouzů, kteří navzdory vzdálenosti v čase i prostoru svůj původní domov
vlastně nikdy neopustili.
Jestli si někdo myslí, že mateřská dovolená je jako mlsat med, krutě se mýlí. Stres od čtyř od rána, kdy dítě křičí hlady – takže to aby každá žena praskla vzteky, když se jí někdo zeptá:
Nikdy není pozdě dopřát mrtvému dítěti spravedlnost …
Mladá žena beze stopy zmizela. Její zoufalí prarodiče se obrátí na penzionovaného komisaře Konrá?a, s nímž se znají z dřívějška. Vědí, že vnučka pašovala drogy. Nyní je nezvěstná.
Beth veze syna na zápas a dobře ví, že její bývalá nejlepší kamarádka bydlí nedaleko fotbalového hřiště. Avšak neviděla ji celých dvanáct let, tak proč by jezdila kolem a riskovala, že v sobě oživí bolestné vzpomínky? Jenže si nemůže pomoct.
„Poprvé jsem Bobbyho Zimmermana z Hibbingu potkal v roce 1953 na prázdninovém táboře v severním Wisconsinu. Bylo mu dvanáct a měl vlastní kytaru. Všem na potkání vykládal, že z něj jednou bude rokenrolová hvězda. Bylo mi jedenáct a věřil jsem mu to.“
